První duben byl nejen rozverným aprílem, ale také čtyřicátým výročím startu první meteorologické družice -- nepostradatelného pomocníka všech rosniček.
Kdo? Když ne americká raketa Thor-Able. Kdy? Když ne 1. dubna 1960. Kde? Když ne na floridském mysu Canaveral. TIROS 1, tedy Television Infrared Observation Satellite, se pohyboval po mírně protáhlé dráze ve výšce 656 až 696 kilometrů na zemí a během 78 dní experimentálního provozu nám poslal na 20 tisíc obrázků.
Umělá družice, kterou byste pohodlně uložili do kufru osobního automobilu, měla váhu 120 kilogramů a z velké části ji pokrývaly malé sluneční články. Její jedinou výzbrojí byly dvě televizní kamery; jedna s nízkým rozlišením, druhá s vysokým, které své záběry v době mimo dosah řídícího střediska ukládaly na páskové magnetofony.
I když se dnes nad černobílými záběry neubráníme menšímu úšklebku, meteorologové tehdy poprvé dostali jedinečnou možnost sledovat dění v atmosféře pěkně se shora. Konečně tak zahlédli rozsáhlé oblačné formace, jejich změny a souvislosti s pohybujícími se teplými a studenými frontami. Demonstrativním příkladem může být hurikán, jenž v roce 1900 nečekaně udeřil na texaské město Galveston a zanechal po sobě na osm tisíc mrtvých. Čtyři dny předtím byla sice tato bouře hlášena na Kubě, avšak nikdo nečekal, že by mohla překročit Golfský záliv. V porovnání s ním podobně silný hurikán Andrew, před časem sice způsobil škody za 30 miliard dolarů, avšak díky dokonalému monitorování pohybu zahynulo jenom čtrnáct lidí…
Dnešní vesmírné hlídky můžeme rozdělit do dvou skupin. V jedné se ukrývají známé sondy zavěšené na geostacionární dráze ve výšce 36 tisíc kilometrů, které mají výhled na celou polovinu disku planety. Nejznámější jsou zřejmě americké GEOS a evropská Meteosat, která se pohybuje nad Guinejským zálivem odkud vidí celou Evropu a Afriku, západní Asii, část Jižní Ameriky a většinu Atlantského oceánu. Záběry se využívají především pro krátkodobé předpovědi a informace o aktuální situaci.
Méně známé jsou družice přelétající nad oběma zeměpisnými póly, tedy na výrazně nižších polárních dráhách. Kromě záběrů z vyšším rozlišením se věnují i sběru dalších velmi zajímavých údajů: teplotě, vlhkosti či síle ozónové vrstvy. V této souvislosti jmenujme především americkou soustavu NOAA, hrdé nástupce série TIROS. Pohybují se ve výšce necelých devět set kilometrů s oběžnou dobou kolem stovky minut. Libovolné místo na zemi snímají nejméně čtyřikrát za den.
