Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Žeň objevů 2001 -- díl druhý

Komety, Meteorické roje a bolidy, Historie, současnost i budoucnost sluneční soustavy, Slunce.

Ilustrační foto...1.2.2. Komety

Kometa C/1999 Tl McNaught-Hartley, objevená počátkem října1999, prošla počátkem prosince 2000 přísluním ve vzdálenosti1,15 AU, takže dosáhla koncem ledna 2001 na ranním nebi jasnosti8 mag. V té době byly v její komě objeveny pásy vody, CO,C2H6, CH3OH a OH, dále pak křemík a olivín. Rovnovážná teplotajádra činila 235 K. Koncem dubna zeslábla na 11 mag.

Na samém počátku roku byla objevena kometa C/2001 A2 LINEAR,původně považovaná za planetku, ale P. Pravec, L. Šarounová a M.Tichý prokázali její kometární povahu. Kometa se koncem březnaběhem jediného dne náhle zjasnila o 2,5 mag na 8 mag a tento růstpokračoval po celý duben až na 6,3 mag. Vzápětí se však ukázalo,že se jádro komety rozdvojilo a vlastní štěpení proběhlo dle Z.Sekaniny asi dva týdny před náhlým optickým zjasněním. Jasnostkomety přesto dále stoupala až na 5,8 mag počátkem května 2001.V polovině května se obě části jádra úhlově vzdálily na 15"a složka blíže ke Slunci se rozpadla na dva úlomky. Kometa prošlaperihelem 24. května ve vzdálenosti 0,8 AU od Slunce. V té dobědosáhla jasnosti 5 mag, ale byla stále hluboko na jihu v souhvězdíchJednorožce a Zajíce.

Teprve v červnu se vynořila pozorovatelům na severní polokoulia dosáhla přitom 4,5 mag navzdory pokračujícímu rozpadu jádra.Nejjasnější byla 12. června, kdy měla 3,3 mag a byla i u násviditelná nízko na východě v souhvězdích Eridanu resp. Velrybyráno před svítáním. Koncem června byla nejblíže Zemi (0,24 AU)a dosud si udržovala vysokou jasnost kolem 4 mag. Od počátkučervence se podmínky pro její pozorování na severní polokoulineustále zlepšovaly, zatímco hlava komety rychle slábla zhrubao 1 mag každých 10 dnů, takže po 20. červenci přestala být očimaviditelná. V té době bylo v dalekohledech rozlišeno už šestúlomků jádra. Počátkem srpna kometa zeslábla na 8 mag.

Periodická kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková s oběžnou dobou5,3 roku dosáhla při svém posledním návratu ke Slunci nejvyššíjasnosti v polovině dubna 2001, kdy měla 9,4 mag. V poloviněkvětna 2001 byl zaznamenán nový výbuch známé periodické komety29P/Schwassmann-Wachmann 1 s amplitudou 3,7 mag až na 12 mag.Proslulá kometa 1995 O1 Hale-Bopp byla loni zjara stálev dosahu středních dalekohledů jako objekt slabý 14,5 mag v souhvězdíMečouna na jižní obloze ve vzdálenosti 13 AU od Slunce. Její komaměla podle snímků z La Silla tvar vějíře o šířce 2 milionů kilometrů. E.Grün aj. ukázali z měření družice ISO, že před průchodempřísluním uvolňovalo jádro komety za sekundu 30 tun prachu vevzdálenosti 4,6 AU od Slunce, ale již plných 150 tun ve 2,8 AU. S.Rodgers a S. Charnley nalezli v infračerveném a mikrovlnnémspektru její komy pásy organických sloučenin HCCOH, HCOOCH3,HC3N a CH3CN, jež se tam zřejmě dostaly z kometárního jádra.

Koncem června objevila aparatura NEAT jako objekt slabý 19,5 magzajímavou krátkoperiodickou kometu C/2001 M10, jež prošlapřísluním 16. června ve vzdálenosti 5,3 AU od Slunce při sklonudráhy 28 stupňů, délce velké poloosy 27 AU a výstřednosti e = 0,8.Oběžná doba komety činí proto plných 138 roků. Koncem červencebyla objevena kometa C/2001 P3, o níž se vzápětí prokázalo, žejde o dávno známou periodickou kometu C/39P Oterma, objevenoupoprvé roku 1942, jež byla naposledy pozorována v roce 1962. V červnu1963 se však přiblížila k Jupiteru na 0,1 AU, což způsobilodrastickou změnu její dráhy, takže perihel 3,4 AU se zvětšil na5,5 AU a oběžná perioda prodloužila ze 7,9 roků na 19 let. Kometavšak nebyla nalezena při svém návratu ke Slunci v červnu 1983,ale při nynějším návratu se nacházela v době objevu jen 2 úhlové minuty odvypočtené efemeridy jako objekt slabý 22 mag. Dodatečně byla dohledánana snímcích z jara a léta 1998 a 1999.

K pozoruhodným úkazům loňského roku patří i dalšíkrátkoperiodická kometa P/2001 Q2 Petriew, objevená připrázdninovém srazu kanadských astronomů-amatérů 22. srpna (běhemvyhledávání Krabí mlhoviny) jako objekt 9,5 mag.U krátkoperiodické komety P/2001 R1 LONEOS, objevené v září2001 a považované zprvu za planetku, se podařilo určit elementy,dávající dráhu s hlavním poloosou 3,5 AU, výstředností 0,6a časem průchodu přísluním v polovině února 2002. Kometas oběžnou dobou 6,5 roku proletěla 10. února 2002 kolem Marsuv nejmenší vzdálenosti 0,014 AU. V téže době se dle Z. Sekaninyoddělil úlomek od jádra periodické komety 51P/Harrington, cožse tedy stalo asi čtvrt roku po průchodu komety přísluním. Kometase souběžně zjasnila o více než 2 magnitudy. Koncem listopadu byla nahranici viditelnosti očima (6,5 mag) kometa C/2000 WM1 LINEAR,objevená již v prosinci předešlého roku jako objekt slabý 18 mag. Nakonci roku 2001 byla po setmění viditelná očima v souhvězdí Beranaresp. Ryb a v lednu 2002 dosáhla dokonce 4,6 mag, navzdory tomu,že se již v březnu 2001 začala rozpadat. Ve druhé polovinělistopadu 2001 během průchodu komety rovinou ekliptiky byl zeZemě pozorovatelný její protichvost o délce až 9 úhlových minut. Kometa prošlapřísluním 22. ledna 2002.

Neúnavná kosmická sonda DS-1 s iontovým motorem proletěla 22.září 2001 ve vzdálenosti 2170 km od jádra krátkoperiodické(oběžná doba 6,8 r) komety 19P/Borrelly rychlostí 16,5 km/s.Kometa se v té době nacházela ve vzdálenosti 1,3 AU od Sluncea 0,23 AU od Země. Ukázalo se, že optická efemerida se lišila odskutečné polohy jádra komety o 1600 km, za což jsou odpovědnénegravitační síly. Sonda pořídila dosud nejpodrobnější snímky(rozlišení dosahovalo až 50 m) kometárního jádra vůbec, jež máv tomto případě protáhlý tvar o středním rozměru 8 km. Povrchjádra je mimořádně tmavý (albedo jen 3 procenta; stejně černý je práškovýtoner do laserových tiskáren a xeroxů), chaoticky tvarovaný čihrbolatý a rozbrázděný četnými zlomy a puklinami. Z ledovce napovrchu jádra mířily ke Slunci tři rovnoběžné výtrysky prachua plynu, obsahující určitě vodní páru a CO. Ostatní složky nebylyzatím identifikovány. Kometa však uvolňuje desetinu prachuv porovnání s jádrem komety Halley. Jádro rotuje pomalu jednou za26 hodin.

Jak uvedli C. Lisse aj., družice ROSAT, BeppoSAX, EUVE a Chandrazaznamenaly rentgenové záření z kom komet již pro 15 komet.Obecně platí, že rentgenové záření lze zpozorovat u kometjasnějších než 12 mag, pokud se dostanou ke Slunci blíže než na2 AU.

 

1.2.3. Meteorické roje a bolidy

Rojem, který v posledních letech budí nejvíce pozornosti, jsoupřirozeně Leonidy, neboť jejich mateřská kometa55P/Tempel-Tuttle prošla přísluním 28. února 1998, a od té dobymohou pozorovatelé každoročně žasnout nad následným meteorickýmohňostrojem -- pokaždé ovšem viditelným jen pár desítek minuta pozorovatelným tudíž jenom v určitých zeměpisných délkách. M.Šimek a P. Pecina uveřejnili výsledky měření četností Leonidondřejovským radarem, odkud plyne, že křivka četnosti Leonidměla v roce 1998 více vrcholů, ale hlavního maxima dosáhla proekliptikální délku Slunce 234,633 stupňů, zatímco vysoký vrchol v roce1999 byl jediný pro délku 235,285 stupňů. Ve shodě s tím, zjistili Y.Ma aj., že v roce 1998 se nejvíce Leonid objevilo již 16 hodin předvypočteným maximem, a šlo většinou o velmi jasné bolidy. Naprotitomu v době maxima byla pozorována zvýšená ionosférická činnost,což odpovídá velmi drobným tělesům, uvolněným z jádra komety přijejím návratu ke Slunci v roce 1933. Podle M. Beeche a L.Foschiniho se při mimořádné aktivitě Leonid vyskytovalyelektrofonické zvuky, a to pro bolidy jasnější než -7 mag, cožodpovídá hmotnosti meteoroidu nad 0,1 kg.

A. Cook shrnul údaje o pozorovaných dopadech Leonid naneosvětlený disk Měsíce. Nejlepší geometrii mělo sledováníLeonid v roce 1999, kdy bylo pozorováno 7 záblesků s maximálníjasností 3 mag. V roce 2000 padaly Leonidy na osvětlenou částMěsíce, takže pozorování ze Země nebyla možná, ale v roce 2001 bylageometrie lepší, takže se podařilo zaznamenat dokonce i na videudva záblesky kolem světové půlnoci 18./19. listopadu. N.Artěmjevová aj. vypočítali, že pozorované dopady Leonid naneosvětlený disk Měsíce v době maxima roku 1999 byly způsobenymeteoroidy o poloměrech 20 -- 100 mm. Záblesk 0 mag pozorovaný zeZemě přitom odpovídal zářivému výkonu 30 GW! H. Stenbaek-Nielsenpoužil ke sledování Leonid na Aljašce rychloběžné videokamery,která byla dostatečně citlivá k zachycení tisíce záběrů přeletuza sekundu. Kameru naváděl za jasnými bolidy ručně a tak se mupodařilo pořídit poprvé podrobný záznam o průběhu hypersonickéholetu meteoroidů atmosférou. Ukázal, že nejvíce světla přichází odjasného obláčku plazmy těsně za meteoroidem, a že za řítícím setělesem vzniká v zemské atmosféře oblouková rázová vlna a svítícíchvost.

Předpovědí průběhů činnosti roje v listopadu 2001 se s velkýmzdarem věnovali P. Brown a B. Cooke a nezávisle P. Jenniskens.Vypočetli, že mezi časy 18,42 -- 18,73. listopadu bude pozorovánocelkem 7 maxim, odpovídajícím postupně návratům komety v letech1766, 1799, 1633, 1666, 1866 a 1833 a odhadli četnosti maxim nahodnoty přes 1000 met/h. To se vcelku výborně potvrdilo, pokudjde o časy maxim (s nejistotou pouhé půl hodiny), ale méněspolehlivé byly předpovědi četností v maximech. Čím starší jsouzmíněné návraty, tím více se totiž meteoroidy rozptylují vlivemporuch, a to se dá obtížně spočítat, podobně jako kdyžmeteorologové předpovídají, kdy a kde nastane déšť, ale mnohemhůře předvídají jeho intenzitu.

V každém případě se i loni projevily Leonidy jako meteorickýdéšť s několika průtržemi, které byly pozorovány předevšímv severní a jižní Americe, dále pak v Pacifiku, Austrálii i naDálném východě. Nejvyšší hodinovou četnost 3300 zaznamenaliv čase 18,76 listopadu v Japonsku, ale tato průtrž trvala jen10 minut. J. Pawlowski aj. využili ke sledování Leonid v NovémMexiku třímetrového rtuťového zrcadla se světelností 1:1,7, kterým mohliv zorném poli o průměru 0,3 stupně kolem zenitu sledovat i Leonidy až18 mag, odpovídají meteoroidům o hmotnosti řádu pouhýchmikrogramů. Objevili tak maximum četnosti slabých meteorů v délceSlunce 234,67 stupně, tj. v čase 17,5. listopadu -- téměř den předmaximem jasných meteorů roje.

Originální postup ke sledování Leonid v roce 2001 úspěšně vyzkoušelholandský radioamatér T. Schoenmaker. Na svém VKV přijímačisledoval vysílání španělské komerční televizní stanice nafrekvenci 55,3 MHz, jejíž vysílač o výkonu 60 kW byl od přijímačevzdálen 1500 km, čili za obzorem přímé viditelnosti. Signál setedy objevil pouze tehdy, když se odrazil na ionizované stopě popřeletu meteoru ve výšce kolem 90 km nad zemí. Nejvyšší četnost1400 ozvěn za hodinu zaznamenal v časech 18,3 a 18,5 listopadu,ale odhalil i další činnost roje v časech 19,00 -- 19,55listopadu.

Dnes nepříliš aktivní Lyridy s maximem kolem 22. dubnaa zenitovou frekvencí pod 20 meteorů za hodinu byly v historiipoprvé zaznamenány jako meteorický déšť v roce 687 př. n.l. Občasse však jakoby rozpomenou na staré zlaté časy a dosáhnou četnostíaž 300 meteorů/h; ve dvacátém století k tomu došlo v letech 1922a 1982. Podobný osud stihne zřejmě v budoucnu vlivem dráhovýchporuch i Leonidy.

Jak ukázali L. Micheille aj., lze aktivitu meteorických rojůsledovat díky rozvoji systémů adaptivní optiky u velkýchastronomických dalekohledů. Přitom se používá žlutých laserů,které vysílají úzké svazky do výšky kolem 90 km nad zemí, kde seodrážejí na sodíkové vrstvě v ionosféře a vytvářejí tak v zornémpoli dalekohledu obrazy umělých "hvězd". Měření na La Palmau 4,2 m dalekohledu WHT v letech 1999-2000 prokázala, že tatosodíková vrstva sílí v době činnosti hlavních meteorickýchrojů. Tak například srpnové Perseidy zvyšují odraznost sodíkovévrstvy na dvojnásobek srpnového normálu se dvěma vrcholy: 9.a 14. srpna. To zvyšuje kvalitu umělých hvězd a tím i výkonadaptivní optiky u obřích dalekohledů, takže napříště se právě natato období budou moci plánovat nejnáročnější astronomickápozorování. Tak přispívají lokální meteorické roje zcela nečekaněke studiu globální struktury vzdáleného vesmíru.

Nad severním Německem explodoval 8. listopadu 1999 mimořádnějasný bolid s výškou pohasnutí 15 km. Podle měření intenzitytlakové vlny na mikrobarometrech v Holandsku vyšla energievýbuchu na ekvivalent 1,5 kt TNT.

N. Čugaj se zabýval rozborem četnosti interstelárníchmeteoroidů, zaznamenaných výkonným novozélandským radarem AMOR.Hvězdný původ vyplývá z vysokých rychlostí (> 100 km/s) střetučástic se Zemí. Četnost těchto úkazů je podle autora mnohemvyšší, než aby se všechny mohly uvolnit z prachových disků kolemcizích hvězd. Značná část z nich pochází z pásem extrasolárníchplanetesimál, které se dostaly na mezihvězdnou dráhu následkemblízkých setkání s extrasolárními planetami.

 

1.3. Historie, současnost i budoucnost sluneční soustavy

Podle C. Alexandera aj. se kolem zárodečného Praslunce vytvořilzárodečný planetární disk, ovívaný hvězdnou vichřicí a protkanýbipolárním výtryskem hmoty z Praslunce. Při teplotách100 -- 400 K vznikaly v disku chondritické meteority. V té době sedo chondritů určitě dostala i mezihvězdná zrníčka. Chondrity vevzdálenostech nad 2 AU od Slunce zůstávaly po většinu času taktochladné, a jen na několik dnů se případně ohřály maximálněna 1700 K. Vlivem tehdy velmi silného magnetického pole se totižnemohly příliš přiblížit k Praslunci. Vodní (ledové) planetkya planetesimály z okolí Jupiteru přinesly díky změnám své dráhya následným srážkám se Zemí tolik potřebnou vodu pro vznikoceánu.

Podle P. Nurmiho aj. dopadají na Zemi dodnes kometární jádras průměrem nad 1 km, pocházející z poloviny z krátkoperiodickýchkomet, křižujících zemskou dráhu a z jedné čtvrtiny z komet,zachycených předtím Jupiterem. Zbytek přichází z komet Oortovamračna, takže úhrnem dopadá na Zemi nejméně pět kometárních jaderza milion let, což je ovšem pouhý zlomek počtu planetek, jež seza tutéž dobu srazí se Zemí. Dopady komet na Jupiter jsou všakřádově tisíckrát četnější.

J. García-Sánchez aj. využili přesných měření vlastních pohybůa paralax hvězd družicí HIPPARCOS k předpovědím těsnýchpřiblížení (< 1 pc) hvězd ke Slunci v průběhu +/-10 milionů roků.Ze známých hvězd se za 1,4 milionů let přiblíží ke Slunci navzdálenost 0,34 pc trpasličí hvězda Gliese 710. V průměru seSlunce setkává za milion let se 12 hvězdami, většinou červenýmitrpaslíky sp. třídy M. Tato těsná přiblížení mohou slapovýmpůsobením na Oortovo mračno vyvolat kometární spršky ve vnitřníchoblastech sluneční soustavy, které z větší části zlikvidujeJupiter. Přesto se po takovém hvězdném setkání může zvýšiti četnost srážek komet se Zemí.

J. Chambers sestrojil na superpočítači 16 trojrozměrných modelůvzniku terestrických planet ve vzdálenostech 0,3 -- 2,0 AU odSlunce ze 160 zárodečných obřích planetesimál, jejichž dráhysledoval po 200 milionů let. Ukázal, že ve všech případechvznikly 3 až 4 terestrické planety právě v těch vzdálenostech,jež ve sluneční soustavě pozorujeme. Pro Zemi vychází, že asi50 % své hmoty nabrala během 20 milionů let a 90 % hmoty za 50milionů let. Brzy potom do ní vrazil Praměsíc o hmotnostisrovnatelné s Marsem, jenž byl fakticky onou 4. terestrickouplanetou...

O. Wuchterl a R. Klessen simulovali na superpočítači GRAPEvývoj Slunce v první půlmiliardě let po jeho vzniku. Zjistili,že milion roků po svém vzniku mělo Slunce na povrchu teplotu asi5000 K a jeho zářivý výkon byl čtyřnásobkem dnešního. Pak všakběhem sledovaného období zesláblo až na 70 % dnešní svítivosti.Podle K. Rybického a C. Denise se v daleké budoucnosti za 6miliard let zvětší rozměry Slunce a jeho svítivost natolik, ževnitřní planety Merkur, Venuše a patrně i Země se vypaří a stanousoučástí sluneční atmosféry, zatímco Mars tuto epizodu přežije,podobně jako vzdálenější obří planety.

G. Schumacher a J. Gay využili snímků slunečního okolí,pořizovaných pravidelně družicí SOHO, k hledání případnýchvulkanoidů, tj. planetek uvnitř dráhy Merkuru. Nenašli vůbecnic pro mezní hvězdnou velikost 7 mag, což znamená, že dovzdálenosti 0,18 AU od Slunce neexistují žádná pevná tělesas průměrem nad 60 km. S. Kenyon a R. Windhorst upozornili, že vevnějším Edgeworthově-Kuiperově pásu planetek nemůže být přílišmnoho drobných těles, jelikož v tom případě by obloha svítilasvětlem rozptýleným na těchto drobných částicích. Autoři se protodomnívají, že ona tělíska se v průběhu vývoje sluneční soustavyspojila s většími planetkami, na nichž prostě ulpěla. G. Wurm aj.přišli na to, že planetesimály se spojují mnohem snadněji, než sedosud myslelo díky meziplanetárnímu plynu, který zbrzdí částečkyodražené při náhodných srážkách. Pokud se planetesimály srazírychlostí do 15 m/s, tak se v tom případě skutečně slepí, cožzvyšuje pravděpodobnost slepování o tři řády proti srážkám vevzduchoprázdnu. Jakmile však tímto slepováním vzroste výrazněhmotnost protoplanet, mají zbylé planetesimály smůlu, neboť tímvzrůstá jejich pohybová energie a srážky jsou tak rychlé, žemísto slepování dochází k drcení planetesimál a dopadu jejichzbytků na Slunce, popřípadě k úniku odrobinek do mezihvězdnéhoprostoru.

W. Sheehan shrnul pokrok ve výzkumu přirozených družic planetsluneční soustavy. Nepočítáme-li Měsíc, známý odjakživa, započaloobjevování družic planet 7. ledna 1610, kdy Galileo poprvépozoroval průvodce Jupiteru. První 4 družice Saturnu objevilv letech 1671-1684 J. Cassini. Pak následovala stoletá přestávka,až roku 1787 našel W. Herschel další dvě družice Saturnu a prvnídvě družice Uranu. Poslední vizuální objev pochází od E.Barnarda, který roku 1892 objevil Jupiterovu družici Amalthea.Další družice byly objevovány už výhradně fotografickya v posledním čtvrtstoletí pomocí matic CCD resp. kosmickýmisondami Voyager. Do konce první poloviny dvacátého století bylo známo jen29 přirozených družic planet, ale ve druhé polovině téhož stoletípřibylo dalších 38 těles. V současné době se počet známých družicplanet rovná přesně stovce, neboť samotný Jupiter má již 39prokázaných družic, Saturn dalších 30, Uran 21 a Neptun 8.

 

1.4. Slunce

O komplexní výzkum Slunce se nyní nejvíce stará neúnavná družiceSOHO, jež dle J. Zhaoa aj. a A. Kosovicheva aj. umožnila mimojiné prozkoumat trojrozměrnou strukturu slunečních skvrn.Tloušťka skvrn dosahuje 4 tisíce kilometrů a z této základny proudí horképlazma rychlostí přes 1 km/s vzhůru a pak směrem od středuskvrny, čímž ji vlastně stabilizuje. Ochlazený plyn se na obvoduskvrny noří opět pod povrch a zesiluje tak účinky místníhomagnetického pole, jež je odpovědné za chladný povrch skvrny.Naproti tomu kořeny skvrn v hloubce 4000 km jsou teplejší nežokolí. Družice SOHO též odhalila dva typy koronálníchkondenzací, lišící se rychlostí vyvržení do kosmického prostoru.Pomalé kondenzace letí rychlostí stovek km/, zatímco rychlé až2000 km/s, takže mohou ty pomalejší kondenzace dohnat a pohltitje. Při střetu takové kondenzace se Zemí dochází k prodlouženýmmagnetickým bouřím. Za pět let činnosti družice bylo taktoodhaleno celkem 21 kanibalských kondenzací, z nichž naštěstívětšina míjí Zemi.

Největší koronální kondenzace za poslední čtvrtstoletí seobjevila na Slunci 29. března 2001 v aktivní oblasti AR 9393,jejíž plocha byla více než o řád větší než plocha průřezu Země.Koronální kondenzace o hmotnosti 1 Gt a energii 1025 J naštěstíZemi minula a projevila se pouze výpadky dálkového radiovéhospojení a daleko od pólů pozorovatelnou polární září v nociz 30. na 31. března. V téže aktivní oblasti byla na Slunci očimaviditelná největší skvrna za poslední desetiletí a družice SOHOzde odhalila 2. dubna největší rentgenovou erupci od počátkurentgenové astronomie v roce 1976. Další velké erupce se objevily6. a 10. dubna, přičemž druhá z nich vydala koronální kondenzacio rychlosti 1600 km/s a energii o dva řády větší, než bylaenergie erupce. Tatáž družice zaznamenala 7. května 2001 výronkoronální kondenzace poblíž slunečního rovníku rychlostí900 km/s, jež neuvěřitelnou shodou náhod trefila o dva dnypozději kosmickou sondu Ulysses ve vzdálenosti 1,3 AU od Slunce.Detektory na palubě sondy zaznamenal rekordní hodnoty hustotyplazmatu a elektrického i magnetického pole za celou historiipozorování. Se zpožděním několika hodin pak dorazily urychlenéprotony a elektrony.

Periodicitu výskytu slunečních skvrn objevil německýastronom-amatér S. Schwabe na základě vlastních pozorování již roku1843. Pojem relativní číslo slunečních skvrn zavedl švýcarskýastronom R. Wolf roku 1849 a roku 1853 zavedl britský astronom R.Carrington sluneční souřadnice a počítání otoček. V roce 1922sestrojili manželé A.R. a E.W. Maunderovi z Velké Británieproslulý motýlkový diagram slunečních skvrn a v téže době E. W.Maunder odhalil dlouhé minimum sluneční činnosti 1645-1715.

Podle L Schmieda nastalo maximum 23. cyklu v dubnu 2001, kdyprůměrné relativní číslo slunečních skvrn dosáhlo 121, takženáběh od minima v květnu 1996 trval jen 3,9 roků. Denní maximum258 bylo dosaženo 28. března. R. Kane ukázal, že publikovanépředpovědi času a výšky maxima sluneční soustavy dopadlyneslavně. Zatímco předpovídaly maximum sluneční činnosti na léta2000-2001, což se vcelku potvrdilo, očekávané hodnoty maximálnírelativního čísla byly rovnoměrně rozesety mezi hodnotami80 -- 210 a jsou tudíž bezcenné. I. Ususkin upozornil na nástuptzv. Daltonova minima sluneční činnosti, kdy se překryly dvacykly 1784-1793 a 1793-1800, omylem označené za jediný 4. cyklus.Dne 21. června se odehrálo v jižní Africe a na Madagaskaru prvníúplné zatmění Slunce ve 21. století, které v Zambii dalo vícenež 3 minuty totality a obecně bylo provázeno velmi příznivýmpočasím. S. O'Meara a D. di Cicco viděli očima koronu ještě téměř7 min. po skončení totality!

A. McDonald aj. oznámili loni v červnu první výsledky z novéhoexperimentu, týkajícího se detekce slunečních neutrinv těžkovodním podzemním detektoru (SNO) v Sudbury v Kanadě.Porovnání s měřeními lehkovodního detektoru Kamiokandepřesvědčivě potvrdilo, že klidová hmotnost slunečních neutrin jenepatrně větší než nula, a následkem toho dochází k dlouho (od roku1969) předvídaným neutrinovým oscilacím při letu neutrin zeSlunce na Zemi. Kamiokande totiž zaznamenává všechny tři "vůně"neutrin, byť s nestejnou účinností, kdežto SNO v původnímuspořádání registruje výhradně elektronová neutrina, a toprůměrně 5--10 slunečních neutrin za den. Teorie pak předvídá5,05 SNU (slunečních neutrinových jednotek) pro elektronováneutrina, a z analýzy pozorování Kamiokande a SNO vychází5,44 SNU.

Vinou oscilací elektronových neutrin pak dochází v ostatníchexperimentech k pověstnému deficitu slunečních neutrin, jak tonejnověji shrnul S. Chitre. Deficit neutrin zjistil nejprvedetektor Homestake (chlor-argon) -- proti teoretické hodnotě7,3 SNU (sluneční neutrinové jednotky) je dlouhodobý průměrpozorování jen 2,6 SNU -- ale i detektory GALLEX a SAGE(galium-germanium), kde teorie dává 129 SNU, kdežto pozorováníjen 72 SNU.

Hloubka vnější konvektivní zóny ve Slunci činí 0,29 Ro a najejím dně dosahuje teplota hodnoty pouze 2,0 MK, což nestačí natermonukleární hoření lithia. Teprve v hloubce 0,68 Ro činíteplota Slunce 2,5 MK, což právě stačí na zapálení lithia.Centrální teplota Slunce dosahuje 15,7 MK s chybou menší než2,6 %, centrální hustota převyšuje hustotu vody za normálníchpodmínek 180krát, a centrální tlak dosahuje ďábelské hodnoty2,8.1016 Pa. Poměrné zastoupení helia činí 24,9 %, když podle F.a M. Giacobbových se během dosavadní historie sluneční soustavyzměnilo 3,6 % hmoty Slunce z vodíku na helium. Zářivý výkon Slunceje podle D. Dougha konstantní s přesností na 1 promile. G. deToma aj. uvádějí, že během náběhů 22. i 23. cyklu slunečníčinnosti vzrostla sluneční konstanta proti minimu o 0,66promile. Střední hodnota sluneční konstanty činí 1369,7 W/m2.

Podle A. MacRobera a D. Tytella je klidová hmotnostelektronových neutrin menší než 2,8 eV/c2, takže neutrinarozhodně nestačí k uzavření vesmíru, ale jejich úhrnná hmotnostje přesto řádově srovnatelná s hmotou všech hvězd ve vesmíru.Experiment SNO byl mezitím překonfigurován tak, aby mohlzaznamenávat i dvě další neutrinové "vůně", což posílí význampokusu pro částicovou fyziku.

(pokračování)

Jiří Grygar

| Zdroj: Věnováno památce českého astronoma a čestného člena České astronomické společnosti Ing. Vladimíra Ptáčka, CSc. (1920-2001) z Prahy a dlouholetého předsedy západočeské pobočky ČAS v Rokycanech prof. Milana Vonáska (1933-2001).  IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Discovery pro příští století
Ilustrační foto...
Exoplaneta objevena malým dalekohledem
Ilustrační foto...
Mise marsochodů opět prodloužena
Ilustrační foto...
Týden s vesmírem 18
Ilustrační foto...
Fred Hoyle se narodil před devadesáti lety
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691