Co se stane, když svoje síly spojí unikátní rentgenová observatoř na oběžné dráze, skleněné oko Hubblova dalekohledu a důmyslná síť pozemských radioteleskopů? Vznikne unikátní portrét cárů vzdálené supernovy.
Podívejte se na přiloženou mozaiku skvrny E0102-72, která představuje zbytky velmi hmotné stálice (asi 10 Sluncí), jež před několika tisíci roky podlehla všezničující degeneraci. Explodovala v Malém Magellanovu mračnu -- satelitní galaxii vzdálené asi 190 tisíc světelných roků. Vnější vrstvy zaniklé stálice se rychlostí kolem dvaceti milionů kilometrů v hodině nejen rozletěly na všechny strany, ale také se záhy setkaly s okolním plynem. Kolize vytvořila dvojici rázových vln letících opačným směrem.
K porozumění celého jevu, který se pro nás v blízkém vesmíru rozehrál, je však nezbytná prohlídka v celém rozsahu vlnových délek elektromagnetického spektra. V případě E0102-72 přiložily ruce k dílu tři společníci. Australská síť radioteleskopů (detaily v červené barvě) zobrazila záření vysílané rychlými fotony, které krouží podél siločar magnetického pole v oblacích plynu. Zvýrazňují tak pohybující se rázové vlny.
Snímek z rentgenové Chandry, laděný tentokráte do modré, pro změnu ukazuje plyn ohřátý na několik milionů stupňů Celsia. Měření ukazují, že bublina o průměru 30 světelných roků obsahuje množství kyslíku, neonu, železa, magnesia a křemíku, tedy zbytků reakcí jaderného reaktoru mrtvé stálice. Hubblův dalekohled pak zahlédnul cucky stejného plynu, avšak již ochlazeného na 30 tisíc stupňů. Na mozaice mají zelenou barvu.
Kromě detailní pitvy rozpínající se mlhoviny jsou podobné studie velmi užitečné i při průzkumu galaktické ekologie: jak hvězdy vyrábějí těžší prvky, jak je poté vracejí zpět do mezihvězdného prostoru a jak tímto způsobem obohacují další a další generace.
