Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Žeň objevů 2001 -- díl první

Sluneční soustava, Planety sluneční soustavy, Venuše, Země - Měsíc, Nitro, povrch a atmosféra Země, Meteority, Měsíc, Mars, Jupiter, Saturn, Nejvzdálenější planety, Meziplanetární látka, Planetky.

Ilustrační foto...Žně za loňský rok začínám psát s mimořádně velkým skluzem, za což se čtenářům omlouvám. Nutí mne to ovšem k větší stručnosti, neboť tempo objevů v astronomie stále roste, zatímco léta mi přibývají a síly slábnou. Rád bych proto už nyní vypsal výběrové řízení na nového žence, žnečku nebo i menší družstvo, kteří by převzali mírně rezavějící kosu z mých rukou a pokračovali s novým nasazením v žatvách XXI. století. Přihlášky můžete zasílat kdykoliv na adresu redakce; oni mi to pak souhrnně předají k posouzení. Zn. "Odpovím každému vážnému zájemci".

Abych svým následovníkům usnadnil práci, uvádím několik astronomických událostí XXI. století, které zaručeně nastanou:

  • Přechody Venuše přes kotouč Slunce: 8. 6. 2004 a 6. 6. 2012
  • Nejpozdější datum velikonoc od r. 1943: 25. 4. 2038
  • Měsíc nejblíže k Zemi: 6. 12. 2052 ve vzdálenosti 356 421 km
  • Současný zákryt Merkuru a Marsu Měsícem: 13. 2. 2056
  • Průchod Halleyovy komety perihelem: 28. 7. 2061
  • Zákryt Jupiteru Venuší: 22. 11. 2065 (první případ od r. 1818)
  • Přechod Země přes Slunce, pozorovatelný z Marsu: 10. 11. 2084
  • Polárka nejblíže (27arcmin 09arcsec) k severnímu pólu: 24. 3. 2100

 

1. Sluneční soustava
1.1. Planety sluneční soustavy
1.1.1. Venuše
A. Correia a J. Laskar zjistili modelovými výpočty, že za zpětnou (retrográdní) rotaci Venuše může zčásti její hustá atmosféra. Tření mezi atmosférou a povrchem planety spolu s atmosférickými slapy a dále tření mezi jádrem a pláštěm Venuše totiž zpomalovalo původně přímou rotaci planety tak dlouho, až se začala otáčet zpětně, neboť původní sklon mezi rovníkem planety a rovinou ekliptiky byl velmi vysoký. Výsledek výpočtu přitom nezávisí na původní periodě rotace. M. Izakov odhalil příčinu tzv. superrotace atmosféry Venuše, která je rychlejší než rotacepovrchu planety. U povrchu je rozdíl rychlostí jen 0,5 m/s, aleve výšce 50 kilometrů 60 m/s, a ve výšce 70 kilometrů dokonce 100 m/s.Autor zjistil, že vítr u povrchu obtéká reliéf a vytváří tzv.Hadleyovy buňky, čímž vznikají vlny, které stoupají vzhůrua vytvářejí turbulentní víry. Energie z nich se předáváceloplanetárním Rossbyho vlnám a ty pohánějí superrotaci.

Podle M. Bullocka a D. Grinspoona se klima na Venuši výrazněmění s časem v souladu s proměnlivou vulkanickou činností. Tadosahovala maxima před 600 miliony lety, což vedlo k dalšímuzvýšení skleníkového efektu zejména zásluhou vodní párya tehdejší teplota povrchu pak dosahovala rekordních 650 stupňů Celsia.Odpařením horké atmosféry se však povrch Venuše ochladil až nadnešních 460 stupňů Celsia, ale tento cyklus se může opět zopakovat.

K. Dennerl aj. objevili pomocí družice Chandra rentgenovézáření planety v polovině ledna loňského roku. Většinou jdeo fluorescenci kyslíku a uhlíku ve výškách kolem 130 km nadpovrchem Venuše, vyvolávanou rentgenovým zářením Slunce. Planetaje tak neustále obklopena zářící rentgenovou slupkou.

Někteří astronomové tvrdili již před třemi stoletími, že přimalých fázích planety pozorovali popelavý svit Venuše obdobnějako je tomu u Měsíce. Nejnověji se to pokusili objektivněprokázat T. Slanger aj. u Keckova dalekohledu, ale bezúspěšně.Objevili jen zcela slabounkou září molekulárního kyslíku, kterározhodně nemohla být pozorována očima. D. Gurnett aj. hledali přitěsných průletech sondy Cassini nad Venuší v dubnu 1998 a červnu1999 radiové signály, vyvolávané údajnými blesky v atmosféřetéto planety, ale měření nepřinesla žádný kladný výsledek,ačkoliv při průletu u Země zaznamenávala sonda v průměru 70bleskových výbojů za minutu.

 

1.1.2. Země - Měsíc
1.1.2.1. Nitro, povrch a atmosféra Země
P. Goode aj. využili přesné fotometrie popelavého svitu Měsícek měření zemského albeda a tím i klimatických změn na Zemi.Odtud vychází průměrné albedo Země 30 procent, ale kolísající o plnýchpět během jediného dne. Nižší albedo odpovídá vyšší teplotě napovrchu Země. Navzdory rostoucímu znečišťování zemského povrchuvšeho druhu zjistily umělé družice, že mezi zářím 1997 a srpnem2000 zřetelně vzrostla globální rostlinná fotosyntéza, což jepatrné nejvíce nad 40 stupni severní zeměpisné šířky. Nejde přitomo rozšiřování vegetační plochy, ale o zvýšení hustoty vegetace,což je vůbec nejvíce patrné v Eurázii, kde jaro přichází o osm dnůdříve a podzim o deset dnů později než v polovině minulého století.V Severní Americe se tento interval prodloužil o 12 dnů.

Od počátku roku 2000 proto tyto veličiny sleduje nově vypuštěnádružice Terra a od roku 2001 se k ni přidá družice Aqua. Tytodružice mimo jiné sledují nebezpečné rozrůstání měst, jejichžplocha je vinou střech a dláždění téměř nepropustná pro vodu,takže odtok se soustřeďuje na malé plochy, což zvyšuje sílu vodníeroze. Družice Terra rovněž zjišťuje zamoření atmosféry CO přilesních a stepních požárech resp. spalování fosilních palivv zimě. Člověk je odpovědný asi za polovinu znečištění CO. PodleD. Bakkerové a A. Watsona činí roční produkce CO2 ze spalovánífosilních paliv 5,5 gigatun; z tohoto množství se však dle D. Schimelazhruba polovina z atmosféry opět vyloučí. Souš severní polokouleabsorbuje ročně až dvě gigatuny uhlíku, zejména díky fotosyntéze v lesíchUSA, Evropy a Ruska. Pouze severské kanadské lesy pohltí méněuhlíku, než kolik ho samy vyprodukují, vinou lesních požárůa zamoření hmyzem.

Nejstarším přesným dokladem o globálním oteplování se staloměření úrovně mořské hladiny v Benátkách, jež se podařiloodvodit díky precizním vedutám Benátek italského malířeCanaletta, který v letech 1730-1740 pořizoval panorama městacamerou obscurou každé 3 dny(!). Odtud se dala odečíst i hladinamoře v benátské laguně, jež v uvedeném období stoupala rychlostí2,7 mm/rok. Geodetická měření od roku 1871 do současnosti dávajíhodnotu 2,4 mm/rok. Celosvětově se v průběhu dvacátého století zvedalahladina oceánů v průměru o 1 až 2 mm/rok, z čehož 2/3 připadají natepelnou roztažnost vody a 1/3 na tání ledovců. J. Hansen aj.uvedli, že během dvacátého století se průměrná teplota zemského povrchuzvýšila o 0,6 stupně Celsia, z čehož zvýšení vinou člověka činí 0,1 stupně Celsia. Vlivlidské činnosti lze dobře dokumentovat mapami nočního svíceníZemě, které souvisí s městskými aglomeracemi.

Země se průběžně oteplovala v období let 1900-1940, načež se doroku 1965 opět ochladila v průměru o 0,1 stupně Celsia. Podle P. Jonese aj.byly poslední tři dekády dvacátého století nejteplejší za celé druhétisíciletí. Od roku 1861 se průměrná teplota Země v zimě zvedlao 0,8 stupně Celsia a v létě o 0,6 stupně Celsia. V červnu 1991 vybuchla filipínská sopkaPinatubo na ostrově Luzon, což způsobilo největší teplotníanomálii dvacátého století, když globální teplota Země poklesla o 0,5 stupně Celsiaa obsah aerosolů ve stratosféře se zvýšil proti normálu 20krát.Tím se zároveň prokázalo, že probíhá intenzívní výměna materiálumezi troposférou a stratosférou. Podle T. Simkina aj. docházík ničivým sopečným výbuchům na Zemi zhruba třikrát za desetiletía celkem je zaznamenáno přes 400 takových gigantických událostíběhem lidské historie. K největšímu geologicky dobře doloženémuvulkanickému výbuchu došlo před 74 tisíci lety v Indonésii, kdysopka Toba vyvrhla 2800 km3 magmatu, což mělo velmi výrazný vlivna tehdejší klima.

J. Zachos shrnul proměny klimatu v posledních 65 milionech let.Ty jsou výsledkem kombinace mnoha dějů s rozličnou periodicitou.Nejpomalejší je perioda tektonických procesů na časové stupniciaž 10 milionů let, následují změny parametrů oběžné dráhy Země nastupnicích až 100 tisíc let, ale nejčastější jsou různé anomálies periodou pouhých tisíciletí. T. Crowley a R. Berner zjistili,že v teplých obdobích před 65 až 145 miliony let bylo v ovzdušívelmi málo CO2. Před 2 miliardami let se výrazně snížilozastoupení molekulárního dusíku v zemské atmosféře, neboť silněpoklesla četnost blesků a tehdy rovněž ubylo i CO2. Podle T.Hoehlera aj. a D. Catlinga aj. však v téže době se však současnězačal dostávat z kůry do zemské atmosféry molekulární kyslík,jelikož baktérie v oceánech jej začaly ve velkém měřítkuuvolňovat. Právě z té doby pocházejí první vícebuněčné fosílie.K. Rybicki a C Denis spočítali, že vlivem rostoucího zářivéhovýkonu Slunce a zvětšování jeho rozměrů v daleké budoucnosti sepostupně vypaří planety Merkur, Venuše a Země, zatímco Marsepizodu červeného obra přežije. Klimatické modelové výpočtyvýrazně urychlil nový paralelní superpočítač SGI 1024, vyvinutýv Kalifornii, jenž zkrátil výpočty modelů z měsíců na dny.

Loňská ozonová díra nad Antarktidou dosáhla maximální plochy26 milionů km2, což je výsledek o 10 procent lepší než v roce 2000.Minimální tloušťka ozonové vrstvy činila 100 DU dne 28. září; tj.o 12 DU lepší výsledek než v nejkritičtějším roce 1993. Ozonovávrstva v Antarktidě měla před rokem 1980 normální tloušťku kolem275 DU a o díře se hovoří tehdy, když její tloušťka klesá pod220 DU. Lze očekávat, že normální stav se v Antarktidě obnoví poroce 2030.

G. Blewitt aj. zjistili rozborem údajů z družic geodetické sítěGPS, že během února a března každého roku se severní polokoulesmrští o 3 mm oproti polokouli jižní a na rovníku se vodorovnězmenší o 1,5 mm vůči polokouli jižní. Koncem léta si pak oběpolokoule svou roli vymění. Jde o následek zimního ochlazeníatmosféry, růstu sněhové pokrývky a vlhkosti. Mezi polokoulemi setak v průběhu roku vyměňuje 10 bilionů tun hmoty.

G. Helffrich a B. Wood ukázali, že v hloubkách 410, 660a 2700 km pod povrchem Země dochází ke skokům v rychlostišíření zemětřesných vln, což souvisí buď s tlakovoutransformací minerálů, anebo se změnou chemického složenízemského pláště. Oceánská kůra představuje 16 procent a kontinentálníkůra 0,3 procent objemu celého pláště. Plášť sám tvoří plných 82 procentobjemu Země a 65 procent její hmotnosti. Tepelný tok na povrchu Zeměčiní 44 TW. Podle S. Labrosse aj. ztuhlo zemské jádro, tvořenékrystalickým železem, teprve před 1 -- 2,5 miliardami let a jenyní obklopeno tekutým vnějším jádrem. Podle S. Banerjeehodochází k náhodnému přepólování zemského dynama několikrátběhem každého milionu let; nicméně tyto variace občas až na 50milionů let zcela ustanou, zejména v intervalech 83 -- 118 milionůlet a 312 -- 262 milionů let před současností.

K největšímu vymírání živočichů a rostlin došlo na rozhranípermu a triasu před 251,4 milionů let. Podle L. Beckerové aj.tehdy vymřelo 70 procent druhů pozemních obratlovců a 90 procent vodních druhůvčetně trilobitů během několika desítek tisíc let. Jelikožv geologické vrstvě z té doby byly nalezeny fullerenys netypickým zastoupením nuklidu 3He, je téměř jisté, žepříčinou vymírání byl dopad planetky o průměru kolem 10 kilometrůnejspíš do oceánu, jenž vyvolal i následný masivní vulkanismus naSibiři. (V té době ještě existoval prakontinent Pangea.) Zmíněnévymírání bylo největší v poslední půlmiliardě let. Po něm přišlouž jen vymírání před 65 miliony let, potvrzené nalezenímimpaktního kráteru Chicxulub na poloostrově Yucatán v Mexiku.Ostatní údajná hromadná vymírání se nepotvrdila; šlo spíšeo epochy, kdy se tvořilo málo nových druhů, neboť průměrnáživotnost druhů je geologicky krátká: řádově miliony let.Pravděpodobnost dopadu planetky o průměru nad jeden kilometr na Zemiv průběhu 21. století se díky pozorováním přehlídkovéhodalekohledu SDSS dle Ž. Iveziče snížila na 1/5000 z dříve udávanépravděpodobnosti 1/1500.

 

1.1.2.2. Meteority
Naprostá většina nalezených meteoritů pochází nyníz Antarktidy, ačkoliv se tam s hledáním započalo až roku 1969;celkem se tam nasbíralo již na 30 tisíc kusů úlomků. Mezi nimibyl rozpoznán poprvé v r. 1982 meteorit z Měsíce a už o 2 rokypozději také meteorit z Marsu. V současné době je v muzeích už23 lunárních a 18 marsovských meteoritů, když se na základěobjevů v Antarktidě podařilo dodatečně identifikovat takovémeteority také ze starších nálezů odjinud (od některých je víceúlomků). K meteoritům z Marsu patří např. známý meteoritNakhla, jehož pád byl pozorován v Egyptě 28. 6. 1911 a k němužpatří 40 úlomků o úhrnné hmotnosti 10 kg. Podle J. Zipfelovépatří však většina marsovských meteoritů k tzv. shergottitůmpodle meteoritu, nalezeného u města Shergotty v Indii už roce1865. Příslušný meteorit byl vyvržen z Marsu již před 175 milionylet.

Za nejcennější nález posledních 30 let se však považuje kanadskýmeteorit Tagish Lake, jehož dopad na Zemi koncem ledna 2000 byldobře dokumentován a jenž má velmi podivné složení a strukturu.Obsahuje o tři řády méně organických látek než známý uhlíkatýchondrit Murchison, který dopadl v Austrálii v roce 1969 a nenídokonce vyloučeno, že jde o interstelární nepřetvořený materiál.Podle T. Hiroiho aj. a S. Pizzarellové aj. nebyl meteoritv minulosti nikdy ohřát, takže v každém případě jde o prvotníraný materiál z doby vzniku sluneční soustavy. Podle D. Cooperaaj. obsahují totiž ostatní uhlíkaté chondrity jako je Murchisonnebo Murray (pád roku 1950 v Kentucky, USA) dokonce cukry, cukrovékyseliny, alkoholy a glycerin. Z meteoritu Morávka, jenž spadldo Beskyd v květnu 2000, se podařilo do konce července 2000 najítcelkem tři úlomky o úhrnné hmotnosti 0,63 kg, které Astronomickýústav AV ČR odkoupil a uložil v Národním museu v Praze. Jdeo běžný chondrit typu H5-6. Podle R. Binzela pocházejí chondritynejspíš z planetky Vesta. Loni se též podařilo určit stářítektitů v americkém zálivu Chesapeake na plných 35 milionů let(vltavíny jsou staré 14,8 milionů roků).

Dne 23. 7. 2001 proletěl nad severovýchodem USA a Kanadymimořádně jasný denní bolid -26 mag (Slunce je -27 mag), jehožsvítivá dráha začala v 82 km a skončila ve 32 km nad zemí. Pádbyl doprovázen jasně slyšitelným supersonickým třeskem a hmotnosttělesa činila při vstupu do atmosféry desítky tun. Energie boliduodpovídala 3 kt TNT. Zatím se však nepodařilo najít žádné úlomky.M. Beech přisoudil světelné mihotání bolidů rychlé rotacimeteoroidu. Kanadský bolid Innisfree (Alberta) z 6. 2. 1977 jevilmihotání s amplitudou 1 mag ve výškách od 59 do 35 km,odpovídající periodě rotace meteoroidu 0,4 sekundy. Nalezený úlomekmeteoritu měl hmotnost 4,6 kg.

Podle P. Farinelly aj. byl tunguzský meteorit velmipravděpodobně planetkou a energie uvolněná jeho explozí dosáhlaněco přes 10 Mt TNT. Autoři tak potvrdili domněnku G. Fesenkovaz roku 1949 i modelové výpočty Z. Sekaniny z roku 1983. S. Veski aj.popsali impaktní katastrofu, jež se odehrála na estonském ostrověSaaremaa někdy na přelomu 8. a 7. stol. př. n.l.

V usazenináchtamní rašeliny totiž náhle na celé století zmizela pylová zrnaa stopy po lidském osídlení. Průměr hlavního impaktního kráteručinil 110 m a jeho hloubka 16 m, z čehož vyplývá energie dopadu20 kt TNT. Autoři soudí, že příčinou katastrofy byl železnýmeteorit o hmotnosti 1000 tun.

 

1.1.2.3. Měsíc
Podle A. Camerona vznikl Měsíc srážkou Praměsíce se zárodkem Zeměasi 50 milionů let po začátku hroucení sluneční mlhoviny,které vyvolal výbuch blízké supernovy, tj. právě v polovině doby,potřebné k akumulaci planetesimál v těleso, jež nazýváme Zemí.Naproti tomu R. Canup a E. Asphaug usoudili na základě novýchmodelových výpočtů, že srážka Země s Praměsícem proběhla až podokončení výstavby Země. Země tehdy rotovala rychle, s periodoupouhých pět hodin a Praměsíc měl hmotnost srovnatelnou s Marsem, takževětšina tohoto materiálu se při nárazu ztratila v hlubináchkosmu.

J. Škuratov a N. Bondarenková zjistili rozborem optickýchi radarových pozorování, že průměrná tloušťka měsíčníhoregolitu v oblastí moří dosahuje pět metrů, kdežto na vysočinách aždvanáct metrů. Nejtenčí je regolit v mořích Jasu, Klidu a Vláhy, podobnějako na dnech kráterů. Regolit na přivrácené straně Měsíce je tímtlustší, čím je terén starší. Regolit se nejrychleji ztlušťovalv době těžkého bombardování Měsíce před 3,8 miliard let. TvrzeníJ. Hartunga z roku 1976, že kráter Giordano Bruno o průměru22 kilometrů vznikl 18. června 1178, jak tomu nasvědčovala zprávao údajném jasném záblesku na Měsíci, zaznamenaná britským mnichemGervázem v dobové kronice, se podle P. Witherse nepotvrdilo.Sonda Clementine pořídila totiž záběry kráteru, z nichž plyne, žekráter je mnohem starší, přestože je mezi velkými krátery naMěsíci relativně nejmladší. Navíc také nebyly v době po dopadupozorovány žádné bolidy ani pády meteoritů na Zemi, ač podlevýpočtů by sem muselo přiletět z Měsíce během týdne po dopadu na10 milionů tun úlomků. Tatáž sonda odhalila podle L. Johnsonaa B. Burattiho vskutku čerstvý kráter o průměru slabě pod dva kilometryna místě, kde astronom-amatér L. Sturr vyfotografoval v roce 1953záblesk na neosvětlené straně Měsíce. Našim astronomům-amatérůmse po mnoha marných pokusech podařilo poblíž Rokycan úspěšněpozorovat 11. 11. 2001 nad ránem poprvé na našem území tečnýzákryt hvězdy cca 7 mag Měsícem.

 

1.1.3. Mars
I v loňském roce pokračovala kontroverze kolem údajných stopživota v marsovském meteoritu ALH 84001 se stále nerozhodnýmvýsledkem. Jiní autoři se však zaměřují spíše na otázku, zda ježivot v podzemním jezeře Vostok v Antarktidě, jehož hladina jeasi 4 km pod ledovým příkrovem a v němž jsou tudíž podmínkypodobné povrchu na Marsu. Jezero bylo totiž ještě před 10 milionylet povrchovým sezónně zamrzajícím mořem a podobalo se svýmipodmínkami tomu, co pozorujeme v severní polární čepičce naMarsu. Pokus odebrat vzorky z jezera Vostok by byl ovšemtechnicky náročný, zejména kvůli potřebě neznečistit jezerosoučasnými pozemními mikroby.

Podobně zamotané je to s náznaky možnosti minulé nebo současnéexistence tekuté vody na Marsu. J. Mustard aj. tvrdí, že Marsprodělal nedávno velkou klimatickou změnu a mladý led nad šířkami±40 stupňů představuje zásobu vody, která by pokryla celý povrchuplanety "oceánem" o hloubce pouhých 0,3 metru. Naproti tomu N.Hoffman se domnívá, že na Marsu nikdy tekutá voda nebylaa pozorované útvary na povrchu nevznikly vodní erozí, ale erupceplynu, prachu a hornin, vyvolané výbuchy stlačeného kapalnéhooxidu uhličitého, uvězněného pod povrchem planety. Rýhy nasvazích pak vznikly od tajícího sněhu, nikoliv od proudící tekutévody. Obdobného názoru jsou i M. Malin a K. Edgett, kteřístudovali vzhled roklí na Marsu, objevených na snímcích zesondy MGS v průběhu roku 2000.Tato sonda ukončila snímkování celého povrchu planety v lednu2001, když pořídila 58 tisíc snímků a rovněž 97 milionů spektera 490 milionů výškových měření laserovým altimetrem MOLAa předala tak na Zemi již 3 Tb dat. V té době však bylo schválenoprodloužení činnosti sondy do dubna 2002. Měření altimetrem vedlok revizi středního poloměru Marsu, jenž se takto zvětšil o dva kilometry, takže vyhaslá sopka Olympus Mons dosahuje pak výšky 22,7 km,kdežto její konkurentka Ascraeus Mons jen 19,2 km vůčireferenčnímu elipsoidu. Největší proláklinou na Marsu je pánevHellas 8,5 km pod refrenční hladinou. Pánev nejspíše vznikladopadem velké planetky. Altimetr též nenašel žádnou souvislou"pobřežní čáru", nýbrž síť tektonických poruch, takže žádnýpraoceán na Marsu zřejmě nikdy nebyl.

Sonda MGS pořídila v dubnu 1998 nové snímky proslulé "tváře naMarsu" v oblasti Cydonia při stejném osvětlení jaké bylo nasnímku z Vikingu z roku 1976. Lepší rozlišení nového záběruzřetelně ukazuje, že o žádnou tvář nejde ani v nejmenším -- je tamerozí rozrytá stolová hora s četnými pahrbky a roklemi. Ani tovšak nezviklalo skálopevné zastánce názoru, že "tvář" tamvymodelovali mimozemšťané, neboť ihned přispěchali s vysvětlením,že v mezidobí zlotřilá NASA "tvář" zničila -- atomovým výbuchem!Mezitím 24. října 2001 úspěšně doputovala k Marsu sonda MarsOdyssey, určená pro mineralogické mapování povrchu planety,a zachytila se nejprve na protáhlé dráze s oběžnou dobou 18,7 hodiny,která se metodou aerodynamického brzdění postupně měnila nakruhovou polární dráhu ve výši 400 km. První spektrální snímekMarsu, pořízený ve výšce 6500 km nad jižním pólem planetys rozlišením 5,5 km, získala sonda už 30. října. V polárníčepičce za noci tehdy panovala nízká teplota -120 stupňů Celsia. NASApotřebovala tento úspěch jako sůl po ztroskotání sond MCO a MPLv září a prosinci 1999.

V polovině června 2001 byl Mars nejblíže k Zemí od roku 1988 vevzdálenosti pouhých 67 milionů km, takže průměr jeho kotoučkupřesáhl 20" a i menšími dalekohledy tak bylo možné na jehopovrchu spatřit podrobnosti, tentokrát ovšem zčásti zakrytézvířeným prachem z největší bouře za posledních 20 let, kteráse dle snímků HST na Marsu právě tehdy rozvinula. Projevilo se todokonce vizuálně, když Mars "ztratil" svou obvyklou načervenaloubarvu ve prospěch žlutavého odstínu. Díky prachu v atmosféře sezvláště vnější vrstvy silně ohřály až o 40 stupňů Celsia proti normálua dosáhly "pokojové" teploty +20 stupňů Celsia, zatímco přízemní vrstvazůstala velmi chladná, a tak vznikaly svislé větrné proudy. Bouřezačala slábnout až v půlce října a přispěla také k rychlejšímuusazení sondy Mars Odyssey na kruhové dráze.

Počátkem června objevili pozorovatelé na Floridě nevelkýmidalekohledy -- a dokonce zaznamenali na video -- krátká a výraznázjasnění o trvání sekund, opakující se jednou až dvakrát zaminutu v oblasti Edom Promontorium zálivu Sinus Sabaeus.Pravděpodobně šlo o zrcadlové odlesky Slunce od povrchu planety,pokrytého vrstvou ledových krystalků, které byly na témže místězaznamenány již při pozorováních v roce 1958. V červenci pořídilaultrafialová družice FUSE spektra, na nichž jsou patrné slabéčáry příslušející molekulárnímu vodíku -- jde o první důkaz jehoexistence na Marsu. Z toho usuzují V. Krasnopolsky a P. Feldman,že na Marsu musela být kdysi přece jen tekutá voda a globálníoceán dosahoval zpočátku hloubky 1,25 km a ještě před 3,5miliardami let byl 50 metrů hluboký. Od té doby však 96 % vody zmizelonejprve rozpadem na vodík a kyslík a následným únikem vodíkuresp. deuteria do kosmického prostoru.

F. Costard aj. ukázali, jak na Marsu vznikají rokle a průrvyv důsledku tání podpovrchového ledu v permafrostu. Jelikož sklonrotační osy planety dlouhodobě kolísá v širokých mezích 0 -- 60 stupňů (nyní činí 25 stupňů), mění se výrazně ozáření různých pásem na povrchuMarsu. Při vysokém sklonu rotační osy svítí Slunce nejvíce právěv polárních oblastech, kdežto na rovníku málo, a proto tam nejsoužádné rokle. M. Malin aj. zjistili rozborem snímků ze sondy MGS,že polární čepičky se rychle mění a podmiňují tak dlouhodobézměny klimatu. Současné tempo sekulárního ústupu jižní polárníčepičky je tak rychlé, že může vyvolat její zánik už běhemněkolika tisíc let a současně zvýšit hustotu Marsovy atmosféry.Před našima očima tak na Marsu probíhá velká klimatická změna.

D. Smith aj. a M. Zuberová aj. poukázali na sezónní výkyvy výškypovrchu planety vlivem sublimace resp. opětného namrzání CO2.Jelikož hustota materiálu činí jen 90 % hustoty vody, jde o suchýled nebo sníh CO2, zatímco vodní sníh by byl mnohem řidší.Původní magnetické pole Marsu vymizelo již před 4 miliardamilet, jak ukazuje zbytkový magnetismus v kůře planety. Okamžitéhodnoty magnetické indukce na povrchu ovlivňuje sluneční vítr,ale její velikost je v každém případě postačující biologickouochranou.

Tolikrát osvědčení astronomové-amatéři přispěchali na pomocplanetologům při digitální zpracování obrovského množství snímkůimpaktních kráterů na Marsu, které před lety pořídily orbitálnímoduly kosmických sond Viking. Během dvou měsíců na přelomu let2000/2001 obklikali dobrovolní spolupracovníci NASA obrysy vícenež 200 tisíc impaktních kráterů a 60 tisíc kráterů klasifikovalipodle stupně zvětrání.

 

1.1.4. Jupiter
Proslulá rudá skvrna v Jupiterově atmosféře se podle A.Simonové-Millerové dlouhodobě výrazně zmenšuje; od roku 1800dodneška se scvrkla na polovinu. Hlavní osa skvrny měla původnědélku 40 tis. km (tj. 35 stupňů), ale v roce 1979 už jen 25 tisíc kilometrů (21 stupňů),zatímco příčná osa o délce 12 tisíc kilometrů se neměnila. Pokud to půjdestejným tempem dál, kolem roku 2040 nabude skvrna kruhovéhovzhledu. Skvrna také střídavě bledne a rudne, takže zatím neznámápříčina těchto proměn leží zřejmě někde uvnitř samotné skvrny.Současná rychlost větru ve skvrně 700 km/h je o plných 70 procent vyššínež byla při sledování sondou Voyager roku 1979.

Jak uvádějí J. Waite aj., snímky z HST prokázaly, že polárnízáře v Jupiterově ionosféře jsou nejmohutnější v celé slunečnísoustavě. Na rozdíl od polárních září na Zemi však hlavnímzdrojem energie pro záře na Jupiteru je rychlá rotace planety;sluneční vítr hraje podružnou roli. Hlavní ovál polárních záříkolem pólů ve výšce až 4 miliony km nad planetou je právěprůvodním jevem Jupiterovy rotace. Krátkodobá minutová zjasněnívíce než o řád má však na svědomí sluneční vítr. Nejsilnějšízjasnění za poslední desetiletí pozoroval HST 21. září 1999.

Průlet kosmické sondy Cassini kolem Jupiteru v minimálnívzdálenosti 9,7 milionu km v samém závěru roku 2000 proběhl bezproblémů. Sonda prošla obloukovou rázovou vlnou na "návětrné"straně Jupiterovy magnetosféry o den dříve, než se čekalo, takžemagnetosféra je ještě rozsáhlejší, než se tvrdilo dříve. Díkyvzorné funkci kamery na sondě se podařilo zachytit průběh změnv oblačných vírech planety během času. Rovněž koordinacepozorování se sondou Galileo, jež v té době prolétala velmiblízko družice Ganymed, se bezvadně zdařila. Sonda Cassini téžzobrazila družici Himalia (Jupiter VI), která má průměr 170 kma nepravidelný tvar, takže jde určitě o zachycenou planetku.

Dalekohled havajské univerzity se zrcadlem o průměru 2,2 mposloužil na přelomu listopadu a prosince 2000 k objevu dalších10 družic Jupiteru, jež mají v naprosté většině retrográdnídráhy a vysoké výstřednosti e v intervalu 0,15 -- 0,53.Absolutní hvězdné velikosti v rozmezí 14,8 -- 16,1 mag svědčío malých rozměrech družic pouhých několik kilometrů. Celkovýpočet známých družic Jupiteru tím stoupl na 28. Tento počet nenízajisté konečný, jelikož oblast stabilních drah družic Jupiteru(tzv. Hillova sféra) představuje na obloze plných 48 čtverečníchstupňů a její podrobná prohlídka zabere ještě hodně času.

Nedávný objev podpovrchového oceánu u Galileovy družice Europavzbudil naděje, že v tekuté vodě by mohl být život, zavlečený nadružici z komet. Nyní se však ukázalo, že impaktní kráterys průměrem nad 5 km vykazují v ledovém krunýři Europy komplexnístrukturu, jež svědčí o tom, že dopadající těleso led na povrchudružice úplně neprorazilo. Odtud se dala spočítat jeho minimálnítloušťka tři kilometry. To však snižuje naději, že by budoucí sondak Europě byla schopna odebrat vzorky tekuté vody z tohoto oceánu.

Sonda Galileo při blízkém průletu kolem největší družicesluneční soustavy o průměru 5270 km v květnu 2000 odhalila pomocímagnetometru, že i Ganymed má v hloubce asi 170 km pod povrchemoceán slané vody. Jak uvádějí P. Schenk aj., ještě před miliardoulet šlo o oceán povrchový. Nynější tekutý oceán vznikározpouštěním ledu pod vysokým tlakem. Povrch družice je ze dvoutřetin pokryt světlým mladým ledem, zatímco zbývající třetina jetmavší, posetá impaktními krátery a tudíž velmi stará.

Při těsném průletu (138 km) nad družici Kallistó (průměr4820 km; hustota 1,8násobek hustoty vody -- J. Anderson aj.)koncem května 2001 odhalila sonda Galileo obdobným způsobempodpovrchový oceán v hloubce 150 km pod povrchem tétonejvzdálenější velké družice Jupiteru. Jak uvádějí K. Bennetta J. Ruiz, k ohřevu vody nad bod tuhnutí zde nestačí již dostislabý slapový ohřev, ale obstará to samotná viskozita vody, ježdokáže zabránit zamrznutí oceánu i bez příměsi nějaké nemrznoucísměsi. Kallistó má za všech družic sluneční soustavy vůbecnejvíce impaktních kráterů, což znamená, že je geologicky mrtvá.Erozi povrchu způsobuje tmavý prach na ledových útesech, jenž sedostatečně zahřívá a vyvolává tání okolního ledu.

Keckův dalekohled vybavený adaptivní optikou odhalil v únoru2001 na povrchu družice velmi jasnou skvrnu, viditelnouv infračerveném pásmu dokonce i na osvětlené straně družicev severní šířce 40 stupňů. Její minimální teplota činí alespoň 1100 Ka maximálně až 1800 K. V druhé polovině roku navštívila sondaGalileo Ió dvakrát, přičemž jednak přeletěla přímo nadaktivní sopkou Tvashtar ve výši 194 km, a jednak měřila nadjižním pólem družice v minimální výšce pouhých 181 km. Zatímcosopka sama byla v době průletu klidná, sonda podle L. Franka aj.zaznamenala při přeletu další sopky o 600 km jižněji vulkanickouerupci, která dosáhla rekordní výšky 500 km nad povrchem družice.Magnetické pole Ió je velmi slabé.

 

1.1.5. Saturn
Z měření HST se podařilo objektivně určit barvy prstenců, ježse napříč jejich sestavy mění. Obecně mají růžově lososovýnádech, což nasvědčuje tomu, že materiál prstenců přišelz periférie sluneční soustavy a byl posléze Saturnem zachycen. T.Kostiuk aj. měřili spektrometrem na infračerveném teleskopu IRTFDopplerovy posuvy v atmosféře družice Titan s rotační periodou16 dní. Atmosféra bohatá na dusík a chudá na kyslík proudí ve směrurotace rychlostí 760 km/h. To usnadní ztíženou komunikaci mezisondou Cassini a sestupným modulem Huygens, neboť silný vítr budetouto rychlostí modul snášet.

Jak uvedli B. Gladman aj., 12 nově objevených družic Saturnu mádva typy drah. Především jde o pravidelné přímé a víceméněkruhové dráhy v rovině oběhu Saturnu kolem Slunce. Druhý typ všakpředstavuje nepravidelné retrográdní dráhy s vysokou výstřednostíi sklonem k oběžné rovině Saturnu. Je téměř jisté, že pravidelnédráhy mají družice, které vznikly z akrečního disku Saturnu,kdežto nepravidelné dráhy příslušejí dodatečně zachycenýmplanetesimálám. Hillova sféra planety, v níž se mohou pohybovatdružice na dlouhodobě stabilních drahách, je svými rozměry úměrnáhmotnosti planety a pro Saturn vskutku obrovská, neboť dosahujepoloměru 65 milionů km (0,43 AU). To znamená pokrýt citlivýmidetektory úhrnem 22 čtverečních stupňů oblohy, a to je velmiobtížný úkol. Přesto se to podařilo do mezní hvězdné velikosti 23 magnitud, což odpovídá družicím o průměru nad pět kilometrů. Takovýchdružic má nyní Saturn alespoň 30. Kromě toho C. McGheeová aj.našli na snímcích HST při "zmizení" prstenců Saturnu v roce 1995celkem 8 krátkodobých zhuštění v excentrickém prstenu F.

 

1.1.6. Nejvzdálenější planety
H. Hammelová aj. studovali proudění v atmosféře Uranu nazákladě snímků HST a Keckova teleskopu z let 1994-2000. Dostalitak mj. i rotační periodu Uranu 17 h 24 min 24 s, rovníkovýpoloměr 25 559 km a zploštění planety 0,023. Jižní slunovrat naUranu nastal roku 1986 a rovnodennost se odehraje roku 2007, cožumožní získat údaje i pro vyšší severní šířky, jež jsou nynítrvale ve stínu. Proudění v atmosféře je komplikováno extrémnímsklonem (98 stupňů) rotační osy Uranu, takže planeta obíhá Slunceprakticky naležato. Z téhož důvodu je profil zonálních větrů vůčirovníku planety nesouměrný. Na 72. stupni jižní šířky dosahuje rychlostvětru 630 km/h, kdežto na 42. stupni jižní šířky činí jen 550 km/h.Proti hodnotám, odvozeným Voyagerem 2 roku 1986, tak rychlost větruzřetelně poklesla. M. Maris aj. určili z rozboru světelnýchkřivek v říjnu 2000 přibližné rotační periody nových družiceUranu. Pro Sycorax ve vzdálenosti 253 poloměrů Uranu vyšly 3 ha pro Caliban ve vzdálenosti 305 poloměru Uranu zhruba 4 h.

Neptun rotuje v periodě 16 h 07 min. Podle J. Parkera a S.Alana Sterna se od roku 1989 ohřála atmosféra družice Triton na40 K a jižní polokoule prožívá nejteplejší léto za posledních 350roků. V současné době probíhá kampaň soustavného sledování tétopodivuhodné družice, která mění jak svou jasnost tak i barvua dosahuje 13,5 mag, takže je vhodným objektem i pro vyspěléastronomy-amatéry, kteří pracují s kamerami CCD a dalekohledemo průměru alespoň 0,3 m.

Jak vyplývá ze čtyřbarevné fotometrie přechodů a zákrytů Plutas Charonem v letech 1985-1990, má polokoule Pluta přivrácenátrvale k Charonu narůžovělou barvu, ale kotouček planety přetínáuprostřed široký tmavý pás. K. Young aj. mají za to, že zde bylsvětlý povrch překryt ledem dusíku, metanu a oxidu uhelnatého. C.Dumas aj. získali spektra v blízkém infračervené oblasti proCharona pomocí kamery NICMOS HST. Ukázali, že jde o krystalickýled hydrátu čpavku, což vysvětluje vyšší albedo Charonu.

 

1.2. Meziplanetární látka
1.2.1. Planetky
V lednu 2001 překročil počet katalogizovaných planetek magickouhranici 20000. "Jubilejní" těleso patří do pásma transneptunskýchplanetek s předběžným označením 2000 WR106 a dostalo jménoVaruna. Už na konci téhož roku však dosáhl početkatalogizovaných planetek téměř 33 tisíc; z toho však jennecelých 9 tisíc má už také vlastní jméno. Zásluhou našichpozorovatelů na Kleti, v Ondřejově a v Modre se to mezi nimidoslova hemží českými a slovenskými jmény, takže za loňský rokpřibyla na obloze mimo jiné tato jména planetek:(5318) Dientzenhofer, (5583) Braunerová, (5712) Funke, (6281)Strnad, (6385) Martindavid, (6596) Bittner, (6597) Kreil, (6712)Hornstein, (7114) Weinek, (7115) Franciscuszeno, (7118) Kuklov,(7171) Arthurkraus, (7332) Ponrepo, (7334) Sciurus, (7403)Choustník, (7701) Zrzavý, (8343) Tugendhat, (8554) Gabreta,(9224) Železný, (9449) Petrbondy, (9543) Nitra, (10174) Emička,(10293) Pribina, (11014) Svätopluk, (11101) Českáfilharmonie,(11105) Puchnarová, (11339) Orlík, (11614) Istropolitana,(11656) Lipno, (11657) Antonhajduk, (12051) Pícha, (12406)Zvíkov, (12468) Zachotín, (13406) Sekora, (13916) Bernolák,(14056) Kainar, (14068) Hauserová, (14098) Šimek, (14124) Kamil,(14190) Soldán, (14206) Sehnal, (14976) Josefčapek, (15384)Samková, (15392) Budějický, (15399) Hudec, (15860) Siráň,(15897) Beňačková, (15907) Robot, (15960) Hluboká, (16435)Fándly, (16706) Svojsík, (16781) Renčín, (16801) Petřínpragensis,(16817) Onderlička, (16929) Hurník, (16951) Carolus Quartus,(17611) Jožkakubík, (17625) Joseflada, (17694) Jiránek, (17702)Kryštofharant, (17776) Troska, (17805) Švestka, (17806) Adolfborn1. 9.2002 (18460) Pecková (18647) Václavhübner, (18676)Zdeňkaplavcová, (18841) Hruška, (19268) Morstadt, (19291)Karelzeman, (19384) Winton, (19955) Hollý, (20164) Janzajíc,(20254) Úpice, (20256) Adolfneckář, (20495) Rimavská Sobota,(20991) Jánkollár, (21229) Sušil, (21257) Jižní Čechy, (21660)Velenia, (21682) Peštafrantišek, (22185) Štiavnica (22465)Karelanděl, (22644) Matejbel, (22697) Mánek (22901) Ivanbella,(23444) Kukučín, (24260) Kriváň, (24847) Polesný, (25384)Partizánske (26195) Černohlávek, (26314) Škvorecký, (26401)Sobotište. (Podrobnosti obsahuje internetová stránka:http://planetky.astro.cz/.) Na památku obětí teroristického náletu naNew York a Washington 11. září 2001 pojmenovali astronomovéz Kletě, La Silla a Nankingu planetky č. 8990 Compassion-- Soucit, 8991 Solidarity a 8992 Magnanimity -- Velkomyslnost.

Rozvoj planetkové astronomie od první úvahy o existencihypotetické planety mezi Marsem a Jupiterem, kterou roku 1596vyslovil Kepler, je vskutku nevídaný. V roce 1785 bratislavskýrodák Franz von Zach odhadl její dráhové elementy a to přimělo C.Gausse k odvození metody, jak určit dráhové parametry ze tří posobě jdoucích pozorování planety. To se báječně hodilo, když G.Piazzi objevil v Palermu 1. ledna 1801 ve 20h 43min místního časupomocí průchodního stroje těleso, jež se během noci posunuloo 4 úhlové minuty k západu a severu. Z pozorování Piazziho pak Gauss dolistopadu téhož roku spočítal dráhové elementy, na jejichžpodkladě Zach objekt znovuobjevil 7. prosince a opětně hopozoroval 1. ledna 1802. Polohy tělesa, pojmenovaného Piazzimjako Ceres Ferdinandea, se shodovaly s Gaussovým výpočtem na20 úhlových minut. Objekt navíc nezávisle pozoroval i H. Olbers, který pakv březnu 1802 objevil další podobné těleso Pallas. V témže rocenavrhl W. Herschel pro nové objekty souhrnný název asteroid.Kdo mohl tehdy jen tušit, kolik asteroidů se v pásu planetekpodaří objevit za dvě století?

Právě po dvou stoletích od objevu Cerery uveřejnili J. Parker aj.první albedovou mapu této největší planetky o průměru 950 km nazákladě snímků, které v červnu 1995 pořídil HST s rozlišením 50 kmna vcelku jednotvárném povrchu. Nejvýraznějším rysem je tam tmaváskvrna o průměru 250 km, která dostala jméno Piazzi. Jedná senejspíše o impaktní kráter. Ceres rotuje v periodě 9,1 hodiny a mástřední hustotu 2,6násobek hustoty vody.

Podle M. Combese však ani současné sledování planetek nenípříliš dokonalé, neboť observatoře na severní polokouli objevují4,8krát více planetek než stanice na jižní polokouli, kde jezkrátka mnohem méně hvězdáren. Nejvíce planetek se objevuje v USAa Japonsku; Česká republika je v této statistice na 7. místě nasvětě. Nejvíce planetek se zatím objevilo na Mt. Palomaru (Kleťje 10. na světě) a mezi astronomy vedou holandští astronomovémanželé C. a I. van Houtenovi, každý má na svém kontě něco přes1000 objevů (A. Mrkos je 21. s 231 objevy).

To hlavní nás však teprve čeká. Předloni se na observatoři ApachePoint v Novém Mexiku naplno rozběhla přehlídka vzdálenýchgalaxií a kvasarů, označená zkratkou SDSS, využívající zrcadlao průměru 2,5 m a dosahující mezní hvězdné velikosti 23 mag. Jakse dalo čekat, na popředí přehlídkových záběrů se nutně zobrazujíplanetky. Ž. Ivezič aj. našli na přehlídkových snímcích prvních500 čtverečních stupňů celkem 13 tisíc planetek jasnějších než 21,5 mag,takže v dosahu celé přehlídky je odhadem 130 tisíc (!) planetek.Autoři soudí, že hlavní pás obsahuje asi 670 tisíc planeteks rozměrem nad jeden kilometr. Je poněkud pikantní, že nejvýkonnějšímobjevitelem planetek se bezděčně stalo zařízení, určené hlavněpro výzkum nejvzdálenějších propastí vesmíru.

Jedním z obtížných problémů planetkové astronomie však i po dvoustoletích zůstává určování hmotnosti těchto těles. Jsou totižobecně tak malé, že mají neměřitelně malý gravitační vliv napohyb ostatních těles sluneční soustavy, zatímco nepřímý výpočetz geometrických rozměrů a průměrné hustoty je nutně velminepřesný. Proto je potřebné využívat vzájemných blízkýchpřiblížení planetek k sobě navzájem, kdy gravitační poruchyjejich drah vzrůstají na měřitelné hodnoty.

Podle E. Goffina se takto podařilo určit hmotnost (1) Cerery na4,76J, (4) Vesty na 1,38J a (2) Pallady na 1,17J, kdeJ = 10-10 Mo. B. Vieateau a M. Rapaport dostali obdobně proVestu 1,31J a (11) Parthenope 0,026J. Konečně G. Michalak poprvéodvodil hmotnost (6) Hebe 0,07J; (88) Thisbe 0,07J a (444) Gyptis0,04J a podstatně revidoval hmotnosti planetek (10) Hygiea0,56J; (15) Eunomia 0,13J; (52) Europa 0,26J; (511) Davida 0,33Ja (704) Interamnia 0,35J. Průměrné hustoty planetek pak vycházejína 2,9násobek hustoty vody. Předpovědím dalších vzájemnýchblízkých přiblížení planetek se loni věnoval A. Galád, kterýzjistil, že do roku 2023 dojde k více než 9,5 tisícům vzájemnýmpřiblížením katalogizovaných planetek na vzdálenost menší než0,02 AU, což dává dobré vyhlídky na určení jejich hmotností.

Samostatnou kapitolou výzkumu planetek se stala měření vlastnostíplanetky (433) Eros mimořádně úspěšnou kosmickou sondouNEAR-Shoemaker, která od 14. února 2000 obíhala po aktivně měněnédráze planetku, jež se může v daleké budoucnosti případněi srazit se Zemí. Po ročním provozu se vedení NASA rozhodlok původně neplánovanému zakončení mise řízeným sestupem sondyz výšky 35 km na povrch Erose. To se báječně povedlo po 5,5hodinovémsestupu pomalým usednutím sondy sestupnou rychlostí 5,4 km/h naúbočí dvěstěmetrového impaktního kráteru Himeros 12. února 2001. Delikátnímanévr na vzdálenost 315 milionů km od Země řídil autorpříslušných výpočtů R. Farquhar.

Sonda se sice po dopadu naklonila na stranu, neboť se opřelao dva sluneční panely, ale přistáním se nijak nepoškodila; naopakcitlivost rentgenového a gama spektrometru se podstatně zvýšila,takže přístroje mohly měřit chemické složení regolitu až dohloubky 100 mm pod povrchem. Teprve po dvou týdnech provozu napovrchu byla sonda povelem ze Země vypnuta. Základní zpracovánítohoto bohatého materiálu proběhlo velmi rychle, takže již koncemzáří 2001 byly hlavní výsledky projektu zveřejněny v britskémvědeckém týdeníku Nature č. 6854. Sonda vykonala na oběžné drázekolem Erose 11 milionů topografických měření laserovým výškoměremi další početná radarová, rentgenová i infračervená měřenía přenesla na Zemi 160 tisíc snímků povrchu planetky. Poslednízáběr během sestupu z výšky 129 m zobrazuje terén o šířce 6 ms rozlišením pouhých 10 mm.

Podle P. Thomase aj. a M. Robinsona aj. se na povrchu planetkynachází přes 6700 balvanů s průměrem nad 15 m, především podélrovníku planetky a dále v okolí největšího impaktního kráteruShoemaker o průměru 8 km. Kráter sám vznikl asi před miliardoulet a úlomky vymrštěné dopadem létaly okolím planetky pobalistických drahách až dvě hodiny, než opět dopadly na jejípovrch. Rozházené balvany jsou patrně důsledkem zemětřesení, přinichž se povrchový prach setřásá jako písek na pláži, a tím sebalvany obnažují. Prach se elektrostaticky nabíjel a vznášel nadpovrchem, až posléze zapadl do stovek prohlubní, jež mají nynívzhled plochých "rybníčků". Na Erosu je v porovnání s Měsícem ažtisíckrát méně malých impaktních kráterů, což patrně souvisís postupnou migrací menších těles napříč sluneční soustavou.Infračervená spektroskopie prokázala přítomnost draslíku,hořčíku, křemíku a kyslíku a velmi nízké zastoupení železa, takžeEros je z mineralogického hlediska obyčejný chondrit, jenžneprodělal žádné geologické zvrstvení.

Největší zájem přirozeně budí i nadále sledováníplanetek-křížičů, které mohou v budoucnu ohrozit Zemi.Dosavadní statistika podle G. D'Abrama aj. naznačuje, že početnebezpečných křížičů jasnějších než absolutní hvězdná velikost 18 mag (cožodpovídá průměru nad 1 km) je (910 ± 110), takže jich nyní známeuž více než 60 procent. To je asi dvakrát příznivější číslo, než prvníodhad E. Shoemakera z roku 1980, ale nejnověji přichází J. ScottStuart s trochu horším odhadem jejich počtu 1250. Při stávajícímtempu hledání lze očekávat, že 90 procent nebezpečných křížičů budedohledáno kolem roku 2040.

O výkonnosti dnešních sledovacích soustav pro objevování planeteksvědčilo pozoruhodné pozorování z 21. února 2001, kdy dalekohledSpacewatch nalezl v souhvězdí Raka objekt 16 mag, označený jako2001 DO47, který o dva dny později proletěl ve vzdálenosti 580tisíc kilometrů od Země. Parametry jeho dráhy však nápadně připomínalyelementy dráhy Země, a vskutku, vzápětí se ukázalo, že šloo těleso, vypuštěné pozemšťany, totiž o kosmickou sondu WIND,jež odstartovala koncem roku 1994. Sonda má tvar lesklého válceo průměru 2,4 m a výšce 1,8 m. Tento "incident" vyvolal potřebupřidat do vyhledávacích programů pro planetky katalog umělýchdružic a kosmických sond.

Radar v kalifornském Goldstone sledoval koncem května 2001 nafrekvenci 8,6 GHz planetku 1999 KW4, jež se tehdy přiblížilak Zemi na vzdálenost 4,8 milionu km a odhalil tak jejípodvojnost. Jak uvádějí S. Ostro aj., větší složka o maximálnímprůměru 3 km je alespoň třikrát větší než menší složka a jejichvzájemná vzdálenost přesahuje 2 km. Planetku fotometrovali jižv červnu 2000 P. Pravec a L. Šarounová a už tehdy ji podezíraliz podvojnosti. Určili totiž průběh neperiodické světelné křivkys minimy následujícími zhruba po 1,5 hodině. Křivka souvisí jednaks protáhlým tvarem hlavní složky a jednak s oběžnou dobou složekkolem 3 hodin.

Radar v Arecibu odhalil počátkem října 2001 podvojnost planetky1998 ST27 s podobným poměrem velikosti složek ve vzájemnévzdálenosti 4 km. Baadeho 6,5 m dalekohled v Las Campanassledoval v polovině října planetku 2001 QT297 a tak sezjistilo, že i ona je dvojitá s úhlovou vzdáleností složek 0,6"a rozdílem jasností 0,7 mag. Další dvojicí je planetka2001 SL9 typu Apollo, z jejíž světelné křivky vyplývá, žeoběžná doba složek činí 16,4 h a rotační perioda větší složky2,4 h. Poměr rozměrů činí 0,31, což lze snadno určit, jelikožv říjnu 2001 šlo o zákrytovou planetku! Naproti tomu planetkatypu Amor 2001 OE84 o průměru 0,9 km je zaručeně osamělá, alerotuje kolem své osy v krátké periodě 29 minut, takže jde určitěo monolit, nikoliv o hromadu sutě, jak se u tak malých tělesobvykle předpokládá.

Dvojité jsou i některé velké planetky hlavního pásu. Keckůvdalekohled s adaptivní optikou rozlišil v únoru 2001 satelitplanetky (87) Sylvia o průměru 120 km, jejíž 7 km průvodceobíhá ve vzdálenosti plných 1200 km. Následná pozorování HSTobjev potvrdila. Úhlová vzdálenost složek činila 0,33" a rozdíljasností více než 6 mag. Pomocí HST se vzápětí podařilo prokázatsatelit planetky (107) Camilla o průměru 220 km, jejíž průvodceje slabší o 7 mag, má průměr 9 km a obíhá ve vzdálenosti1000 km. Dalekohledy Keck a CFHT s adaptivní optikou objevili W.Merline aj. a J. Margo aj. koncem srpna 2001 podvojnost planetky(22) Kalliope o průměru 180 km. Průvodce o průměru 35 km obíháve vzdálenosti 1000 km a je téměř o pět mag slabší. W. Merline aj.ohlásili v září 2001 na základě pozorování osmimetrovým reflektoremGemini-N s adaptivní optikou objev podvojnosti Trójanu Jupiteru(617) Patroclus. Průměr složek činí 105 a 95 km, takže patrnětak vznikly současně. T. Michalowski aj. zjistili rozboremzákrytů na světelné křivce páru planetek (90) Antiope, že obězhruba stejně velké složky o středním průměru 80 km mají nekulovýtvar a synchronní rotaci 16,5 h, jež se rovná oběžné periodě. P.Tanga aj. upozornili na podivuhodný vzhled planetky (216)Kleopatra na snímcích z HST v lednu 2000. Planetka vypadájako dvě "kapky" o hlavních rozměrech 76x37x18 a 72x35x25 km,přičemž těžiště obou jsou navzájem vzdálena 125 km, takže kapkyse dotýkají.

Podle A. Storrse aj. byla do loňského roku prokázánapodvojnost 18 planetek a dalších 5 případů je podezřelých. J.Oberst aj. určili na základě měření z července 1999 při průletukosmické sondy Deep Space 1 ve vzdálenosti 26 km od planetky(9969) Braille velmi pomalou synodickou rotaci planetky plných9,4 d. Povrch planetky je velmi světlý a podobá se albeduplanetky Vesta. Ž. Ivezič aj. využili statistiky planetekz přehlídky SDSS k určení zastoupení planetek typu S (kamenné)a C (uhlíkaté) v hlavním pásu. Kamenných planetek je 1,5krát vícenež uhlíkatých a mají maximum četnosti ve vzdálenosti 2,8 AU,kdežto uhlíkaté dosahují maximální četnosti až ve vzdálenosti3,2 AU od Slunce.

J. Larsen aj. zkoušeli hledat Kentaury a transneptunská tělesa(TNO) v archivu dalekohledu Spacewatch z let 1995-99. Na 1483čtverečních stupních oblohy tak našli 5 Kentaurů a 5 TNO. Z tétostatistiky odhadli, že do R = 21,5 mag se na obloze dá najít asi100 Kentaurů a 400 TNO. Velkým překvapením je objev C. Veilletaaj. podvojnosti TNO 1998 WW31, vzdáleného od Slunce 46 AU,pomocí dalekohledu CFHT. Primární složka 23 mag o průměru zhruba150 km je jen o 0,4 mag jasnější než sekundární objekt o průměruasi 120 km, a jejich vzájemná vzdálenost dosahuje 22 tisíc kilometrů,takže je srovnatelná se vzdáleností Charonu od Pluta. Průvodce sevšak pohybuje kolem hlavní složky po velmi protáhlé drázes výstředností e = 0,8 v periodě 1,6 roku. J. Kavellaars aj.našli pomocí téhož dalekohledu v srpnu další pár TNO2001 QW322. Obě složky dvojice mají tutéž jasnost (R = 24 mag),čemuž odpovídají průměry 130 km, a úhlovou vzdálenost 4", tj.120 tisíc kilometrů. Dvojice obíhá kolem Slunce po kruhové drázes poloměrem 44,2 AU jednou za 294 let. Zcela bláznivou dráhu pakmá TNO 2000 CR105, jež bylo objeveno jako těleso 24 mag vevzdálenosti 54 AU od Slunce. Podle H. Levisona se totiž v odslunídostává až do vzdálenosti 390 AU od Slunce, kdežto v přísluní jejen 44,5 AU od Slunce, takže jeho výstřednost dosahujee = 0,8, což připomíná spíše kometu než planetku, neboť máoběžnou dobu 3300 let. Objekt prošel přísluním v roce 1965 a budev odsluní roku 3615.

Podle přehlídkových pozorování R. Allena aj. však pásmo TNOvětších než 160 km sahá nanejvýš do vzdálenosti 65 AU od Slunce.C. Trujillo aj. udávají na základě přehlídky na 73 čtverečních stupníchpomocí dalekohledu CFHT vnější hranici objektů TNO dokonce napouhých 50 AU a odhadují, že pokud existuje ve sluneční soustavěještě další pás větších těles, tak se nachází v minimálnívzdálenosti 76 AU. V pásmu TNO se odhadem vyskytuje asi 38 tisícobjektů s průměrem nad 100 km; dosud jich však známe stěží 500.B. Gladman aj. odhadují na základě pozorování dalekohledy CFHTa VLT s mezní hvězdnou velikostí 27 mag, že pás TNO mezi 30a 50 AU obsahuje v tělesech o průměru nad 1 km úhrnem asi 10 procenthmotnosti Země a C. Trujillo aj. tvrdí, že je tam dokonce 20 procenthmotnosti Země a 100 tisíc těles s průměrem nad 100 km. Z tohotohlediska tvoří pak přirozeně daleko významnější složku slunečnísoustavy než "hlavní" pás planetek mezi Marsem a Jupiterem,o křížičích nemluvě, neboť dohromady obsahují jen 0,4 procentahmotnosti našeho Měsíce!

Když R. Mcmillan a J. Larsen objevili koncem listopadutransneptunský objekt 2000 WR106, bylo z jeho jasnosti(R = 19,7 mag) hned zřejmé, že jde o mimořádně velké těleso.Jelikož se dvěma astronomům-amatérům A. Knoefelovi a R. Stossovipodařilo vzápětí dohledat jeho polohu na snímcích pro palomarskýatlas POSS z roku 1954, vedlo to k rychlému určení jeho dráhy. Připoloose 43 AU a sklonu 17 stupňů se objekt, který mezitím dostal číslo(20000) a název Varuna, pohybuje po mírně výstředné dráze(e = 0,07) a při albedu 0,07, které odvodili D. Jewitt a H.Aussel, činí jeho lineární průměr plných (900 ± 100) km, takže sesvými rozměry prakticky rovná velikosti planetky Ceres. Jehorotační perioda činí buď 3,2 nebo 6,3 h a hmotnost dosahuje 6 procenthmotnosti Pluta. Ještě jasnější TNO 2001 KX76 R = 19,6 bylnalezen R. Millisem aj. na snímcích 4 m a 6,5 m dalekohledů v LasCampanas a Lowellovy observatoře v Arizoně v květnu a červnu vevzdálenosti 42,5 AU od Země. Díky archivním záznamům se hopodařilo dohledat na snímcích už od roku 1982 a tak rychle spočítatjeho dráhu. Podle G. Hahna aj. jde o typické plutino s velkoupoloosou dráhy 39,9 AU. Za předpokladu, že jeho albedo činí0,07, je průměr objektu větší než 1200 km, tj. srovnatelnýs Charonem.

Někteří autoři proto soudí, že v pásmu TNO budou časem objevenadalší "pluta" a případně i nějaký "mars". C. Trujillo aj.odhadují ze statistiky pozorování 0,9 m dalekohledem na KittPeaku na ploše 164 čtverečních stupňů do mezní hvězdné velikosti 21,1 mag,že se tam někde nachází asi 30 dosud neobjevených "charonů" a až3 "pluta". H. Boenhardt aj. rozdělili podle dráhových parametrůmalá tělesa ve vnějších oblastech planetární soustavy řadupodskupin. První jsou tzv. plutina, která podobně jako Plutoobíhají v dráhové rezonanci 2:3 s Neptunem. Jejich prototypem jesamotný Pluto, který z toho důvodu nepatří geneticky meziplanety. Dalším typem jsou o něco vzdálenější tělesa,zvaná Cubewanos (podle anglické výslovnosti označení prototypua vůbec prvního transneptunského tělesa 1992 QB1), jež vyplňujíprostor mezi plutiny a dráhovou rezonancí 1:2. Třetí podskupinuTNO pak tvoří rozptýlené diskové objekty na protáhlýcheliptických drahách s poloosami od 40 do stovek AU. Tento rozptylje vyvoláván gravitačními poruchami od velkých planet, jež rovněžvyvolává migraci drah směrem do nitra sluneční soustavy -- právětak vznikají Kentauři.

(pokračování)

Jiří Grygar

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
GPS nyní v plném rozlišení
Ilustrační foto...
O svícení 56
Ilustrační foto...
MRO, Opportunity a Victoria
Ilustrační foto...
Předpověď kosmického počasí
Ilustrační foto...
Bortleho stupnice světelného znečištění
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691