Slunce je poslední dobou skvrnami doslova poseto, a tak si jich můžeme užívat opravdu plnými doušky. Díky sledování zvukových vln, které se šíří na povrchu sluneční fotosféry, se však v současnosti daří helioseizmologům nahlédnout i pod jejich povrch.
Slunce můžeme považovat za obrovskou bručící kouli zvukových vln, vytvářených neustále klokotajícími konvektivními proudy pod povrchem. Tyto oscilace, objevené již počátkem šedesátých let, se lámou od horké sluneční kůry a zpětně se odrážejí mezi různými částmi fotosféry. Zhruba pětadvacetimetrové kmity vibrujícího slunečního povrchu lze odhalit měřením Dopplerova posunu spektrálních čar. Helioseismologové tedy mohou zkoumat nitro Slunce podobným způsobem, jakým geologové studují nitro Země.
"Vlny, které monitorujeme s pomocí přístroje MDI (Michelson Doppler Imager) umístěného na družici SOHO, oscilují zhruba v pětiminutovém rytmu,“ vysvětluje Phil Scherrer ze Stanfordovy univerzity. Jeho kolegové Alexander Kosovichev a Junwei Zhao společně s Thomasem Duvallem z Goddard Space Flight Center využívají mimořádných schopností systému MDI aby odhalili, co se děje přímo pod slunečními skvrnami. "Zjistili jsme, že těsně pod povrchem Slunce dochází v místě skvrn k dynamickému proudění materiálu", tvrdí Zao. "Jestliže nahlédnete hlouběji, objeví se před vámi dynamicky se pohybující materiál, který se chová jako obrovský hurikán planetárních rozměrů. Tyto skutečně dramatické pohyby má na svědomí intenzivní magnetické pole."
Už dlouho je známo, že intenzita magnetických polí pod slunečními skvrnami potlačuje tepelné proudění z nitra Slunce. Díky tomu se nám jeví skvrny chladnější a zároveň i tmavší než okolní povrch. Potlačení konvektivních pohybů má za následek vytvoření jakýchsi špuntů, které zabraňují proudění energie. Materiál nad "zátkami" chladne a stává se hustším. Můžeme si proto představit, že skvrny ve fotosféře plují na horkém "magnetickém polštáři". O vyšší teplotě polštáře napovídá i pozorovaná zvýšená rychlost šíření zvukových vln. Teplo, které neproudí díky zátkám až k povrchu, se totiž hromadí v "kořenech" skvrn. Dokud zůstává magnetické pole uvnitř skvrn dostatečně silné, udržuje chladnoucí proces celou strukturu ve stabilitě a skvrna si k radosti mnoha astronomů vesele žije dál.
Nejchladnější části skvrn jsou v porovnání s jejími plošnými rozměry velmi tenké -- tvarem je lze přirovnat k obyčejným mincím. O tenké povaze skvrn ostatně vypovídají i pozorování z června 1998. "Byli jsme překvapeni jak jsou ve skutečnosti skvrny mělké," tvrdí Kosovichev.
Poslední velmi zajímavé poznatky o "podloží" slunečních skvrn asi nejvýstižněji popsal Thomas Duvall: "Až dosud jsme nazírali na skvrny pouze jako na koruny stromů. Teď však můžeme sledovat jejich i kmeny a jednotlivé větve. Kořeny těchto stromů však stále zůstávají opředeny tajemstvím."
