Nejtěžší známá hvězda ve vesmíru má hmotnost 56,9 Slunce s chybou pouze šest desetin Slunce. Je součástí velmi mladé hvězdokupy R136, která patří do mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku.
Nového rekordmana astronomové objevili s pomocí Hubblova kosmického dalekohledu, jenž v exotické hvězdokupě nalezl hned tři nové zákrytové dvojhvězdy. Z jejich vzájemného pohybu kolem společného těžiště se trojici astronomů P. Masseimu, Julii Vukovich a Lauře Penny podařilo odvodit přesné hmotnosti, rozměry a povrchové teploty všech šesti stálic. Jeden z párů -- R136-38 přitom obsahuje hvězdu spektrální třídy O3 s hmotností 56,9+/-0,6 hmotnosti Slunce. Jméno nese podle velmi mladé hvězdokupy R136, která patří do oblasti, kde se tvoří nové stálice, mlhoviny Tarantule (též 30 Doradus) ve Velkém Magellanově mračnu.
Klíčovým se v celém příběhu stal spektrograf na palubě Hubblova dalekohledu STIS, pomocí kterého se hvězdářům podařilo získat jak světelné křivky zákrytových dvojhvězd, tak i změny jejich radiálních rychlostí. Všechny tři systémy tvoří pokaždé dvě hvězdy, které obíhají kolem společného těžiště. Pravidelné změny jejich poloh prozrazuje cyklické kolísání radiálních rychlostí, kdy se k nám jedna stálice střídavě přibližuje a nebo vzdaluje. Jde tedy o tzv. spektroskopickou dvojhvězdu. Shodou náhod se rovina jejich oběhu ocitla poblíž zorného paprsku, jenž spojuje Slunce s těžištěm pár. Proto můžeme sledovat i vzájemné zákryty, kdy jedna hvězda zakryje druhou. Na Zemi pak sledujeme pravidelné poklesy jasnosti. Systémy jsou tedy i zákrytovými dvojhvězdami.
Kombinace těchto dvou skvělých náhod zprostředkovala astronomům skvělou šanci k vyšetření všech šesti hvězd. Pouze u podobných systémů totiž dokáže na dálku určit přesné vlastnosti jednotlivých objektů systému, tj. průměr, hmotnost, vzdálenost i povrchovou teplotu. Hlavní, tj. rekordní stálici R136-38 představuje objekt o průměru asi devětkrát větší než Slunce a povrchovou teplotou kolem 50 tisíc stupňů. Kolem ní pak obíhá s periodou tři dny a devět hodin menší partner o průměru 6,4krát větší než Slunce a teplotou 42 tisíc stupňů.
Nález takového budulínka nepotěšil jenom lovce Guinessovy knihy rekordů, nýbrž i pravověrné, teoretické astrofyziky. Takto velmi hmotné hvězdy jsou totiž nesmírně vzácné. Ve svých vnitřních termojaderných reaktorech spotřebovávají tolik paliva, že se dožívají skutečně nicotného věku pouze několika stovek tisíc roků. O to vzácnější je, že se podobná hvězda ocitla v gravitačně vázaném páru, který umožnil přesně změřit její hmotnost. Skvělé je i to, že charakteristiky tohoto obra zcela zapadají do teoretických modelů, kterými disponuje současná astronomie.
