Už je to třicet roků, co se do vesmíru vydala americká sonda Pioneer 10. Tento seriál je nejen malým ohlédnutím za počátkem její věčné pouti, ale též pokusem o shrnutí odkazu podivuhodné mise.
Z historie kosmonautiky tento záznam již nikdo nevymaže: Pioneer 10, 4. prosince 1973, první průlet kolem Jupiteru, první měření na místě samém, týkající se planety a jejího okolí. Všechny první události mají zvláštní odstín -- měly jej tenkrát, jako jej mají i po letech. Co bylo před třiceti lety známo o největší planetě naší sluneční soustavy? A co nám napověděly přístroje této unikátní kosmické sondy?
Počátkem 70. let minulého století již nikdo nepochyboval o tom, že strukturou se Jupiter a další obří planety zásadně liší od těles pozemského typu. Atmosféra je převážně z vodíku a hélia, uvnitř se vodík nachází ve zvláštním stavu -- tzv. kovovém, v samém středu planety je možná i železnatokamenné jádro, podobné látce, kterou najdeme i v nitru Země. K dokonalému obrazu obřího Jupiteru chyběly jen "maličkosti": kolik je vodíku a kolik helia? Helium spektroskopicky prakticky nezaznamenáte, takže zatím bylo třeba vystačit s předpokladem, že poměrné zastoupení těchto prvků kopíruje zastoupení ve Slunci. Jak hmotné je horninové jádro planety? Aby modely vnitřní stavby planety mohly být dostatečně přesné, je třeba změřit intenzitu gravitačního pole přímo u Jupiteru -- z pohybu sondy.
A pak je tu magnetické pole planety. Nikdo je zatím přímo neměřil -- byly tu jen nepřímé, i když velice věrohodné důkazy jeho existence. V polovině 50. let se podařilo zaregistrovat v dekametrovém oboru rádiového spektra Jupiteru silné záblesky, které svědčí o procesech nestability v magnetosféře planety. V roce 1964 se podařilo prokázat, že část těchto záblesků se objevuje vždy při určité poloze družice Ió vůči planetě a pozorovateli na Zemi. Bylo jasné, že magnetosféra kolem planety Jupiter není jen výmysl teoretiků, ale naprostá realita. Jen rozměry a fyzikální procesy, odpovědné za vznik těchto záblesků, ještě nikdo neznal (a přiznejme, že po třiceti letech není tento stav o mnoho lepší).
V decimetrovém oboru spektra objevili radioastronomové kolem planety radiační pásy, podobného tvaru jako ty, jež obklopují Zemi, jenže mnohem rozměrnější, s vyššími koncentracemi nabitých částic, a s částicemi vyšších energií.
Sonda Pioneer 10, protože výborně fungovala, poskytla zajímavé výsledky. Potvrdila rámcové představy o planetě a upřesnila je. Nicméně převratné objevy přišly až později. Mám na mysli třeba objev prstenců Jupiteru: nepřímý důkaz, založený na poklesu množství nabitých částic v místech prstenců, poskytla až následující sonda Pioneer 11 v prosinci 1974 (a první snímek přišel v březnu 1979 od sondy Voyager 1). Také vulkanická aktivita na družici Ió zůstala skryta až do doby průletů sond další generace -- sond Voyager. Byla to daň za strategii výzkumu: v centru pozornosti byla především samotná planeta a magnetosféra, nikoli družice planety. Podobný osud měly mít ostatně i sondy Voyager; až na poslední chvíli se geologům podařilo prosadit, aby se přístroje zaměřily i na velké satelity této planety, protože tušili, že právě tam je skryto hodně zajímavých informací.
Sondy Voyager a Galileo ukázaly, že celý Jupiterův systém je svéráznou součástí naší planetární soustavy. Tak zajímavý pohled na Jupiter, jeho družice a magnetosféru, jaký se nám nyní nabízí, jsme bezprostředně po průletu Pioneeru 10 kolem planety určitě neměli. Ale nečekejme od průkopníků nemožné. Fakt, že výsledky byly spolehlivé a obstály ve zkoušce času, je přece výmluvný sám za sebe.
(konec)
