Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Druhý Měsíc?

Může mít naše planeta druhý měsíc? Podařilo se ho už nalézt? Na to odpovídá stručná historie marného lovu hypotetického satelitu.

Ilustrační foto...Mezi první "druhé průvodce" Země patří těleso nalezené roku 1846 Fredericem Petitem, ředitelem hvězdárny v Toulouse. Byl spatřen hned třemi pozorovateli večer 21. března 1846 a Petit na základě jejich záznamů rychle spočítal, že se pohybuje po eliptické dráze s periodou dvě hodiny a čtyřicet pět minut ve vzdálenosti od 3570 kilometrů do pouhých 11,4(!) kilometrů. Petit také o patnáct let později přišel s myšlenkou, že přítomnost jiného malého satelitu vysvětluje sledované občasné změny v pohybu našeho Měsíce.

Seriozní astronomové jeho "objevy" samozřejmě zcela ignorovali a Petitův nesmyslný satelit téměř skončil v zapomenutém kabinetu astronomických kuriozit. Kdyby ovšem, kdyby se o malém průvodci nezmínil v knize Ze Země na Měsíc samotný Jules Verne. Druhý satelit Země se tak stal značně populární a řada hvězdářů, zřejmě v touze po slávě a věčném zápisu v astronomických análech, věnovala celé roky jeho hledání. Z působení na Měsíc například roku 1889 Georg Waltemath z Hamburgu vypočítal, že jsme obklopeni celým systémem těles: jedno z nich má průměr až sedm set kilometrů a nachází se ve vzdálenosti kolem jednoho milionu kilometrů. Občas prý v noci svítí stejně jako Slunce, dokonce byl "pozorován" jeho přechod přes sluneční disk. A jelikož ho roku 1918 tehdejší módní astrolog Sepharial pokřtil na Lilith, uhnízdil se tento temný satelit na čas i v horoskopech řady obskurních badatelů.

Seriozním hledáním možného souputníka se na začátku našeho století zabýval až William H. Pickering, americký astronom, který mimo jiné nalezl devátý Saturnův měsíc Phoebe. Jeho teoretické závěry však byly jednoznačně negativní: Kdyby se totiž na oběžné dráze ve výšce několika set kilometrů pohybovalo těleso o velikosti jenom několika metrů, viděli bychom ho i bez dalekohledu jako světlý bod o jasnosti kolem pěti magnitud. Proto také Pickering žádné takové těleso nehledal, nýbrž se zaměřil na zcela jiné místo: okolí Měsíce. Na počátku dvacátého století však po důkladné fotografické přehlídce došel k závěru, že ani na jeho oběžné dráze nemůže existovat žádné těleso větší než tři metry.

Ilustrační foto...

Jinou studii provedl v padesátých letech dvacátého století Clyde Tombaugh, jenž prostřednictvím systematického prohledávání fotografických desek objevil Pluto. První výsledek přišel na podzim 1954, kdy narazil na malý satelit ve výšce 700 kilometrů a druhý o tři sta kilometrů výše. Nikdo jiný je ovšem nezahlédnul a tak byla celá prohlídka po pár letech prohlášena za negativní.

Žádné velké těleso, byť si ho přál i slovutný Jules Verne, tedy v okolí Země neexistuje. To však neznamená, že naše planeta nemůže alespoň dočasně nějaké takové těleso získat. Stačí, když se setkáme s meteoroidem, jenž prolétne pouze svrchními vrstvami atmosféry, ztratí rychlost a usadí se na oběžné dráze. Takový "měsíc" však nemá dlouhého trvání: při každém průletu přízemím se opět zbrzdí a za několik málo oběhů shoří jako klasický meteor.

Stejně tak je omezená doba pobytu meteoroidu na dráze kolem Měsíce, jakkoli je takové zachycení málo pravděpodobné. Těleso se na jeho povrch zřítí v průběhu několika málo roků nebo desetiletí.

Poslední místa, kde by se mohly vyskytovat nějaké družice Země, představují některé z tzv. Lagrangeových libračních bodů. Dva takové leží na měsíční dráze, při pohledu ze Země šedesát stupňů před a za Měsícem, další dva na zemské dráze, opět šedesát stupňů před a za planetou při pohledu ze Slunce. Pod vlivem okolních těles a samozřejmě i Slunce však nejsou zřejmě příliš stabilní a nemohou dlouhodobě udržet žádné větší satelity.

Ilustrační foto...

Přesto všechno existuje alespoň jeden "průvodce" Země -- planetka číslo 3753, pojmenovaná Cruithne po jedné z prvních keltských skupin, která se usadila na britských ostrovech kolem roku pět set před naším letopočtem. Jde o pět kilometrů veliké těleso, jehož dráha je natolik synchronizovaná, že je doslova zajatcem naší planety. Těleso se však nepohybuje kolem společného těžiště se Zemí, nýbrž obíhá kolem Slunce.

Jeho dráha vyniká velkou výstředností a také sklonem k rovině ekliptiky. Cruithne driftuje po neuzavřené dráze mezi Venuší a Marsem, k naší planetě se přiblíží až na patnáct milionů kilometrů, tedy čtyřicetkrát dál než je náš Měsíce, ale dokáže se také vzdálit na 375 milionů kilometrů. Přestože jde o relativně stálého souputníka Země s životností řádu sto milionů roků, riziko srážky je prakticky zanedbatelné. Je však pravděpodobné, že existuje několik dalších těles s podobně naladěnou dráhou. Jejich lov je cílem několika specializovaných přehlídek.

Jiří Dušek

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Program Discovery aneb levně, efektivně a bezpe
Ilustrační foto...
Planety zvou na ranní kávu: repete
Ilustrační foto...
Neon klíčem k výzkumu exoplanet?
Ilustrační foto...
Špičkový lékařský výzkum lidského genomu b
Ilustrační foto...
Horké zprávy IAN
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691