Astronomové z amerického Ohia znovu analyzovali záběry centrálních částí aktivních galaxií pořízené před časem Hubblovým kosmickým dalekohledem a ukázali tak něco nečekaného: rotující spirály zářícího plynu a prachu, které padá do nenasytných černých děr.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Tak tohle přísloví se podařilo vyvrátit odborníkům z Ohio State University, alespoň v případě záběrů zhotovených orbitální observatoří. Zdejší profesor Richard Pogge a jeho doktorand Paul Martini si vzali na mušku záběry vytipovaných galaxií pořízené dvěma různými kamerami, ve viditelném a infračerveném světle. Poté, co je složili dohromady a zaostřili, na monitorech počítačů se najednou objevily mimořádně jemné detaily. "Představte si, že byste chtěli pořídit záběry prachu ve vzdálených galaxiích," uvedl doslova R. Pogge. "Něco takového sice nedokážeme, ale můžeme se dostat hodně blízko."
Hubble se v minulosti podíval do srdce více než dvacítky blízkých spirálních galaxií s nápadně jasnými jádry. Hvězdáři se totiž domnívají, že jsou neklamným znamením o přítomnosti veleobřích černých děr s hmotností mnoha milionů Sluncí, které ve svém okolí trhají jednotlivé hvězdy a nasávají horký plyn i prach. Označením "aktivní" se však honosí jenom každá stá galaxie, v ostatních případech černé díry "spí", tj. pohltily většinu dostupného materiálu.
Pogge a Martini se zaměřili na centrální oblasti těchto systémů, do vzdálenosti jednoho tisíce světelných roků. "Prostě jsme se podívali do míst, které pro nás byly dříve nedostupné," prohlásil druhý z nich. Kombinací záběrů ve viditelném a blízkém infračerveném světle "vymazali" zaclánějící miliony zářivých hvězd. Ve dvaceti ze dvaceti čtyř případů poté spatřili malé spirály temného prachu a plynu vybíhající ze středu, kde se mají ukrývat domnělé černé díry.
Plyn se v rozsáhlém disku třením ohřívá a při svém pohybu po spirály smrti do chřtánu černé díry září v celém oboru elektromagnetického spektra. Proto jsou jádra těchto galaxií tak nápadně zářivá.
Černá díra, s hmotností kolem několika milionů Sluncí, existuje i v naší Galaxii. Stálice i rozsáhlá molekulová mračna kolem ní obíhají v uctivé vzdálenosti a nedávají ji příliš veliké šance "k dobrému obědu". Ten však může přijít s nějakou výchylkou, například při setkání s jinou galaxií či při průchodu rázové vlny. "Nepotřebuje přitom nic velikého," vysvětlil v tiskové zprávě Paul Martini. "I malý efekt může mít dalekosáhlé důsledky."
