Někteří z vás už možná ví, že byla naše milá hvězdárna díky mnoha různým náhodám, nehodám, které provázel zmatek, připojena pevnou linkou k proklatě zrádné Síti sítí (aneb Řiti řití, ale to tam nedávej Jiříku). A byli jsme nejen při tom, ale hlavně v tom.
Uznávám, že málokdy trávím noci na hvězdárně do dopoledne příštího dne, ale první noc po připojení to prostě jinak nešlo. Než jsem si důkladně prohlédl všechny stránky, které jsem znal - i ty, které jsem ještě vůbec neznal. Já sám jsem se "před Netem" omezil (díky modemu Jeníka Hollana a omezeným financím hvězdárny) pouze na vybírání pošty a tak jsem byl v podstatě nováčkem. Ve škole je totiž u počítačů pořád plno a já naopak většinou velmi málo. Nu což. Není snad potřeba se dále rozepisovat, co ten Internet vlastně obnáší.
Každý ze čtenářů tohoto modrého plátku také jistě zaregistroval zprávu o úspěšném přistání americké sondy Pathfinder na Marsu. Ba dokonce, že vozítko s hrozným jménem Sojourner, vyjelo na povrch válečné planety. A mohu s jistotou tvrdit, že moje maličkost, Juris Dušis, Jeník Hollanů a Roman Kouďák jsme byli jedni z prvních, kteří o výsledku celé mise věděli. Ptáte se, jak je to možné? Inu vězte -- máme Internet!
Autor tohoto příspěvku je ještě tak trochu plný dojmů z celé seance a tak se nesmíte divit, že čtete to, co čtete. Představte si, že sedíte v kanceláři kancelářské krysy (Jiřího Duška), za oknem se schyluje k bouři, na kterou tato republika dlouho nezapomene a popíjíte pivo značky Bernard. (Vzhledem k tomu, jak to tady píšu, bych tu povodeň asi neměl zmiňovat, ale předpokládám, že mi rozumíte a chápete mě.) Před vámi ční obrazovka, která má celých patnáct palců v úhlopříčce a navíc (díky předvídavosti dr. Pokorného) je pod stolem multimediální počítač, který se umí hýbat a přitom na vás roztomile žvaní: This disk will be destructed in five seconds. A za pár minut má začít přímý přenos NASA TV z řídícího střediska Pathfinderu. Nezbývá než se pomodlit, aby fungovala linka (tzn. nezačalo pršet) a pohodlně se uvelebit v teplíčku brněnské hvězdárny.
No, samotný přenos nestál vůbec za nic. V okýnku velikosti políčka dia filmu se zmateně pohybovaly jakési postavy, moderátor celkem LaXně komentoval naprosto nesrozumitelnou amerikánštinou, co se děje (dokonce ani Jeník většinou nerozuměl) a občas se celé divadlo zastavilo -- to když první kapky lijavce přelomily laséra. Daleko zajímavější byl pocit, který jsem měl. Dýchla na mě budoucnost a to nedaleká. Jsem šťastný, že jsem se narodil v době, kdy se u nás začaly hýbat ledy a jako velmi mladý jsem se dostal k drobečkům počítačům, protože bez nich si už teď svůj život nedovedu představit. Jsem schopen vnímat nové technologie (Sice amatérsky, ale přibližně chápu k čemu to je a někdy i jak to funguje. Jak vlastně Svět funguje?), které vedou do světa virtuální reality, jenž by snad ruku v ruce s celosvětovou sítí (což asi nemusí být nutně Internet) mohla zbořit hranice států, vymazat pojem vzdáleností. Trošku jsem se nechal unést. Ale vůbec mi to nevadí, s fantazií si hraji rád.
Takže jsme byli přitom. Neviděli jsme však jenom záběry z řídícího centra NASA, ale oknem si nás našel úzký a nesmělý paprsek světla budoucnosti, který si těžce prodíral cestu mezi mraky současnosti, podobně jako paprsky Sluníčka, které mizelo za zlověstnou hradbou mraků...
