Není všechno chladné, co studí...
Těžko bychom hledali méně pohostinné místo než jižní zeměpisný pól. Uprostřed několik tisíc kilometrů veliké pláně věčného ledu a sněhu spadne každý rok méně srážek na Sahaře a ručička teploměru zde klesá až na osmdesát stupňů Celsia pod nulou. Za takových podmínek -- bez speciálního oděvu -- zmrznete do několika minut a ledničky na tamní Admundsenově-Scottově polární základně musí uskladněné potraviny dokonce ohřívat!
Nízká teplota a nedostatek vláhy však není jediný problém. Antarktický kontinent je pokrytý vrstvou ledu o průměrné tloušťce dva kilometry. Jižní pól se pak nachází 2900 metrů nad mořem a vzhledem k atmosférickým podmínkám odpovídá místní průměrný tlak dokonce výšce ještě o pět set metrů větší. Horská nemoc a s ní spojené nejrůznější zdravotní problémy nejsou proto u polárníků nijak výjimečným jevem.
Macešsky se chová i samo Slunce: Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše mateřská hvězda zde vychází v září, zapadá v březnu. Během "léta" sice teplota vystoupí až na mínus dvacet stupňů Celsia, objevuje se však jiné nebezpečí. Po vysokých dávkách ultrafialového záření mohou polárníci rychle oslepnout. Pohyb v okolní krajině je tudíž bez speciálních brýlí nemožný.
Vyplatí se tedy astronomům za takových, doslova vražedných podmínek cestovat na samý "vrchol" světa? Odpověď najdete v "Temném sektoru" -- kilometr chůze od americké základny Admundsen-Scott. Právě tady se totiž hvězdáři pokoušejí sledovat hvězdnou oblohu s několika experimentálními dalekohledy, jakými si zárodky budoucí veliké observatoře. Jižní pól je totiž skutečným astronomickým rájem. Důvody?
Existuje nepřeberné množství objektů, jež musí hvězdáři sledovat bez přestávky: například gravitační mikročočky nebo hvězdy při stelární seismologii. Až donedávna přitom museli pro takové speciální kampaně organizovat síť pozorovatelen po celém světě, které si vytipovaný objekt ve shodě s otáčením Země postupně "předávaly". Stačilo však, aby bylo na jediném místě zataženo a hned byly drahocenné záznamy přerušené a práce několika desítek lidí mnohdy přišla vniveč. Ani vesmírné observatoře, až na výjimky, nebyly řešením. Jednak obíhají kolem naší planety a občas také k vybranému cíli nedohlédnou a jednak je jejich přístrojový čas nesmírně drahý. Astronom musí projít komplikovaným výběrovým řízením často jenom proto, aby získal několik desítek hodin pozorování. O týdnech a měsících si může nechat jenom zdát.
První výhodou observatoře na jižním pólu je tedy šest měsíců dlouhá polární noc. Během ní lze nepřetržitě, dny i týdny, sledovat chování nejrůznějších vesmírných objektů. V průběhu pozorování se také prakticky nemění výška objektu nad obzorem, a proto výrazně ušetříte na montáži dalekohledu. Tuto skvělou vlastnost hvězdáři poprvé využili v červenci 1994, kdy se během jednoho týdne srazila rozpadlá kometa Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem. Planetu na jižním pólu astronomové sledovali prakticky nepřetržitě a nakonec se jim podařilo zachytit zánik sedmnácti z celkem jedenadvaceti největších úlomků vlasatice.
Pro hvězdárnu u Admundsenovy-Scottovy základny mluví i minimální množství srážek a velká nadmořská výška. Suchý vzduch bez vodní páry a téměř bezvětří -- ideální podmínky pro pozorování v infračerveném a radiovém oboru elektromagnetického spektra. Cena za vývoj, dopravu, opravu i inovaci veškerých detektorů je přitom mnohonásobně nižší než vypuštění obdobné aparatury na oběžnou dráhu kolem Země.
Z těchto důvodů dnes v Temném sektoru pracuje celá paleta komplikovaných a drsným podmínkám odolných zařízení: mikrovlnné radioteleskopy studující galaxie i zbytkové mikrovlnné záření, infračervené dalekohledy (výhodou je, že tyto detektory nemusíte zvlášť chladit) pronikající do útrob molekulových mračen a kilometr pod povrchem ledového krunýře zde existuje i unikátní lapač neutrin, jenž číhá na drobné záblesky světla doprovázející srážky těchto elementárních částic s atomovými jádry molekuly vody.
To všechno jsou ovšem pouze první a nesmělé krůčky. Astronomové jsou však bytosti přizpůsobivé a hodně odolné. Pro radost z poznávání vesmíru jsou proto ochotni zvládnout i mnohahodinový let na palubě vojenského speciálu, v "ekonomické" třídě spolu s krabicemi nákladu a za ohlušujícího rámu, do místa, které -- ač na Zemi -- je svými podmínkami bližší spíše Marsu.
