Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Žeň objevů 2000 -- díl šestý

Gravitační čočky a mikročočky, Kosmologie a fyzika, Stavba a vývoj vesmíru, Problém skryté hmoty, Základní kosmologické parametry, Reliktní záření, Kosmické záření, Částicová a relativistická astrofyzika, Život ve vesmíru, Život ve vesmíru, Astronomické přístroje, Optická astronomie, Optické dalekohledy v kosmu, Radiová astronomie, Astronomické umělé družice, Kosmické sondy, Astronomie a společnost, Úmrtí a výročí, Ceny a ankety, Observatoře a astronomické instituce, Letem astronomickým světem, Závěr.

Ilustrační foto...5.6. Gravitační čočky a mikročočky
J. Lehár aj. zkoumali 10 gravitačních čoček pomocí HST. V 7 případech patří čočky ke galaxiím raného typu, ve 2 případechk pozdnímu typu a v jednom případě nebyla k zobrazovanému kvasaružádná čočka nalezena. Celkem je již známo 60 gravitačních čoček,přičemž rekordně vzdálený zobrazovaný kvasar BRI 0952-0115 máčervený posuv z = 4,5. K. Umetsu a T. Futamase studovali pomocíHST suprakupu galaxií CL 1604+4304 s dvěma koncentracemio červených posuvech z = 0,90 a 0,92, úhlově vzdálenými 17 úhlových minut,což představuje minimální lineární vzdálenost koncentrací od sebe9 Mpc. Dynamické centrum suprakupy o hmotnosti 1.1015 Mo sepolohově shoduje s první koncentrací. Snímky z HST však odhalily,že tato koncentrace je sama o sobě podvojná, ale druhé zhuštěnínemá optický protějšek. Hmotnost "temného" shluku pak můžedosahovat až 2.1014 Mo.

Pozoruhodnou novou gravitační čočku HS 0818+1227 našli H. Hagena D. Reimers. Složky kvasaru (19 a 20 mag) mají vzájemnou úhlovouvzdálenost 2,1 úhlové vteřiny a vykazují červený posuv z = 3,1. Mezilehláčočkovací galaxie je 20,6 mag, takže její absolutní hvězdnávelikost dosahuje -21,5 mag. Ještě vyšší z = 3,9 má dle E.Egamiho aj. jasný kvasar 15 mag APM 08279+5255, což byv přepočtu znamenalo jeho zcela rekordní svítivost 5.1015 Lo,jenže jeho obraz je o dva řády zesílen efektem gravitační čočky.Mezilehlá velmi hmotná galaxie má rovněž vysoký posuv z = cca. 3,takže bolometrická svítivost kvasaru se pak sníží na přijatelných5.1013 Lo. E. Agol aj. zkoumali ve střední infračervené oblasti(9 -- 12 µm) kvasar QSO 2237+0305 pomocí Keckova teleskopu.Jde o souměrný Einsteinův kříž, známý též jako Huchrova čočka,s posuvem z = 1,7, zatímco vlastní gravitační čočka je blízkok nám s posuvem z = 0,04. Na světelné křivce je patrnémikročočkování, vyvolávané přechodem jednotlivých hvězd mezilehlégalaxie před kvasarem. Odtud plyne, že minimální rozměryoptického obrazu kvasaru přesahují bilión kilometrů.

A. Udalski aj. shrnuli dosavadní výsledky projektu OGLE, v němžse hledaly gravitační mikročočky ve výduti naší Galaxie v letech1997-99. Celkem se podařilo získat 4 miliardy fotometrickýchměření pro více než 20 milionů hvězd v zorném poli 11 čtverečníchstupňů. Četnost úkazů gravitačních mikročoček zřetelně závisí nagalaktických souřadnicích a tak se dosud podařilo pozorovat 214úkazů; z toho ve 20 případech šlo o binární mikročočky, u nichžve 14 případech byly zaznamenány průchody kaustiky stanovištipozorovatelů na Zemi. Podobně C. Alcock aj. uvedli, že programMACHO dokázal za 5,7 roku uskutečnit 256 miliard měření 12milionů hvězd ve Velkém Magellanově mračnu. Výsledkem byl objevcca 15 mikročoček, což je pětkrát více, než očekávali. Odvodiliodtud i hmotnost naší Galaxie do poloměru 50 kpc na 90 miliardMo.

C. Afonso aj. zveřejnili výsledky obsáhlé spolupráce pětipřehlídkových programů při studiu binární mikročočkyMACHO98-SMS-1, kdy se podařilo díky dobré koordinaci pozorovánízachytit spolehlivě průchod kaustiky při relativním vlastnímpohybu zdroje a mikročočky 1,4 km/s. Ukázali, že i samotnábinární mikročočka se nalézá v Malém Magellanově mračnu, a za nízobrazovaná hvězda spektrální třídy A, pro níž se tak podařilozměřit v několika barvách i průběhu okrajového ztemnění. PodobněM. Albrow aj. studovali v rozsáhlé mezinárodní spolupráci průběhzměn jasnosti binární gravitační mikročočky MACHO 97-BLG-41 odčervna do září 1997. Interval mezi průchodem kaustikami činil 35dnů a během tohoto údobí se složky mikročočky vůči sobě pootočilyo 6 stupňů a jejich vzdálenost zmenšila o 0,07 Einsteinova poloměru.Odtud vyplynula oběžná době binární mikročočky 1,5 roku a jejívzdálenost od nás 5,5 kpc. Poměr hmotností složek činí 0,3a jejich spektrum odpovídá třídě dM. Tím více je mrzuté, žedosavadní velmi úspěšný program MACHO v roce 1999 skončil.

D. Bennett aj uvažovali o možnosti, že efektem gravitačnímikročočky by se mohly prozradit osamělé hvězdné černé dírynapř. v programu typu MACHO. Ačkoliv všechny přehlídky dohromadyodhalily už přes 400 mikročoček, jen ve dvou případech šlo patrněo zmíněné osamělé černé díry, které se prozradily mimořádnědlouhým trváním úkazů, tj. 500 (r. 1998) a 800 (r.1996) dnů.Dlouhé trvání úkazů umožňuje určit z pohybu Země za tu dobupřibližnou vzdálenost objektů. Autoři soudí, že příslušné černédíry měly hmotnosti kolem 6 Mo a jsou od nás několik kpc daleko.Odtud mimo jiné plyne, že gravitační zhroucení osamělé dostatečněhmotné hvězdy na černou díru může proběhnout spontánně. Ukazuje,se, že asi tisícinu hmotnosti naší Galaxie představují neutronovéhvězdy a jen několik tisícin hmotnosti disku Galaxie černé díry.

Vedlejším produktem přehlídek MACHO a OGLE ve Velkém Magellanověmračnu se stalo objevování zákrytových proměnných hvězd, kteréje velmi cenné pro kalibraci vzdálenosti této klíčové galaxie.K podrobnému studiu světelné křivky pak stačí dalekohledys průměrem zrcadel od 1 metru výše, zatímco na spektroskopii je nutnýalespoň čtyřmetrový reflektor. Ve zmíněných přehlídkách bylo již odhalenona 2500 zákrytových dvojhvězd, což zní velmi příznivě, kdyžuvážíme, že v celé naší Galaxii známe dosud jen kolem 3000zákrytových dvojhvězd.

 

6. Kosmologie a fyzika
6.1. Stavba a vývoj vesmíru. Problém skryté hmoty
Jelikož stále sílí mínění, podepřené pozorováním velmi vzdálenýchsupernov, že v posledních několika miliardách let se vesmírrozpíná zrychleně, vypadá to, že se nakonec vesmír rozplynev nicotu. Nikoliv, soudí J. Barrow -- pokud je vesmír vyplněnz větší částí tajemnou látkou, zvanou kvintesence, pak jezrychlené rozpínání pouhou epizodou, která skončí převahounormální látky, a tím i obnovením brzděného rozpínání vesmíruv daleké budoucnosti. Nejnověji vyslovili podporu pro současnézrychlené rozpínání vesmíru G. Aldering aj., kteří si všimli,že nástup zjasnění supernov Ia se neliší pro blízké a vzdálenépřípady, což posiluje mínění, že jde o standardní svíčky, tj.o tytéž maximální zářivé výkony vybuchujících supernov. PodobněA. Riess aj. uvádějí, že vzdálené supernovy třídy Ia se jeví asio 30 % slabší, než by odpovídalo modelu otevřeného rozpínajícíhose vesmíru, a to lze po započtení známých výběrových efektůnejlépe vysvětlit jako zrychlující se rozpínání vesmíru od druhépoloviny jeho dosavadního trvání.

Podobně se začíná zpochybňovat myšlenka počáteční singularityvesmíru, obrazně nazývané velký třesk. Jak uvádí R. Fakir, jižv pracích R. Penroseho z roku 1965 a S. Hawkinga a G. Elliseo prostoročasových singularitách se autorům podařilo najít takovářešení, kde se epochy rozpínání a smršťování vesmíru střídají,aniž by singularity nastaly. K podobnému závěru dospěl loni takéE. Rebhan, který hovoří v této souvislosti o "měkkém třesku" napočátku dnešního vesmíru.

Pomocí přehlídky galaxií 2dF na teleskopu AAT se podařilo odhalitvláknitou strukturu vesmíru v kouli o poloměru 600 Mpc, tj. proposuvy z < 0,25. V trojrozměrném zobrazení jsou patrné kupya nadkupy galaxií stejně jako proluky mezi nimi a tzv. velkéstěny dlouhé až 150 Mpc. Ze zpomalení rozpínání vesmíru v okolívelkých hnízd galaxií se dá určit i množství skryté hmoty, ježpak vychází na zhruba 40 % kritické hustoty vesmíru. Do toho seovšem nezapočítává tzv. skrytá energie v podobě energie vakuaneboli kosmologické konstanty LAMBDA. Se započtením skrytéenergie pak vychází celková hustota hmoty vesmíru blízké hustotěkritické, což odpovídá trvale expandujícímu vesmíru.

M. West a J. Blakeslee zjistili, že obří kupa galaxií v souhvězdíPanny obsahuje úzce směrovaný "ukazovák" o délce 6 Mpc,vycházející z galaxie NGC 4660 a končící v galaxii M 84, cožznačí, že směřuje přímo na místní soustavu galaxií, k níž patříMléčná dráha. Samotná kupa v Panně, jejíž těžiště se nacházíasi 20 Mpc od nás, je pouhým přívěskem velkého řetězu kupgalaxií, sahající až ke kupě Abell 1367 ve Lvu, vzdálené od nás100 Mpc. Použili totiž nové metody pro určování vzdálenostigalaxií, založené na fluktuacích jasnosti obrazu dané galaxie nasnímku CCD. Ukazuje se, že tyto fluktuace jsou nejvýraznější problízké galaxie, zatímco pro vzdálenější se smývají. Metoda jenezávislá na samotné hodnotě z, která je vždy ovlivněnavlastními pekuliárními pohyby jednotlivých galaxií vůči celkovémuHubblovu toku rozpínání vesmíru, a lze ji použít až dovzdálenosti 150 Mpc.

J. Tonry aj. určili hmotnost tzv. Velkého poutače na 9 PMoa metodou fluktuací i vzdálenost jeho těžiště od nás na 40 Mpc.Poutač leží ve směru k souhvězdí Kentaura a jeho těžiště mápolohu 1136-46. Rozložení zářící hmoty v něm se shodujes rozložením hmoty skryté. Y. Mellier aj. se pokusili zmapovatrozložení skryté hmoty v zorném poli o výměře 2 čtverečníchstupňů na základě zobrazení plných 200 tisíc galaxií dalekohledemCFHT. K mapování rozložení skryté hmoty využili efektugravitační čočky a zjistili, že skrytá hmota se vyskytuje podélintergalaktických vláken, tedy i mimo vlastní galaxie. Podobnéhopostupu použili D. Wittman aj., kteří prohlédli na 145 tisícgalaxií ve třech různých směrech na obloze, a odtud usoudili, žeskryté hmoty je málo na uzavření vesmíru, čili že vesmír jeotevřený, resp. plochý, pokud je kosmologická konstanta kladná.Standardní kosmologický model se studenou skrytou hmotou jeurčitě špatně. Nicméně M. Roos a S. Harunor Rashid odhadli nazákladě mikrovlnných měření, že vesmír obsahuje (0,97 ± 0,05)kritické hustoty hmoty, což svědčí, že je velmi přibližněeuklidovsky plochý. Zářící hmota však představuje pouhé 1 %a baryonní hmota jen 5 % kritické hustoty vesmíru.

T. Tripp aj. odvodili na základě pozorování vzdáleného kvasarupomocí STIS HST, že před kvasarem -- leč mimo mezilehlé galaxie-- se nachází pětkrát ionizovaný kyslík, který indikuje přítomnostobrovských horkých (= cca. 1 MK) vodíkových mračen, jež mohouobsahovat až polovinu viditelné hmoty vesmíru. Horký vodík jetotiž plně ionizován, takže je spektrálně neviditelný, a nenídost jasný ani v rentgenovém oboru spektra. Tam, kde se protínajívlákna chladného vodíku, vznikají galaxie, neboť chladnější vodíkse srážkami zahřívá. Hvězdy vznikají snadněji právě tam, kde jevodík studený, ale během svého aktivního života ho pak vyvrhujízpět -- mimo jiné i do intergalaktického prostoru.

 

6.2. Základní kosmologické parametry
Tím nejvíce diskutovaným kosmologickým parametrem je prosluláHubblova konstanta Ho (v dalším ji budu uvádět v obvyklýchjednotkách km/s/Mpc). Jelikož již skončil klíčový projekt HSTurčování vzdálenosti galaxií pomocí cefeid, využívá většinabadatelů tohoto výsledku jako odrazového můstku pro dalšízpřesnění pomocí rozličných indikátorů vzdáleností. S. Jha aj.využili supernovy 1998bu třídy Ia v galaxii M96 (NGC 3368) veskupině Leo k určení vzdálenosti galaxie a tím i ke kalibracivzdáleností ve vesmíru. Za jistých předpokladů o mezihvězdnéabsorpci a o maximálním výkonu supernov Ia pak dostaliHo = (64 ± 7). S. Sakai aj. využili vztahu Tullyho-Fischerapro 23 kup galaxií s posuvem z < 0,03 k výpočtuHo = (71 ± 8). R. Tully a M. Pierce odvodili podobnou cestouHo = (77 ± 8). L. Ferrareseová aj. kalibrovali vzdálenostipomocí červených obrů a planetárních mlhovin pro 18 spirálníchgalaxií se z < 0,005 a tak našli Ho = (69 ± 7), kdežto B.Gibson aj. použili supernov Ia a cefeid pro 7 galaxií a takdostali Ho = (68 ± 6). Celkem 35 supernov třídy Ia posloužilo B.Parodimu aj. k určení Ho = (58,5 ± 6,3). D. Kelson aj. sezaměřili na kupy galaxií v Panně, Chemické peci a Lvu, což dalohodnotu Ho = (78 ± 10). J. Mould aj. shrnuli všechny možnépostupy pro galaxie do vzdálenosti 25 Mpc a za předpokladu, žeVelké Magellanovo mračno je vzdáleno 50 kpc, jim pak vyšloHo = (68 ± 6), což je vskutku dobrá hodnota a realistickástřední chyba.

K zcela nezávislému určování hodnoty Hubblovy konstanty se stálečastěji daří využívat světelných křivek kvasarů, vícenásobnězobrazených gravitačními čočkami. L. Williamsová a P. Saha takobdrželi střední hodnotu Ho = (61 ± 15). K podobnému výsledkudospěli též H. Witt aj., kteří však tvrdí, že jen 6 známých čočekse hodí k dobrému určení Ho, pro níž udávají střední hodnotu(65 ± 15), přičemž zpoždění mezi obrazy složek se pohybuje od 12do 47 dnů. L. Koopmans aj. dostali pro radiovou gravitační čočkuB1600+434 rozmezí Ho od 57 do 74. I. Burud aj. určili časovézpoždění pro obě složky kvasaru na 51 dnů, což při červenýchposuvech pro kvasar resp. gravitační čočku z = 1,6 resp. 0,4dává Ho = 52. Konečně A. Cohen aj. dostali pro radiové světelnékřivky kvasaru 0218+357 zpoždění 10 dnů, odkud pak plyneHo = 71. Zatím jen orientační hodnoty Ho se daří stanovitpomocí efektu Sjunjajeva-Zeldoviče v mikrovlnném záření uvnitřkup galaxií. Podle P. Mauskopfa činí takto určená hodnotaHo = (59 ± 33).

B. Parodi aj. zjistili pomocí supernov Ia, že zastoupenílátkové složky vesmíru Omega_m dosahuje 30 % kritické hustoty, takžekosmologická konstanta LAMBDA představuje zbylých 70 %. M.Célérerová však namítá, že to platí jen v případě, že je vesmírvcelku homogenní. Pokud homogenní není, může býtLAMBDA libovolné a nelze je takto stanovit. P. Höflich aj.dokonce na základě změn metalicity supernov třídy Ia v I. a II.populaci tvrdí, že Omegam = 0,2 a LAMBDA = 0, takže vesmír jevelmi silně otevřený. Podle L. Wanga aj. je kosmologickákonstanta mezním případě kvintesence, kterou definují jako složkuhustoty energie vesmíru se záporným tlakem Omegae. Pro plochý vesmírplatí, že Omegam + Omegae = 1. Z dnešních pozorování prý plyne, že0,2 <= Omegam <= 0,5. Ze spektra fluktuací reliktního záření na balónuBoomerang odvodili P. Mauskopf aj., že vesmír je vskutku přesněplochý. Obdobný výsledek získali balónem Maxima-1 A. Balbi aj.,kteří tím současně popřeli výskyt studené skryté hmoty vevesmíru, místo níž musí nastoupit dosti velké kosmologickákonstanta LAMBDA. To však nesouhlasí s nulovým výsledkem pokusuJ. Eppleyeho a R. Partridgeho, kteří marně hledali na frekvenci1,4 GHz kosmologické "duchy", a to by znamenalo, že LAMBDA jeblízká nule.

 

6.3. Reliktní záření
Nejnovější hodnota střední teploty reliktního záření byla určenaz experimentu FIRAS na družici COBE: T = (2,728 ± 0,002) K.Kromě toho R. Srianand aj. sledovali spektrum C I u kvasaruPKS 1235+0815 (z = 2,6) z doby, kdy vesmíru bylo 2,5 miliardyroků. Podle teorie mělo tehdy reliktní záření teplotu 9,1 Ka měření dávají rozmezí (6 -- 14) K, což je slušná shoda v mezíchchyb. P. de Bernardis aj. uveřejnili výsledky měření fluktuacíreliktního záření z balónu Boomerang, jenž po dobu 10,5 d měřilnepřetržitě nad Antarktidou ve výši 38 km, když přitom uletěl popřibližně kruhové dráze 8000 km. Přesnost měření teplotyreliktního záření dosáhla setin procenta a úhlové rozlišení0,16° (proti 7° u COBE). Nalezené fluktuace potvrzují podle M.Whitea aj. svými typickými úhlovými rozměry (1°) i amplitudou(69 µK) standardní kosmologický model a inflaci ve velmi ranémvesmíru. Z měření se podařilo odvodit velikost akustickýchoscilací fotonově-baryonové tekutiny při posledním rozptylu asi300 tisíc let po velkém třesku. Odtud se potvrzuje, že těsně povelkém třesku byl vesmír extrémně horký a hustý, a že strukturyve vesmíru vyrůstaly z gravitačních nestabilit. K obdobnýmvýsledků dospěla dle A. Balbiho aj. také analýza měření z balónuMaxima-1, jenž startoval v srpnu 1998 a proměřil plochu 124čtverečních stupňů oblohy na třech frekvencích od 150 do 410 GHz.

 

6.4. Kosmické záření
E. Berezhko a H. Völk vypracovali kinetickou teorii původukosmického záření a energetického záření v pozůstatcíchsupernov, které se rozpínají do bublin hvězdného větru. Ukázali,že tak dokáží vysvětlit existenci záření s energií až 100 TeV. F.Arqueros aj. dokázali pomocí aparatury HEGRA na Kanárskýchostrovech proměřit energetické spektrum a chemické složeníkosmického záření v oblasti "kolena" kolem 4 PeV, a měření jejichsahají až k 10 PeV. Touže aparaturou sledovali F. Aharonian aj.zdroje záření gama v pásmu TeV, a to jednak Krabí mlhovinua jednak blazar Mrk 501. M. Amenomori aj. studovali pomocíaparatury v Tibetu závislost polohy stínu Slunce v kosmickémzáření během slunečního cyklu. Zatímco v minimu r. 1996-7 se stínSlunce nacházel ve směru slunečního disku, v maximu je tento stínvůči geometrické poloze Slunce posunut.

Pokud jde o extrémně energetické kosmické záření nad 1 EeV, takod r. 1997 se počet takových úkazů zdvojnásobil zásluhou americkéaparatury HiRes v Utahu. (V Utahu byla již v říjnu 1991 zařízenímzvaným Muší oko zaznamenána dosud rekordní energie částiceprimárního kosmického záření 320 EeV.) Dosud je známo 13 úkazůs energií nad 60 EeV a pouhých 7 s energií nad 100 EeV, ale prožádný z nich neexistuje ani kloudné teoretické vysvětlení; jdeo jednu z hlavních záhad soudobé astrofyziky. Supernovy v našíGalaxii totiž "končí" u energií 1 PeV, a částice s energií nad60 EeV musí z dobrých teoretických příčin vznikat blíže než50 Mpc od nás. Do této vzdálenosti však neznáme žádné vhodnézdroje -- kvasary, blazary a aktivní jádra galaxií jsou vesměsdál než 100 Mpc.

Jistým vysvobozením z patové situace by mohl být návrh P. Blasihoaj. na produkci částic o energii přes 100 EeV ve zmagnetovanémrelativistickém hvězdném větru kolem neutronových hvězd. Přirotační periodě pod 10 ms a indukci magnetického pole na povrchuaž 10 GT lze tak údajně urychlit jádra atomů železa. S podobnýmnámětem přišli též E. de Gouveia dal Pinová a A. Lazarian. Původvelmi energetických částic nacházejí v silně magnetickýchmilisekundových pulsarech, kde se energie uvolňuje magnetickourekonexí, podobně jako energie slunečních erupcí. Jelikož všakmagnetická pole pulsarů jsou extrémně silná, lze tak docílitpotřebných rekordních energií. Příspěvek pulsarů naší Galaxievšak na to nestačí; musí jít o "spolupráci" všech milisekundovýchpulsarů v galaxiích do kritického okruhu 50 Mpc.

Podle P. Biermanna se vskutku zdá, že toto extrémní energetickézáření může přicházet z obří eliptické galaxie M87 v kupěv souhvězdí Panny, vzdálené od nás asi 20 Mpc. Tomu docela dobřeodpovídá domněnka E. Noldta a M. Loewensteina, že extrémníkosmické záření vzniká ve vyhaslých kvasarech, které zbylyv blízkých obřích eliptických galaxiích, jako je právě M87 a asipůltuctu dalších. Někteří další autoři naznačují, žeintergalaktické magnetické pole je až o dva řády silnější, nežse dosud soudilo, a to by mohlo napomoci potřebnému urychleníčástic na velmi dlouhých drahách. Konečně G. Pelletier a E.Kersalé a nezávisle též E. Waxman a J. Bahcall uvažujío urychlení částic kosmického záření při explozích zábleskovýchzdrojů záření gama -- nevýhodou tohoto mechanismu je příliš velkávzdálenost zdrojů od Země, takže tak daleko velmi energetickéčástice skoro určitě nedoletí vlivem srážek s fotony reliktníhozáření.

Je zřejmé, že tento obor trpí velkým nedostatkem kvalitníchpozorovacích údajů, ale to by se mělo během nejbližších letzměnit. Jak uvádí M. Boratav, v Argentině se již rozběhlavýstavba observatoře Pierra Augera, která bude zaznamenávatspršky od extrémně energetických částic detektory, rozesetými naploše 3000 km2 a souběžně světelnými fluorescenčními reflektory.Jestliže za posledních 40 let máme údaje pouze o 15 úkazechs energiemi nad 100 EeV, samotný Auger, který bude uveden dochodu roku 2006, získá během 5 let provozu nejméně 300 takovýchúkazů, a to už dá lepší představu o povaze zdrojů extrémníhokosmického záření.

 

6.5. Částicová a relativistická astrofyzika
Zatím bez kladného výsledku probíhá hledání hypotetických slaběinteragujících částic WIMP v podzemním detektoru v italskémpohoří Gran Sasso. Po 4 letech provozu se sice ukazuje kolísání"šumu" v 9 krystalech jodidu sodného s maximem vždy v červnuběžného roku, ale germaniové detektory chlazené na 0,1 K žádnoutakovou závislost nezaznamenaly. Zato prvním úspěchem skončilohledání neutrin tau v urychlovači Fermilab. Podle G. Kaneaaj. k tomu využili elektronový svazek, bombardující wolframovýterčík v experimentu DONUT s energií protonů 800 GeV. Výtěžnostpokusu je pranepatrná -- z bilionu neutrin tau se podařilozaznamenat vždy jen jedno a celkem tak nyní mají 4 případy.V urychlovači SPS CERN se podařilo v únoru 2000 bombardovánímolověného terčíku ionty olova urychlenými na 3,5 TeV vytvořitkvarkovou-gluonovou plazmu o teplotě 800 MK na dobu 10^-23 s.Vzápětí se tato plazma rozpadla na protony a neutrony, podobnějako v pověstných prvních třech minutách po velkém třesku.

Obří urychlovač LEP v CERN byl od září 2000 po dobu několikaměsíců doslova napínán na skřipec, když dosáhl rekordní energie207 GeV s cílem odhalit předpovězený Higgsův boson, důležitýpro teorii velkého sjednocení (GUT). Výsledky experimentůnaznačily, že pravděpodobná hmotnost Higgsova bosonu bude asi115 GeV, ale statistika nebyla dostatečná -- pouze 5 kandidátůnestačí na spolehlivý důkaz a po dramatickém rozhodování bylnakonec experiment počátkem listopadu ukončen, aby v tunelu LEPmohly začít práce na jeho přestavbě na mnohem výkonnějšíurychlovač LHC, jenž by měl začít fungovat brzy po roce 2005.

M. Froeschlé aj. zpracovali měření z družice HIPPARCOS,ověřující platnost závěru obecné teorie relativity (OTR) o ohybusvětla hvězd v gravitačním poli Slunce. Vysoká přesnostastrometrických měření (0,003 úhlové vteřiny pro hvězdy 8 -- 9 mag) umožnilaodhalit odchylky polohy hvězd ještě v úhlové vzdálenosti 133° odSlunce! Souhrnným zpracováním odchylek pro 87 tisíc hvězdv úhlové vzdálenosti od 47° od Slunce pak dostali koeficientsouhlasu s OTR gamma = (0,997 ± 0,003), ve výtečné shoděs výsledky radiových interferometrických měření, která jsoumnohokrát přesnější než pozemní optická pozorování, a jež dávajíideální souhlas gamma = (1,000 ± 0,001).

V teorii dolování energie z rotujících černých děr dosud platiljako nejúčinnější Thorneův mechanismus prostého pádu jakékolivlátky do černé díry, čímž lze uvolnit až 31 % klidové energielátky. Nyní tento postup zdokonalili L. Li a B. Paczynski, kteřívymysleli něco jako "dvoutaktní motor" u černé díry. V prvnímtaktu padá hmota z akrečního disku do černé díry jako u Thornea.Pak se však akrece přeruší a vnější magnetické pole černé díryroztočí akreční disk a vytáhne z černé díry energii díky vazběmezi černou dírou a diskem. Při tomto postupu se dá získat až66 % klidové energie dopadlé látky.

Pro astronomii má dále značný význam nové laboratorní měřenígravitační konstanty G pomocí torzních vah, jež uskutečnili J.Gundlach aj. Hodnota této základní konstanty je tak nyní poprvéznáma se slušnou přesností 1,3.10-5 a činíG = 6,67423.10-11 m3/(kg s-2). J. Ellis aj. hledaliastronomické důkazy pro případnou závislost rychlosti světla nastáří vesmíru nebo frekvenci záření. Využili k tomu jakzábleskových zdrojů záření gama tak aktivních jader galaxiíi pulsarů, ale žádné známky takové závislosti nenalezli. Zato L.Wang aj. docílili v laboratoři zvýšení grupové rychlostisvětla o 7 % proti hodnotě c na vzdálenost několika set mm. Tímtolaboratorním trikem ovšem není narušena kauzalita, jak se mnozílaici domnívají. Je to nicméně krásný dárek ke stému výročívzniku kvantové fyziky.

Jak uvádí A. Zeilinger, známý matematik a fyzik P. von Jollyradil v roce 1874 M. Planckovi, aby nešel studovat fyziku, že natak nudný obor je jeho talentu škoda. Planck ho naštěstíneposlechl a 14. prosince 1900 zveřejnil na přednášce v Berlíněsvou kvantovou domněnku o povaze světla, čímž odstartovalfyzikální revoluci, která nemá v dějinách vědy obdoby. Planck"objevil" také Alberta Einsteina, kterého roku 1913 doporučil za členaprestižní Pruské akademie věd, ale sám se pořádně sekl, kdyžo něco později Einsteinovi vyčítal domněnku o fotonechv souvislosti s fotoefektem (právě za tuto práci dostal Einsteinv roce 1921 Nobelovu cenu -- fakticky tedy za příspěvek k rozvojikvantové fyziky). Kvantová fyzika dosáhla zralosti v pracích celéplejády fyziků od poloviny 20. do poloviny 30. let XX. stol., alei nyní prokazuje znovu překvapivou životnost, jak je patrnéz pokusů s urychlením resp. zpomalením světla a se zapletenýmistavy fotonů. Přitom to nejlepší -- integrace kvantové fyzikya obecné relativity -- nás podle G. Amelina-Camelia ještě čeká.

 

7. Život ve vesmíru
Úspěšný program sdíleného počítání v projektu SETI@homekalifornské univerzity v Berkeley, započatý v květnu 1999, sesetkal s neuvěřitelně příznivým ohlasem u majitelů 2,4 milionuosobních počítačů na světě. Podstatou projektu je zasíláníbalíčků se záznamem zhruba 100 s radiového šumu na frekvenci1,4 GHz z obřího radioteleskopu v Arecibu a jejich zpracování naosobních počítačích jednotným programem (Fourierovou analýzou)v době, kdy počítače nemají co na práci, případně na pozadí jinépráce. Cílem je najít případné znaky umělých inteligentníchsignálů v radiovém šumu. Během prvního roku provozu odpracovalyosobní počítače z celého světa 166 tisíc roků času centrálníchprocesorů a prakticky zvládly předtím nahromaděný pozorovacímateriál. Asi 1,4 milionu PC zpracovalo alespoň jeden balíčeka asi 0,5 milionu spolupracovníků je aktivních trvale, takžeúhrnem bylo zpracováno již 63 milionů balíčků.

Proto pracovníci projektu jednak rozesílali duplikáty jižzpracovaných balíčku a jednak připravili 2. a posléze i 3. verziredukčního programu, která je mnohem důkladnější -- zabírá všemna běžném PC až 80 hodin práce CPU. Je zřejmé, že obdobným způsobemlze poměrně lacino a rychle řešit i jiné náročné výpočetní úkoly,-- a to nejenom v astronomii -- pokud se majitelům PC nabídnedostatečně přitažlivá motivace. Na přelomu století bylo totižk internetu připojeno na 300 milionů PC, jejichž kapacitumajitelé využívají nanejvýš z 20 %; zbytek času PC "předounaprázdno". S velkou reservou lze proto říci, že v dosahusdíleného počítání na internetu je zhruba 300 projektůo velikosti srovnatelné s programem SETI@home.

Velmi zajímavou úvahu o souvislosti mezi hledáním života vevesmíru a hodnotami kosmologických parametrů zveřejnili L.Krauss a G. Starkman. Pokud je totiž kosmologická konstantaLAMBDA > 0, je naše možnost zkoumat velkorozměrovou strukturuvesmíru omezena, neboť větší část struktury zmizí během doby zaobzorem událostí. Ačkoliv je v tom případě vesmír prostorověnekonečný, život konkrétní civilizace je vždy časově omezen,takže z toho důvodu získá taková civilizace jenom omezenoukonečnou informaci. Život v takovém vesmíru totiž nemůže býtvěčný, jelikož se nutně setká s energetickou krizí, danousnížením průměrné teploty pod určitou kritickou mez vinouneustálého rozpínání vesmíru.

Problém je ještě horší, pokud jde o znalosti o vesmíru. Jelikožžádný konečný systém, založený na principech kvantové mechaniky,nemůže s konečnou spotřebou energie vykonat nekonečný početvýpočtů, znalosti civilizace o vesmíru nutně klesají s časem.Bude totiž dokonce potřebí mazat informace z paměti počítačů,abychom tam mohli uložit nové! "Životaschopné" období vesmíruautoři odhadují na biliony roků, neboť na konci údobí bude mítkupa galaxií, vzdálená nyní pouhých 10 Mpc, červený posuv z řádu1053 (!), takže dnešní fotony gama z ní vyvěrající dosáhnouvlnových délek větších než jsou dnes pozorovatelné rozměryvesmíru. Jedinou škvírku naděje poskytují dnes tak populárníúvahy o vzniku dceřiných vesmírů, kam by se snad dalypropasírovat přebytečné informace, ale to je ovšem divokáspekulace bez jakéhokoliv důkazu.

C. Mileikowsky aj. ukázali, že jak v rané epoše sluneční soustavytak i dnes je možný přenos mikroorganismů mezi Zemí a Marsem,a to oběma směry. Dopravním prostředkem jsou úlomky hornin,vymrštěné z povrchu planety minimálně únikovou rychlostí přidopadu meteoritu pod velmi šikmými úhly. Je tudíž dobře možné, žena Marsu přežívají nebo koexistují pozemské mikroorganismy. G.Laughlin a F. Adams propočítali drastický případ, kdy bygravitačními poruchami při průchodu cizí hvězdy u Slunce bylaZemě vychýlena z dnešní téměř kruhové dráhy. Ukázali, že Zeměby pak spadla na Slunce, případně ji cizí hvězda odvezla sebou,anebo by se dostala na hyperbolickou dráhu do mrazivých hlubinkosmického prostoru. Autoři soudí, že v tomto případě by sicepovrch Země zmrzl na kost, ale pod povrchem by se život ještědlouho udržel díky radioaktivitě hornin zemského pláště. Taktorozbitých planetárních soustav musí být ve vesmíru velmi mnoho.

K tomu poznamenávají T. Colonna, D. Thomasová aj, že dosud málovíme o nejdůležitější formě života, jíž jsou baktérie. Ty navíc-- jak se zdá -- přežijí téměř cokoliv. Ostatně ve východnímTransvaalu (JAR) byly předloni objeveny mikrofosílie, svědčícío životě na pevninách již před 2,7 miliardami let; tj. už tehdymusel být v zemské atmosféře přítomen ozón. Předtím byly stopyživota na pevninách doloženy ze stáří jen 1,2 miliardy let.V oceánech však byl určitě život na Zemi již před 3,8 miliardylet. První hominidé v Africe jsou doloženi z doby před 6miliony let. Podle S. Hedgese se moderní člověk objevil zhrubapřed 200 tisíci let v subsaharské Africe, odkud začal před 100tisíci lety pronikat nejprve směrem do Asie (tam dospěl před 67tisíci lety) a Austrálie (před 60 tisíci lety). Následovala Evropa(-40 tisíc roků), Severní Amerika (-20 tisíc let) a nakonec JižníAmerika (-13 tisíc let). Pověstní neandrtálci se oddělili odnašeho druhu H. sapiens již před 465 tisíci lety a po nějakou dobus našimi přímými předky koexistovali. Všechna tato data sepodařilo získat pomocí nové disciplíny, zvané populačnígenomika.

S. Franck aj. propočítali rozsah ekosfér pro terestricképlanety sluneční soustavy. Zatímco ekosféra je oblast vhodná proživot v dané chvíli, koridor života je dlouhodobým průnikemčasově se posouvajících ekosfér. Z tohoto hlediska se optimálníkoridor života ve sluneční soustavě ve sluneční soustavě nacházína povrchu pomyslné koule s poloměrem 1,08 AU. V této vzdálenostiod Slunce totiž vydrží podmínky pro život nejdéle. Zatímco ještěpřed půl miliardou roků by byla Země ve vzdálenosti Marsuobydlitelná, Venuše se v ekosféře nenacházela nikdy.

 

8. Astronomické přístroje
8.1. Optická astronomie
Počátkem roku 2000 začal pracovat dalekohled UT3 (Melipal) soustavyVLT ESO na Mt. Paranalu v Chile a koncem roku 2000 byl uveden dozkušebního chodu poslední ze čtveřice osmimetrů (UT4 = Jepún).Tím se přesně na konci XX. stol. po 13 letech od zahájeníprojektu VLT stala observatoř na Mt. Paranalu jedničkou na světě,pokud jde o sběrnou plochu astronomického dalekohledu -- úhrnnáplocha 211 m2 odpovídá totiž zrcadlu o průměru 16,4 m. Praktickysoučasně uvedli Japonci na Mauna Kea do zkušebního provozunejvětší monolitické zrcadlo světa o průměru 8,4 m dalekohleduSubaru. Dalekohled už při těchto zkouškách vykazoval rekordníkvalitu obrazu (seeing) 0,2 úhlové vteřiny v infračerveném pásmu a 0,3 úhlové vteřinyv optickém oboru.

V Arizoně na Mt. Hopkins se podařilo dokončit přestavbuvícezrcadlového 4,5 m MMT na monolitický 6,5 m, jehož zrcadlobylo odlito v rotační sklářské peci a je odlehčeno voštinou nazadní straně skleněného disku. Tím se jednak více než o řádzvýšila sběrná plocha přístroje, ale současně se 15krát zvětšilozorné pole, takže přístroj má nyní 200krát vyšší účinnost. Díkyvláknové optice může naráz pořídit spektra stovky objektů a díkyadaptivní optice dosahuje úhlového rozlišení 0,04 úhlové vteřiny (lepšího nežHST!) -- a to vše za pakatel 20 milionů dolarů. D. McCarthy aj.připojili k novému MMT širokoúhlou kameru PISCES pro blízkouinfračervenou oblasti s rekordním počtem pixelů 1024x1024a zorným polem 3,2 úhlové minuty, jež dosahuje mezné 19 mag v oboru K.

Dalším teleskopem téhož rozměru se stal v září 2000 dalekohledMagellan I, pojmenovaný po Walteru Baadeovi, na observatoři LasCampanas v Chile, který je jižním protějškem arizonského MMTa bude na témže místě záhy doplněn o své dvojče -- Magellan II. Doastronomické ligy vstoupila v září 2000 také Indie, když nazákladně Hanle (Mt. Saraswati) v Himaláji v nadmořské výšce4500 m uvedla do zkušebního provozu dvoumetrový dalekohled. Jde vlastněo nejvýše položený velký dalekohled na světě. P. Wiyinowich aj.zahájili zkušební provoz adaptivní optiky u desetimetruKeck II a docílili v blízké infračervené oblasti rekordníhorozlišení 0,022 úhlové vteřiny.

Jakkoliv lze přelom století charakterizovat jako nástup optickýchobrů třídy 8 -- 16 m, M. Castelaz soudí, že zanedlouho nastanejejich soumrak. Odhaduje, že největší obr XXI. stol. bude mítefektivní průměru zrcadla kolem 40 m, bude stát přes miliardudolarů a bude s ním pracovat necelá půlstovka hvězdářů. Ostatníse zaměří na výstavbu jednoúčelových robotů či rozsáhlýchsoustav menších dalekohledů, tak jako to vidíme v soudobéradioastronomii. Z hlediska účinnosti astronomického dalekohledujsou totiž přístroje všech rozměrů užitečné, neboť jejich výkonje úměrný sběrné ploše zrcadel. Velké přístroje se proto zaměřína jednorázová řešení konkrétních problémů, kdežto malédalekohledy jsou nezastupitelné pro dlouhodobé sledovánía přehlídky.

Dobrým příkladem budoucího trendu je 0,9m zrcadlo Spacewatchna Kitt Peaku v Arizoně, jež od roku 1984 soustavně hledáplanetky-křížiče. Do roku 2000 přístroj pořídil přes 300 tisícsnímků, na nichž bylo objeveno na 200 křížičů a k tomu jakonadplán 14 komet. Nyní tam byl za 5 milionů dolarů instalovánnový dalekohled s průměrem zrcadla 1,8 metru, který dosahuje meznéhvězdné velikost 22,7 mag a v září 2000 objevil svůj prvníkřížič. Podobně robotický 0,75m reflektor Katzman na Lickověobservatoři v Kalifornii se ovládá samočinně včetně zpracováníměření. Jeho současným programem je hledání supernov v 5 tisícíchsledovaných galaxií a každou noc objeví na tucet podezřelýchpřípadů. V průměru pak nalézá každý týden jednu supernovu. Jakpřipomíná B. Paczynski, například do mezné 12 mag zbývá ještěobjevit kolem 90 % proměnných hvězd a ke zlepšení tétostatistiky plně stačí přístroje s průměrem optiky kolem 0,1m,pokud jsou vybaveny citlivými digitálními detektory, používajíinteligentní software a budou opakovaně snímkovat celou oblohu.

Velká Británie ustavila počátkem roku 2000 komisi pro pozorovacíprogram hledání nebezpečných planetek-křížičů. K tomu cíli chcevyužívat na severní polokouli dalekohled JKT na Kanárskýchostrovech a na jižní polokouli postavit specializovaný 3mreflektor. Hodlá též podpořit centrum pro studium planetek MPCMezinárodní astronomické unie, které se zabývá katalogizacíplanetek a archivací pozorování.

E. Høg aj. vydali katalog Tycho-2, obsahující údaje o přesnýchpolohách, vlastních pohybech a dvoubarevné fotometrii pro 2,5milionu nejjasnějších hvězd oblohy. Katalog, založený na 300milionech pozorování, je 2,5krát rozsáhlejší a přesnější nežkatalog Tycho-1, odvozený z pozorování družice HIPPARCOS, jelikožje kombinuje s dlouholetými pozemními pozorováními. Ta jsou siceméně přesná než družicová, ale mají výhodu v až dvacetpětkrátdelším časovém intervalu měření. Proto jsou polohy hvězd do9 mag známy s chybou 0,0015 úhlové vteřiny a vlastní pohyby s chybou 0,0025 úhlové vteřiny.Katalog je z 99 % úplný pro hvězdy do 11 mag. Na čtvereční stupeňoblohy tak připadá alespoň 25 hvězd s dobře změřenými parametry.Fotometrie má chybu 0,1 mag, ale pro hvězdy jasnější než 9 magjenom 0,013 mag. Katalog též obsahuje 7500 dvojhvězd, jejichžúhlová separace přesahuje 0,8 úhlové vteřiny.

T. Jarrett aj. shrnuli výsledky infračervené přehlídky oblohyv pásmech JHK, vykonané dvěma identickými 1,3m dalekohledy naseverní (Mt. Hopkins) a jižní (CTIO) polokouli, a nazvané2MASS. Přehlídka s úhlovým rozlišením 2 úhlové vteřiny je úplná doK = 13,5 mag (3 mJy) na celé obloze, s výjimkou tzv. opomíjenéhopásma, v němž dosahuje 12,1 mag (10 mJy), a kde našla mnoho galaxiídosud skrytých Mléčnou drahou. Obsahuje úhrnem přes 1 miliongalaxií a přes 162 milionů hvězd; celkem tedy 4 TB údajů. Třivelké přehlídky jsou nyní k mání na internetu ve Střediskuhvězdných dat ve Štrasburku: SIMBAD obsahuje údaje o 1,5milionu hvězd, 450 tisíc galaxiích atd.; VIZIER umožňujenahlížet do katalogů HIPPARCOS, Tycho, HST GSC a poskytujeefemeridy Měsíce a planet atd. Konečně ALADIN je faktickyobrazový atlas oblohy, usnadňující identifikace při pozorování.

 

8.2. Optické dalekohledy v kosmu
Hubblův kosmický teleskop (HST) oslavil v dubnu 2000 deset letprovozu na oběžné dráze, a navzdory vážným počátečním technickýmproblémům určitě splnil očekávání, jež do něho světováastronomická obec vkládala. Především se podařilo zpřesnithodnotu Hubblovy konstanty, jež je nyní známa s chybou asi 10 %,potvrdit existenci supermasivních černých děr v jádrech galaxií,získat jedinečné podrobnosti o výbuchu supernovy 1987A ve VelkémMagellanově mračnu a o dopadu úlomků komety Shoemaker-Levy 9 naJupiter. Poprvé v historii se podařilo zobrazit povrchu Plutaa rozlišit jemné podrobnosti v gravitačních čočkách. Prokosmologii pak měly zásadní význam snímky hlubokých polí naseveru i na jihu, obsahující tisíce velmi mladých galaxií,vzdálených často přes 10 miliard světelných let.

HST vykonal za první dekádu své existence přes 270 tisícpozorování, na jejichž základě bylo zveřejněno už 2650 vědeckýchprací a do archivu uloženy 3,5 TB dat. (Pro porovnání, nedávnorozluštěný lidský genom představuje archiv 0,01 TB!) Americkápošta vydala k tomuto výročí sérii 5 známek, na nichž jsoureprodukovány nejproslulejší snímky, pořízené HST. Připříležitosti výročí bylo ve známém Smithsonianově muzeu letectvía kosmonautiky vystaveno záložní zrcadlo pro HST, vyrobené firmouEastman Kodak, které je paradoxně opticky prvotřídní, tj.nevykazuje žádnou sférickou aberaci.

Plánovaná oprava a údržba HST koncem roku 1999 proběhla naprostoúspěšně a už koncem ledna 2000 byly zveřejněny krásné snímkyplanetárních mlhovin, galaxií a gravitačních čoček, nasvědčujícítomu, že HST je ve skvělé technické kondici. Jediným zádrhelemzůstala nefunkčnost spektrografu NICMOS pro blízkou infračervenouoblast kvůli selhání chladicí soustavy. Činnost přístroje bylapřerušena počátkem ledna 1999 a s jejím obnovením se počítá až poúdržbě HST v březnu 2002. V létě 2002 by pak měla odstartovatčtvrtá a poslední "velká observatoř" NASA -- infračervený teleskopSIRTF s průměrem zrcadla 0,85 m.

Pozornost projektantů NASA, ESA a kanadské kosmické agentury senyní soustřeďuje na kosmický teleskop příští generace NGST,jehož průměr segmentovaného zrcadla je z technických a úspornýchdůvodů bohužel zredukován na 6,5 m. Na financování přístroje sebude podílet ESA 15 % a Kanada 5 %. Přístroj bude pracovatv Lagrangeově bodě L2 v červené a infračervené oblasti spektra,takže musí být pasivně chlazen stínítkem na -240°C , a budepoužíván jak pro přímé zobrazování tak pro spektroskopii až 100objektů naráz v širokém spektrálním pásmu od 0,6" do 28" µm.

C. Copi a G Starkman přišli s doplňkovým návrhem na sestrojenířiditelného kosmického stínítka BOSS, jež by mělo tvar čtverceo hraně 70 m, hmotnost kolem 200 kg a bylo by samostatně naváděnopomocí iontových motorů. Stínítko by umožnilo zakrývat v ohniskuNGST centrální oblast o průměru 0,14", když by se nalézalo vevzdálenosti řádu 100 tisíc km od NGST v přímém směru kezkoumanému objektu. Přesnost navádění 15 m v prostoru ovšempředstavuje nemalý technický problém. Autoři odhadují, že taktoby bylo možné pomocí NGST snímkovat planety o parametrech Venušeči Země u hvězd do vzdálenosti 3 pc od Slunce a jupitery čisaturny do 10 pc od Slunce během cca hodinové expozice. Stínítkoby se dalo použít i v kombinaci s obřími pozemními dalekohledy.

 

8.3. Radiová astronomie
Jak uvádějí T. Wilson aj, na Mt. Grahamu v Arizoně v nadmořskévýšce 3185 m byl uveden do chodu desetimetrový radioteleskop H.Hertze (HHT) pro submilimetrový obor 0,35 -- 1,3 mm. Jehoparabolický povrch je přesný na 12µm, což dává rozlišovacíschopnost 13". Souběžně s tím však přichází špatná zpráva, žekvůli úsporám má být uzavřen mikrovlnný 12m radioteleskop na KittPeaku, který fungoval již od roku 1967 a byl inovován v roce 1984.

Evropané vybudovali v posledních dvaceti letech úctyhodnou síť18 radioteleskopů, které pracují sdruženě. K největším patří100 m v Effelsbergu v Německu, 94 m ve Westerborku v Holandskua proslulý Lovellův 76 m v Anglii. V březnu 2000 se podařiloobnovit činnost 8m japonského kosmického radioteleskopu HALCA(HARUKA), jenž slouží jako nejvzdálenější prvekradiointerferometru na základně dlouhé přes 30 tisíc kilometrů naprotáhlé oběžné dráze kolem Země v pásmech 1,6 a 5,0 GHz.

V dubnu 2000 byl uveden do zkušebního provozu obří radioteleskopGBR v Green Banku, jenž stál 75 milionů dolarů a má nahradit92 m radioteleskop na témže místě, který se samovolně zhroutilv listopadu 1988. Nový radioteleskop má oválný tvar anténní mísyo rozměrech 100 x 110 m a hmotnosti 7 tisíc tun, skládající se z 2tisíc hliníkových panelů, seřízených s přesností na 0,25 mm;dosahuje výšky 148 m nad terénem. Používá totiž tzv. Gregoryhoohniska, jež má ty výhodu, že přijímač v ohnisku nestíní aperturuantény. Jde tedy o největší plně pohyblivý radioteleskop na světěa tento rekord nebude už patrně nikdy překonán.

Snad přímo symbolicky prakticky zároveň byla totiž v severníKalifornii u městečka Hat Creek zahájena výstavbajednohektarového teleskopu (1hT), skládajícího se z tisíceshodných malých antén o průměru parabol 3,6 m, pracujícíchsynchronně. Obří přístroj za 26 milionů dolarů má být dokončenv roce 2005 a bude mimo jiné využíván v programu SETI neboť umožnísledování desítek radiových zdrojů na milionech frekvencísoučasně. Pokud se osvědčí, bude týmž způsobem vybudován obříradioteleskop o ploše jednoho čtverečního kilometru!

Nicméně vůbec nejdražším a nejmocnějším přístrojem v milimetrovémpásmu se zřejmě do konce desetiletí stane mezinárodní soustavaradioteleskopů ALMA (španělsky "duše") pro pásmo 0,33 ± 10 mm(frekvence 30 -- 900 GHz), jenž bude pod vedením ESO vybudovánv poušti Atacama v Chile na planině Llano de Chajnantorv nadmořské výšce 5000 m za pakatel 400 milionů dolarů. ESO vespolupráci s NSF USA dodá 64 identických radioteleskopůs průměrem parabol 12 m a Japonci možná dalších 32 přístrojů, cožumožní úhlové rozlišení až 0,01" na základně dlouhé 12 km.Přístroj bude uváděn do chodu postupně mezi lety 2005 až 2009.

 

8.4. Astronomické umělé družice
Druhá z velkých observatoří NASA družice Compton (GRO) v ceně600 milionů dolarů, vypuštěná v dubnu 1991, jež se mimořádnězasloužila o studium vesmíru v pásmu nejvyšších energiíelektromagnetického záření, tj. v oboru záření gama, bylarozhodnutím NASA zničena řízeným sestupem z oběžné dráhy jižv červnu 2000. Stalo se tak z obavy, že tato mimořádně hmotná17 tun družice by mohla být časem neovladatelná, jelikož jípostupně selhávaly navigační gyroskopy. Přitom minimálnírealistický odhad její životnosti byl alespoň dva roky, a žádnáadekvátní náhrada nebyla k dispozici. Nakonec se ale v říjnu2000 podařilo raketou z letadla dopravit na eliptickou oběžnoudráhu 592 x 642 km lehkou družici HETE-2, která snad umožnív nejbližších letech zaznamenat přibližné polohy alespoň několikazábleskových zdrojů záření gama.

Obří evropská družice XMM pro rentgenový obor byla po úspěšnémnavedení na dráhu přejmenována v únoru 2000 na Newton a stalase důstojným protějškem velké americké družice Chandra, nad nížvyniká citlivostí, za cenu nižší rozlišovací schopnosti.Chandra však poněkud ztrácí na výkonu vinou degradace aparaturypři opakovaných průletech družice van Allenovy pásy. Japonskádružice ASCA pro rentgenové pásmo, vypuštěná v únoru 1993,selhala po velké sluneční erupci v červenci 2000, když sev perigeu dostala do mnohem hustší zemské atmosféry, než jenorma, a tak s ní řídící středisko ztratilo kontrolu. Družiceovšem bohatě překročila plánovanou životnost 5 let. Japoncům seostatně lepí smůla na paty, když se v únoru 2000 nepodařilodostat na dráhu výkonnou rentgenovou družici ASTRO-E, kteráměla na palubě mj. velmi citlivé rentgenové spektrometry novégenerace.

V prosinci 2000 ukončila předčasně kvůli úspornému programu NASAosmiletý provoz družice pro extrémní ultrafialový obor EUVE,jež byla mnohem úspěšnější, než čekali i největší optimisté.Objevila totiž v tomto těžko přístupném pásmu na 1000 diskrétníchzdrojů -- hlavně horké koróny raných hvězd, ale i jiné objekty,z nichž některé se nalézají vně Galaxie. Ukázalo se, že nemaláčást interstelárního prostoru je ionizována, což zvyšuje jehoprůhlednost v oblasti EUV.

V roce 2000 byl uvolněn pro všeobecné využití revidovaný archivpozorování slavné ultrafialové družice IUE, která fungovalaznamenitě v letech 1978-1996. Celkem je v archivu uloženo 110tisíc spekter 11,6 tisíc objektů a archivní středisko zaznamenáváasi 100 vstupů do archivu za den. Podle D. Masse a E.Fitzpatricka se totiž touto revizí podařilo snížit kalibračníchyby nízkodisperzních ultrafialových spekter pětkrát na pouhá3 %. Současně NASA uvedla do chodu speciální internet prokomunikaci mezi družicemi. V červnu 2000 se pak na geosynchronnídráhu dostala nejnovější komunikační družice pro spojení mezidružicemi TDRS-H.

V březnu 2000 startovala družice IMAGE, jež umožňuje poprvézískat trojrozměrné snímky zemské magnetosféry a sledovatokamžitý vývoj magnetických bouří. Měla by fungovat alespoň dvaroky na polární dráze s odzemím 45 tisíc kilometrů a přízemím 1 tisíc km.Zemi (atmosféru, hydrosféru i litosféru) rovněž zkoumámezinárodní observatoř Terra (=EOS), která úspěšně odstartovalav prosinci 1999 a od dubna 2000 snímkuje pravidelně zemskýpovrch, jak si lze ověřit na internetu. Pro dálkový průzkum Zeměje velkým pokrokem úspěšná funkce družice Landsat 7, ježzískává globální mapy Země každých 16 dnů už od poloviny roku1999. V červenci 2000 se podařilo uvést na dráhy 17 x 121 tisíc kilometrůpomocí nosných raket Sojuzů skupinu čtyř družic systémuCluster pro výzkum zemského magnetického pole a jeho interakcese slunečním větrem. První pokus v roce 1996 skončil vinou selhánínosné rakety Ariane neúspěchem.

 

8.5. Kosmické sondy
T. Young aj. vydali zprávu komise, jež vyšetřovala zkázu kosmickésondy Mars Polar Lander při přistávacím manévru na Marsu.Pravděpodobnou příčinou selhání byl falešný signál po vysunutípřistávacích vzpěr modulu, interpretovaný počítačem jako samotnépřistání, což způsobilo předčasné vypnutí brzdicích motorků a tímnásledně tvrdý dopad sondy na povrch planety. Japonská kosmickásonda Nozomi ukončila první oběh na heliocentrické drázes přísluním u Země v květnu 2000. Po dalších dvou přiblíženíchk Zemi v srpnu 2001 a prosinci 2002 se metodou gravitačního prakukonečně dostane na dráhu k Marsu, kam doletí koncem roku 2003.

Nejvzdálenějšími funkčními kosmickými sondami byly v polovině r.2000 stále Pioneer 10 v souhvězdí Býka ve vzdálenosti 75 AU odSlunce, Voyager 1 v souhvězdí Hadonoše ve vzdálenosti 76 AUa Voyager 2 v souhvězdí Dalekohledu ve vzdálenosti 61 AU.Přitom Voyager 1 se nachází už plných 44 AU severně od rovinyekliptiky a zpoždění signálů z jeho vysílače přesahuje 10,25 h.Nejstarší funkční sondou je Pioneer 6, vypuštěný ze Země roku1965, jenž od té doby již 40krát oběhl Slunce a dosud vysíláúdaje o slunečním větru.

 

9. Astronomie a společnost
9.1. Úmrtí a výročí
V loňském roce zemřel známý brněnský astronom Mgr. JindřichŠilhán (*1944), který vynikl jako organizátor amatérskýchpozorování proměnných hvězd, RNDr. Regina Podstanická (*1928;výzkum meziplanetární hmoty) a RNDr. Vladimír Bouška (*1933;vltavíny); dále pak čestný člen České astronomické společnostinadšený astronom-amatér Josef Kodýtek (*1910) a dalšíastronom-amatér Ing. Václav Hübner (*1922).

V zahraničí v r. 2000 zemřeli mimo jiné: astronom-amatér GeorgAlcock (*1912; objevitel nov a komet), někdejší skotskýkrálovský astronom Hermann Brück (*1905; hvězdná astrofyzika,spektroskopie a měřicí automaty), Paolo Farinella (*1953;planetky), Herbert Friedman (*1916; kosmická astronomie),Jean Heidmann (*1923; radioastronomie, SETI), James Hey(*1909; radioastronomie), Robert Hjellming (*1938;radioastronomie), Hendrik van de Hulst (*1918;radioastronomie), William Kaula (*1926; geodynamika), JohnO'Keefe (*1916; astronomická geologie), Philip Keenan (*1908;hvězdná spektroskopie), Frank Kerr (1918; radioastronomie),Ivan M. Kopylov (*1928; hvězdná astronomie a astrofyzika,bývalý ředitel SAO), Kaj Strand (*1907; astrometrie, bývalýředitel americké Námořní observatoře), Joseph Weber (*1919;gravitační vlny) a Gerald Whithrow (*1912; kosmologie,chronometrie, historie).

V roce 2000 uplynulo 100 let od narození americkéhoastronoma-amatéra Leslie Peltiera (+1980), který si na svůjprvní dalekohled vydělal sběrem borůvek. Uskutečnil přes 130 tisícpozorování proměnných hvězd a objevil 12 komet a 6 nov; byl taképopularizátorem astronomie. Po jeho smrti zničili jeho hvězdárnuvandalové... Novozélanďan Albert Jones se stal 25. listopadu2000 nejstarším objevitelem komety v historii (C/2000 W1), neboťmu už bylo 80 let. Je také držitelem dalšího rekordu, neboť svouprvní kometu objevil o 54 let dříve.

V roce 2000 uplynulo 120 let od první astronomické fotografiemlhoviny, kterou pořídil 30. září 1880 americký astronom-amatérpovoláním univ. prof. medicíny Henry Draper (1837-1882), kdyžse mu podařilo zachytit na nepříliš citlivou emulzi mlhovinuv Orionu. Draper se také zasloužil o vznik proslulého kataloguspektrální klasifikace hvězd, který nese jeho jméno stejně jakoprestižní medaile za astrofyziku, jež se uděluje jen jednou začtyři roky.

Zároveň oslavil šedesátku jeden z nejbrilantnějších relativistůposlední třetiny XX. stol. americký fyzik Kip Thorne. Zasáhl domnoha odvětví relativistické astrofyziky a vychoval neuvěřitelnýpočet 40 doktorandů, z nichž řada má už nyní za sebou úctyhodnédílo v teoretické fyzice. Zajímavý detail z životopisu americkéhoastronoma C. Sagana publikoval L. Reiffel. Počátkem 50. let XX.století uvažovaly USA o demonstrativním výbuchu atomové pumy naMěsíci. Na doporučení G. Kuipera dostal mladý C. Sagan(1934-1996) v roce 1958 tajnou zakázku na odhad viditelnostitakového výbuchu ze Země, kterou splnil v lednu 1959 -- a hnedv březnu téhož roku to prozradil v žádosti o postdoktorandskéstipendium... Studie byla zničena až v říjnu 1987.

V roce 2000 jsme si též připomněli půlstoletí od publikacíWhipplova modelu kometárních jader jako špinavých ledovýchkoulí a Oortovy práce o vnějším kometárním oblaku na perifériisluneční soustavy, 150 let od prvního snímku hvězdy (Vegy) W.Bondem a 200 let od objevu infračerveného záření W. Herschelem.Konečně 14. prosince 2000 uplynulo sto let od berlínské přednáškyMaxe Plancka (1858-1947), v níž oznámil vyřešení problémuzáření černého tělesa pomocí kvantové domněnky. Sluší sepřipomenout, že Planckovi před maturitou rozmlouval studiumfyziky německý matematik a fyzik P. von Jolly, neboť v takukončené disciplíně je prý Planckova talentu škoda...

V. Trimblová nám připomněla největší astronomické omyly XX.století: sluneční soustava se nalézá v centru Mléčné dráhy;červený posuv ve spektru galaxií je důsledkem únavy světla přiletu kosmickým prostorem; hvězdy nemohou vysílat radiové záření;krátery na Měsíci jsou vulkanického původu; vesmír je v ustálenémstavu a nevyvíjí se v čase.

 

9.2. Ceny a ankety
Nová prestižní Cena Petera Grubera za kosmologii byla udělenapoprvé a předána v listopadu 2000 ve Vatikánu ex aequo J.Peeblesovi a A. Sandagemu. Neméně prestižní Wolfovu cenu zafyziku obdrželi rovněž ex aequo R. Davis a M. Košiba za detekcislunečních neutrin v detektorech Homestake a Kamiokande. Známýfyzik F. Dyson získal Cenu Johna Templetona za pokrokv náboženství, dotovanou 950 tisíci dolary. G. Wetherillobdržel medaili Americké akademie věd (NAS) za výzkum meteoritůa přidružené výzkumy sluneční soustavy. Barringerovu medailiMeteoritické společnosti dostal R. Baldwin, jenž již v roce 1942vyslovil předpoklad, že krátery na Měsíci vznikly dopadymeteoritů, a že týž původ mají i impaktní krátery na Zemi. ČlenemNAS byl zvolen známý americký astronomický optik J. R. Angel.Medaili C. Bruceové Pacifické astronomické společnosti dostalruský astronom R. A. Sjunjajev za výzkumy v relativistickéastrofyzice. Cena téže společnosti pro amatéry byla udělenaKanaďanovi P. Boltwoodovi za hluboké snímky kamerou CCD vespojení s 0,4m reflektorem.

Zlatou medaili Britské astronomické společnosti obdržel L.Lucy za výzkum dotykových dvojhvězdy, hvězdného větru a dalšíteoretické práce a B. Paczynski za studie gravitačních čočeki zábleskových zdrojů záření gama. Členem britské Královskéspolečnosti byl zvolen A. A. Watson za výzkum kosmického zářenío extrémně vysoké energii a relativistický astrofyzik D.Lynden-Bell obdržel od britské královny titul C.B.E. Britskákrálovna a starosta Londýna přijali při příležitosti jubilejníhoroku 2000 "osobnosti století", mezi nimiž byli též dva astronomové,Sir B. Lovell a P. Moore. Posledně jmenovaný dostal odKrálovské astronomické společnosti Cenu tisíciletí u příležitosti50 let své popularizační činnosti. Švýcar M. Mayor dostalBalzanovu cenu (280 tis. dolarů) za objev první exoplanety.Janssenovu cenu Francouzské astronomické společnosti za rok 1998obdržel M. Mayor a za rok 2000 německý astronom R. Genzel.Cenu Edgara Wilsona pro amatérské objevitele komet za r.1999-2000 získali D. Lynn, K. Korlevič, G. Hug a G. Bell.

U nás udělila Česká astronomická společnost prestižníNušlovu cenu za celoživotní přínos v astronomii Prof. MirkoviPlavcovi z Kalifornské univerzity v Los Angeles, jenž se sice napočátku své vědecké dráhy zabýval hlavně meteorickými roji a pakvýstavbou 2m dalekohledu v Ondřejově, ale největší význam majíjeho zásadní studie o přenosu hmoty v těsných dvojhvězdách. DalšíKvízovu cenu ČAS obdržela za pozorování a objevy planetek LenkaŠarounová z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Konec století přiměl Britský fyzikální ústav k vypsání anketyo největšího fyzika tisíciletí. Ankety se účastnilo 100předních světových fyziků a zde je výsledek: 1. Einstein, 2.Newton, 3. Maxwell, 4. Bohr, 5. Heisenberg, 6. Galilei, 7.Feynman, 8. Dirac, 9. Schrödinger, 10.-12. Boltzmann, Faraday,Rutherford. Na dalších místech už s mnohem nižším počtem hlasů seumístili také někteří astronomové a astrofyzici: Bethe, Koperník,Hubble, Kepler, Doppler, Eddington, Payneová-Gaposhkinová a Rees.Z nich jsou naživu Bethe a Rees; další žijící fyzikální legendyjsou pak Hooft, Townes, Weinberg, Hawking a Wheeler. A jaké jsounejvětší nevyřešené problémy před fyziky XXI. stol: kvantováteorie gravitace, teorie vysokoteplotní supravodivosti, fyzikálnípopis vědomí a konečně "jak získat definitivu?". (Zatímco napočátku XX. stol. bylo na celém světě jen asi 1500 fyziků, nyníje jich na 150 tisíc. V USA se ročně udělí 150 doktorátůz astronomie.)

U nás uspořádala redakce Instantních astronomických novin anketuo nejvýznamnějších osobnostech čs. astronomie XX. stol., v nížhlasovalo 36 žijících čs. astronomů, kteří tak sestavili totopořadí: 1. Zdeněk Kopal (1914-1993; dvojhvězdy, Měsíc, numerickámatematika), 2. Antonín Bečvář (1900-1965; hvězdné atlasy,klimatologie, komety a meteory, Slunce, vybudoval hvězdárnu naSkalnatém Plese), 3.-5. Zdeněk Ceplecha (*1929; malá tělesasluneční soustavy, Příbramský meteorit, bolidová síť), LubošPerek (*1919; stelární statistika a dynamika Galaxie, kosmickátříšť, kosmické právo, vybudování 2m v Ondřejově) a MiroslavPlavec (1925 -- viz poznámka u Nušlovy ceny 2000).

 

9.3. Observatoře a astronomické instituce
Americká astronomická společnost AAS sdružující profesionályměla na počátku XX. stol. pouhých 113 členů, v polovině XX. stol.však jejich počet vzrostl na 650 a koncem století na 6500.Extrapolací lze odhadnout, že na konci XXI. stol. bude mít na300 tisíc(!) členů. AAS pořádá každoročně mj. dvě plenárníschůze, jichž se účastní na tisíc astronomů, a kde sev posledních desetiletích doslova rojí novináři, aby mohli svýmabonentům okamžitě sdělit nejnovější astronomické hity.

Americká asociace pozorovatelů proměnných hvězd AAVSOregistruje v současné době 600 aktivních pozorovatelů, kteříposkytnou do centrálního archivu kolem 400 tisíc pozorování ročně.Význam těchto pozorování roste zejména tehdy, když amatéři navolbě pozorovacího programu spolupracují s profesionály.Belgická observatoř Uccle se stala světovým centrem prorastrování a digitální archivní zpracování starých fotografickýchsnímků oblohy, jež představují jedinečné vědecké dědictví a to byse tak mohlo stát celosvětově a natrvalo přístupným pro dalšívýzkumné práce. Novým ředitelem prestižního Ústavu Maxe Planckapro astrofyziku v Garchingu se stal s platností od roku 2001 G.Hasinger.

Antarktická observatoř AMANDA zaznamenala podle F. Halzenapočátkem roku 2000 první mimosluneční neutrina o vysokýchenergiích. Podle M. Nakahaty je nyní na světě v provozu již 13podzemních aparatur pro detekci slunečních resp. mimoslunečníchneutrin a další dvě se budují. Pro informace o neutrinech majínejvětší význam srážky neutrin s nukleony v objemovém detektoru(kapalná voda, led), při nichž vznikají miony a elektrony, odnichž vycházejí svazky Čerenkovova záření s vrcholovým úhlem42°. Právě na tomto principu pracuje AMANDA. První technickýúspěch zaznamenala rovněž observatoř pro výzkum gravitačních vlnLIGO v Hanfordu ve státě Washington v USA. když v listopadu2000 poprvé proletěl tam a zpět laserový impuls celým 2 kmramenem interferometru. To dává dobré vyhlídky, že s vlastnímvědeckým měřením se započne už v průběhu roku 2002.

Nekonečný příběh souboje astronomů s tzv. ekology na Mt.Grahamu v Arizoně přinesl pozoruhodné údaje o stavu populacečervených veverek, údajně ohrožených budováním astronomickýchkopulí (pro veverky tak nezvyklého vzhledu) na vrcholu tétojedinečné astronomické lokality. Arizonská univerzita totižvěnovala za posledních 10 let plné 2,5 miliony dolarů na studiumživotních podmínek veverek na Mt. Grahamu. Ukázalo se, že běhemposledního desetiletí vzrostl jejich počet z 33 kusů natrojnásobek. Nejvíce -- 225 veverek -- bylo napočítáno v r. 1995a je evidentní, že jejich počet závisí na množství dostupnépotravy -- nikoliv teleskopů. "Ekologové" na to reagovali po svém:požádali, aby byl výzkumný tým zoologů vyměněn za jiný!

S jiným typicky americkým problémem se nedávno setkali astronomovéz Perkinsonovy observatoře Wesleyanské univerzity v Ohiu, kdyžna své internetové stránce odsoudili praxi soukromé firmyInternational Star Registry, která se už delší dobu zabýváprodejem jmen hvězd zájemcům, tj. klient složí poplatek a navrhnesi jméno (po svých zemřelých či žijících příbuzných, psech,kočkách atd. dle libosti) a firma mu sdělí, kterou hvězdu(řekněme 11 mag) podle jeho přání pojmenovala. Jen v roce 1998 takpřiznala zisk 4 miliony dolarů. Ubozí plátci pak přicházejí nahvězdárnu s prosbou, aby jim ukázali na obloze hvězdu "Macíček"a diví se, že hvězdáři neví, která to je. Těžko se pakvysvětluje, že výhradní právo pro jména nebeských těles má veskutečnosti IAU, která žádnou komerci nepřipouští. Nuže, právě zatato sdělení na internetu byla observatoř onou firmou žalována,a na radu rektora univerzity musela zmíněná sdělení smazat.Univerzita si totiž na rozdíl od bohaté firmy nemůže dovolitvleklý soudní spor s nejistým výsledkem, takže firma ISR sivesele mastí kapsu dál...

Spojené státy také patří k posledním 40 zemím světa, které dosudnepřistoupily na mezinárodní metrický systém ISO, pocházejícíuž z roku 1898, navzdory několika kosmonautickým průšvihům, kteréjim kvůli tomu v posledních desetiletích vznikly. Pro 150 zemísvěta je metrický systém už dávno samozřejmostí a jeho výhodyjsou naprosto průkazné. Tím více člověka udiví, žei v mezinárodním letectví prosadily USA své příšerné jednotky provýšku letadla nad terénem (stopy) a jeho rychlost (v uzlech).

 

9.4. Letem astronomickým světem
V srpnu roku 2000 se v britském Manchesteru uskutečnilo 24. valnéshromáždění Mezinárodní astronomické unie za účasti 1700astronomů z 87 zemí -- potřetí v Anglii po 2. kongresuv Cambridži v roce 1925 a 14. kongresu v Brightonu v roce 1970. Nakongresu se jako vždy projednávaly jak odborné tak organizačníotázky světové astronomie. K nejvýznamnějším výsledkům lze jistězařadit dramatický nárůst znalostí o planetkách, rychlý pokrokv rozpoznávání extrasolárních planet a hnědých trpaslíků, dálehelioseismologii a komplexní výzkum Slunce pomocí družica kosmických sond, studium fluktuací v reliktním záření díkycitlivým radiometrům na stratosférických balónech a zejména pakúspěch gigantických přehlídek oblohy jako jsou SDSS, 2dF a mnohodalších.

Na kongresu byla též oznámena změna ve vedení důležitéhoCentrálního úřadu pro astronomické telegramy, když legendárníB. Marsden, jenž se stal jeho ředitelem v roce 1968, odstoupil pobezmála 35 letech činnosti, ale nadále zůstává prezidentem 6.komise IAU. Novým ředitelem Úřadu se stal D. W. Green. Poodstupujícím presidentu IAU americkém astronomovi R. Kraftovi sestal novým prezidentem IAU na následující tříleté funkční obdobíitalský astrofyzik F. Pacini a generálním sekretářem Švéd H.Rickman. Po příštím 25. kongresu v létě roce 2003 v Sydney budeprezidentem IAU Australan R. Ekers.

Pro českou astronomii přinesl kongres v Manchesteru významnýdiplomatický úspěch, když výkonný výbor IAU rozhodl, žepřespříští 26. kongres IAU v roce 2006 se uskuteční po 39 l

Jiří Grygar

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Změny v rotaci Země a vývoj dráhy Měsíce
Ilustrační foto...
Hubble opět ve formě
Ilustrační foto...
O svícení 60
Ilustrační foto...
Dvacet tisíc poprvé aneb obří transneptunické
Ilustrační foto...
Obrovský mrak na severu Titanu
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691