0.269, 0.388, 0.342

Tohle poněkud divné a na první pohled i nesmyslné prohlášení, má kupodivu docela reálný základ. Dospěli k němu totiž astronomové z John Hopkins University na základě prohlídky 200 tisíc nejrůznějších galaxií. Její výsledky pak odtajnili na ukončeném setkání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu.

"Barva vesmíru se hodně blíží standardnímu odstínu bledě tyrkysové, ačkoli je o několik procent zelenější," prohlásil Karl Glazebrook, asistující profesor astronomie. Nemá sice jméno, ale její přesné RGB hodnoty činí 0.269, 0.388, 0.342.

Nuže, jak vlastně k tomuto závěru došli? Základem byla databáze 200 tisíc spekter galaxií vzdálených kolem dvou miliard světelných roků, které se podařilo získat v rámci měření kosmologických červených posuvů projektu 2dF Galaxy Redshift Survey v Austrálii na známé Anglo-Australské observatoři. Zde se totiž nachází dalekohled, jenž dokáže v zorném poli o průměru kolem dvou stupňů najednou pořídit spektra až čtyř stovek galaxií. Pořízená data pak slouží k mapování rozložení galaxií v prostoru.

Je to překvapující, ale galaxie nejsou v prostoru rozloženy nahodile, nýbrž se sdružují do kup, které vytvářejí různé shluky, hnízda a řetězce dlouhé až 500 milionů světelných roků. Ukazuje se dokonce, že galaxie zaujímají pouhou osminu kosmického prostoru a že převážně leží podél stěn jakýchsi buněk, připomínajících nadýchanou vesmírnou pěnu. Právě tyto bubliny tvoří ty největší kosmické útvary. (To ovšem neznamená, že by uvnitř takové "pěny" žádné galaxie neexistovaly. Pouze jich je výrazně méně.)

Pomalu se rozrůstající databázi měření však astronomové využili i k jednomu serióznímu žertíku. Zkombinovali spektra všech dvě stě tisíc galaxií do jednoho jediného, univerzálního. Kupodivu i takto integrované spektrum přitom obsahuje absorpční stopy po řadě prvků, navíc se hodí k porovnávání s nejrůznějšími modely hvězdného vývoje, dokonce s ohledem na stáří vesmíru.

Tým Karla Glazebrooka však udělal ještě jeden krok. Univerzální kosmické spektrum přetavil v jednu jedinou barvu -- ta vlastně popisuje odstín, jenž by nějaký hypotetický pozorovatel spatřil, kdyby se všechno světlo ve vesmíru poskládalo do jednoho zdroje. Výsledkem je zelená s modrým odstínem.

"Svým způsobem jde o paradox, jelikož ve vesmíru nejsou žádné zelené hvězdy," komentoval výsledem Glasebrook. "Existuje však velký počet starých červených hvězd a mladých modrých, které pak dávají onen výsledný odstín." Výsledek přitom nelze brát nijak lehkovážně, jelikož integrální barvy vypovídají o stáří galaxií. Ty, které vzniknuly nedávno, jsou například modřejší -- převažují u nich totiž horké, zářivé a velmi hmotné stálice. S rostoucím věkem se však odstín přesouvá k červené, ruku v ruce s tím, jak začnou převažovat dlouho žijící červen trpaslíci.