Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Jak nalézt novu?

Rozhovor se Závišem Bochníčkem, kterému se něco takového podařilo. A nejen o tom.

Ilustrační foto...V roce 1936 jste ve věku podobném jako zdejší expedičníci objevil nebo spoluobjevil novu v Ještěrce. Nakonec to byla jedna z nejjasnějších nov 20. století. Doba se sice změnila, ale přesto: Jak jste dal vědět Mezinárodní astronomické unii? Snadné to tehdy určitě nebylo.

To bylo opravdu komplikované. Ale jak jsem se k tomu dostal: Jednak jsem jako člen astronomické společnosti chodil na hvězdárnu a tam mně starší poučili, takže jsem o těchto věcech všelicos už věděl. No a v roce 1934 vzplála veliká nova v Herkulovi. Skutečně krásná nová hvězda. Do Říše hvězd tenkrát napsal fantastický článek (alespoň pro mne) Zdeněk Kopal.

Tak to jsem prostudoval, přečetl, takže jsem věděl jak vypadají nové hvězdy, jak se objevují na obloze... Mezitím jsem už pozoroval proměnné hvězdy, takže jsem se na obloze poměrně slušně vyznal. No a při jednom takovém pozorování, to bylo v červnu, nějak v polovině června to bylo, se dívám v Mléčné dráze a mezi Ještěrkou a Cepheem vidím hvězdu, kterou jsem předtím neviděl. Nebyla sice moc jasná, byla to hvězda třetí velikosti, ale já jsem výtečně znal oblohu... Tak si říkám: to snad není pravda.

V mapě nic podobného nebylo, tak jsem si její polohu zaznamenal říkal si -- Krása, to bude určitě nová hvězda. Byl jsem z toho tak rozčilený, že jsem vlastním očím nevěřil! Dokonce jsem vzbudil babičku, která o tom neměla ani ponětí: Babi, prosím tě, podívej se támhle, vidíš tam tu hvězdičku... Vysvětlil jsem jí, jak postupovat od jedné hvězdy ke druhé a dál. Co vidíš: Vedle je taková malá hvězdička. Říkám jí: Tak vidíš ji? Ano, vidím.

Takže to nebyl můj přelud, byla to hvězda na obloze. Teď jsem věděl, že musím co nejrychleji informovat astronomický svět, aby se mohli udělat obrázky spektra v prvních stádiích vzniku nových hvězd nebo vzplanutí. Začali jsme tedy hledat, jak to dopravit na nějakou astronomickou ústřednu, což u nás znamená na Astronomický ústav ondřejovský, případně v Praze.

V roce 1936 nebyly takové komunikační prostředky jako jsou dnes. Dnes má skoro každý člověk telefon nebo přístup k němu, což u nás nebylo. U nás měl telefon akorát lékárník. Šli jsme tedy k němu s maminkou, vzbudili ho a ten nás vyhnal, že kvůli takové blbosti vstávat nebude. Takže bylo nutno čekat až do rána, kdy maminka odjela do zaměstnání v Praze. Dal jsem jí adresu na Státní hvězdárnu, aby to tam zatelefonovala a vysvětlil, co má sdělit. Sám jsem šel do školy do gymnázia, já jsem byl v sextě, sextan.

V deset hodin přišel do naší třídy ředitel a říká: Bochníčku, máte jít na hvězdárnu, víte kam? Vím. Tak jsem odešel na hvězdárnu do Klementina na udanou adresu a tam byl doktor Seydl, místoředitel Státní hvězdárny, starý, zkušený pán. Ten mě vyzpovídal, řekl jsem mu, jak to bylo, všechny mé údaje seděli a měli by odpovídat skutečnosti... Tak řekl: Fajn, pošleme telegram. A přede mnou ho sepsal a telefonem odeslal do Kodaně.

Takhle to začalo s objevem nových hvězd. Pochopitelně, měl jsem z toho velkou radost. To je pro každého pozorovatele velké štěstí, když se mu něco takového podaří.

Obzvláště v takovém věku...

No, to byla právě ta senzace, ten můj věk. Já jsem objevil další ještě v roce 1946, ale to po tom ani pes neštěkl, protože jsem měl už 26 roků. Ale když šestnáctiletý kluk objeví novu, to byla senzace. A že to byla senzace, to jsem se dozvěděl později od Kopala a Slouky. Oni se zrovna vraceli lodí přes Středozemní moře, předtím byli na zatmění Slunce v Japonsku. Kopal mi říkal, že tam přišel radiogram, kde mezi zprávami bylo, že český šestnáctiletý student objevil novu. My jsme měli takovou radost a všichni ti astronomové z Anglie atd. nám chodili a říkali: Gratulujeme! Takže na to byli pyšní. Tímto začal můj vstup mezi tu už hotovou astronomickou společnost s význačnými jmény.

Byl to objev novy, který vás přivedl na dráhu profesionálního astronoma? Nebo si myslíte, že byste se jím stal i bez něho?

Že budu studovat astronomii, jsem byl rozhodnutý už předtím, toto byl ale pochopitelně velmi mocný impuls. Vzpomínám si potom, že před maturitou se sešla taková ta domácí rada, aby se poradila, co se mnou. Já jsem jasně řekl, že chci studovat astronomii. Maminka mně podporovala, byla schopná si představit, co to všechno znamená, ona mi jako klukovi čítávala z Flammariona všelijaké zajímavosti.

Prostě jsem věděl o astronomii všelicos. No, tak maminka s tím souhlasila, ale moje babička, žena velmi praktická, říkávala: Chlapče, co tě to napadlo astronomie, kdo to kdy slyšel, kdybys řekl, že budeš studovat práva nebo medicínu, prosím, to vím, že si zarobíš, ale z astronomie, to budeš žít jak žebrák.

Čím jste se zabýval potom?

Já jsem dostal téměř okamžitě pozvání z ciziny. A sice dvě, kterých si velice vážím: Pavla Guthnicka, to byl ředitel astrofyzikální observatoře v Potsdamu, jeden z prvních průkopníků elektrické fotometrie hvězd. Ten mi napsal, že by byl velmi rád, kdybych k němu přišel, že by všechno zařídil, že bych byl asistentem v Babelsbergu na hvězdárně. No a druhý byl od Sira Arthura Edingtona, který napsal, že tak schopného mládence, který v šestnácti letech objevil hvězdu, by velice rád uvítal na college v Cambridgi.

To byly super nabídky, nemusel bych se o nic starat, všechno by mi zařídili. Jenže už se schylovalo k válce. Situace v Evropě byla zralá na válku.

Žádná z těch cest se bohužel neuskutečnila, ale mě to prospělo i později, za okupace, Československo byl tzv. protektorát 'Bohmen und Mahren' a já byl poslán na nucenou práci do Německa. Žádné vyhnutí nebylo. Dostal jsem se do Německa, do Jeny, střediska optiky v Německu. Noc jsem strávil v zajateckém táboře, ráno nás vyhnali, abychom se hlásili o práci. Když jsme vyplňovali formulář, tak jsem napsal: vysokoškolák, student matematiky, fyziky. A slečna, co sbírala přihlášky, mi pak řekla, ať si počkám stranou. Později mne odvedla nahoru a tam na druhé straně obrovského pokoje seděl pán, takový padesátník. Ten vstal a prakticky se ke mně rozeběhl a říkal: Vy jste ten student, co objevil tu novu. Prostě samý chvalozpěv.

Já jsem se omlouval, že nejsem ani oblečen, ale on se zachoval skvěle, dal mi papíry, že nemusím bydlet v táboře, ale v soukromí, německé lístky na stravu atd. Prostě super. Já jsem toho ihned využil i pro svého kamaráda, se kterým jsem byl poslán do Jeny. Byl to syn otce, jehož popravili Němci, on byl místostarostou v Praze. Tak jsem tedy požádal o to samé i pro kamaráda a on řekl: Ano, můžete bydlet spolu.

No a když jsem za týden znovu přišel, řekl: Půjdete na hvězdárnu do Korutan. Ale má to jenom takovou malou technickou závadu. Pracuje se tam na úlohách pro Wehrmacht, teda pro vojsko. Jsou to velice tajné úlohy a jako cizinec byste se tam nemohl dostat. Musíte tudíž podepsat prohlášení, že jste Volksdeutsche, což bylo označení pro lidi německého původu žijící mimo Německo.

Pane profesore, to nepůjde, to nemohu udělat. A tento pán, ověnčený hákovým křížem, jeden ze čtyř ředitelů Zeiss, mi říká: Já vás chápu, já vám rozumím. Zůstanete tady u mě, já se o vás budu starat. Tak jsem u Zeissů zůstal do konce války.

Ilustrační foto...A jak to, že jste nakonec zakotvil na Slovensku?

To byla taky podivná záležitost. Začal jsem v Praze na univerzitě, kde jsem zamýšlel udělat svoji životní dráhu. Nebylo nás tolik, velmi usilovně jsem se věnoval astronomii, byl jsem na ústavu na Smíchově (Astronomický ústav University Karlovy na Smíchově). No a tam jsem chtěl pokračovat dál.

A jednoho dne jsem dostal pozvání, abych šel na ministerstvo přímo k ministrovi. Nevěděl, co to má znamenat -- ministrem byl Václav Kopecký. On to byl takový žoviální pán, kamarádsky mě přijal a říká: Bochníčku, půjdeš na Slovensko! My jsme si prohlídli ty možnosti, jaké tady máš a ty jsi dobrý, ale mi potřebujeme nějakého našeho člověka na Slovensku. Já jsem se všelijak kroutil, nechtěl jsem tam. Když už ale všechno vypadalo, že je ztraceno, tak jsem vytáhl největší trumf a řekl jsem: Ale soudruhu ministře, já nejsem člen partaje. On na to, že to ví a že jim to nevadí a že jsem člověk, kterého potřebují. Tak jsem se dostal na Slovensko.

Když jsem poprvé přijel do Bratislavy a vystoupil na vlakovém nádraží, tak to bylo tak ohavné, zničené místo, že si dnešní bratislaváci nedokáží představit. Řekl jsem si: Tady že bych měl žít? Příštím vlakem jedu nazpátek domů. Bylo však slušné se za těmi lidmi na universitě zastavit. No a ti mne tak mile přijali, že mi to nedalo říci sbohem.

Na Skalnatém Plese to byla divočina. Jednoho dne mě volali na ÚV, tam byl soudruh, který měl na starost vědu a akademii. A zase říkal, že mám jít na Skalnaté Pleso. Já jsem zase tahal, že nejsem člen partaje, to jim zase nevadilo a že prý jsem jediný, který se snese s Mrkosovou, že jí mají plné zuby.

Tak jsem souhlasil. Tatry se mi líbily, hvězdárna se mi taky líbila, dobře tak půjdu do Tater. Všechno probíhalo dobře, až na to, že paní Pajdušáková-Mrkosová začala zase vyskakovat. Šéfa oddělení na ÚV mezitím vyměnili za tvrdšího partajníka, kterého si Mrkosová obtočila kolem prstu. Takže i když prezident naší akademie říkal, že ví o všech těch šarvátkách na hvězdárně a že mají té "baby" plné zuby, dostal jsem vyhazov z akademie a pak i výpověď.

Pak byla dosti těžká doba, protože já jsem byl označený za člověka politicky nespolehlivého, byl jsem bez zaměstnání. Dokonce i když jsem zašel na pracovní úřad, tak mi ředitel řekl: Já vám nemůžu dát práci. Já přitom nechtěl, aby mě udělali nějakým docentem. Klidně jsem mohl zametat ulice. Ale on stále, že mi dát práci nemůže...

Toto trvalo třičtvrtě roku a z něčeho člověk musí žít. Tak jsem se obrátil zpátky na svého původního ochránce, on ještě byl ministrem, soudruha Kopeckého. Přijal mne opět kamarádsky a ptal se mě: Víš, kdo to byl Heyrovský? Tak on, nositel Nobelovy ceny, byl v té samé situaci jako ty a kdybychom nedostali avízo, že dostane cenu, tak by dodneška běhal na ulici. Zavolal tudíž Bacílkovi, ať dá věci do pořádku, ať z toho nemají problémy, protože přeci jenom jsem byl znám i za hranicemi. Bohužel nějaký úředník celou žádost sbalil do šuplíku a opět se nic nedělo.

Tak jsem se obrátil na prezidentskou kancelář: Proč by měl zůstat člověk na ulici, když neví za co a proč. Za týden přišlo pozvání do prezidentské kanceláře v Praze, kde mě přijal přednosta kanceláře, jmenoval se Paleček. Na pohled chlap jak řezník. Začal s tím, že mají svoje lidi, kteří si tu záležitost přešetří a dovedou se k tomu vyjádřit. Jestli je to tak, jak jsi napsal, tak to bude v pořádku, jestli ne, tak si to odskáču.

Asi za týden přijel řidič od šéfa partaje na Slovensku, a opakovala se scéna jako v Německu -- vřelé přijetí. Pán mi šel naproti: To jsem rád, že tě vidím, jistě jsi spokojený, posaď se popovídáme si. Já říkám: Já nejsem spokojený, já jsem nezaměstnaný. On na to: Blbost, to mi nevyprávěj, naši soudruzi na universitě jsou úplně neschopní, já to dám všechno do pořádku, během dneška, zítřka je všechno vybavený. Ale zůstali jsme u rozhovoru, on říká: Víte, já jsem bývalý baťovec, já vím, co to znamená zůstat na mizině. Velice hezky se ke mně zachoval. Já jsem chtěl zůstat na universitě a tak jsem tam zůstal až do penze.

Naštěstí časy se změnily a dneska už je to trochu jinak...

Dneska je to jinak, neříkám že by život byl lehčí. Mám dojem, že je mnohem těžší než býval. Ale alespoň nevládne takový teror. Jak říkám, stačilo ukázat na člověka a hned jste byl označen jako člověk nespolehlivý a neschopný zastávat nějaké lepší zaměstnání. To je i případ Antonína Bečváře.

Děkuji za rozhovor. Ptal se Jiří Dušek.

Originální audio záznam celého rozhovoru je ve formátu mp3 a má velikost 6 MB (25 min). Na jeho pořízení spolupracoval Roman Přichystal.

redakce

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Havárie rakety Dněpr
Ilustrační foto...
Vesmírný týden 2005 / 6
Ilustrační foto...
Mraky nad hvězdárnou
Ilustrační foto...
Endeavour se odpojil od ISS
Ilustrační foto...
Týden s Vesmírem 5
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691