V Třebíči proběhly oslavy 900.výročí založení benediktinského kláštera v Třebíči. Při této příležitosti byla udělena pamětní plaketa města Třebíče významným rodákům. In memoriam dostal toto ocenění také RNDr. Zdeňek Kvíz CSc. Ocenění převzal v zastoupení rodiny, která žije v Australii Dr. Grygar. Měl jsem tu čest se této události jako dlouholetý přítel Zdeňka účastnit.
Potomci Dr. Kvíze poslali k této události zdravici jejíž text přikládám: Tak kde začít? Naše vzpomínka na Třebíč i celé Československo je velice minimální, neboť mně bylo 7 a mému bratrovi Milošovi 5 let, když jsme v roce 1969 přijeli do Austrálie. Myslím si, že mám stále pár "obrázků v paměti" na Zdeňkův rodný dům v Třebíči. Zdeněk nám také říkal, že tam rostly nejlepší hrušky, které kdy jed.
Původně jsme přijeli do Austrálie jen na 3 roky, neboť Zdeněk spolupracoval s australskými astronomy při studiu meteorů, ale asi po 18 měsících nás chtěla československá vláda odvolat zpátky, a tak se naše rodina rozhodla emigrovat a zůstat v Austrálii.
Po několika let se zjistilo, že meteory nebudou ničit satelity, a tak bylo míň peněz na vědecký výzkum meteorů a Zdeněk začal více a víc pracovat v astronomickém výzkumu proměnných hvězd. Tahle práce ho přivedla kromě hvězdáren v Austrálii také do Švýcarska i do Chile v Jižní Americe na ESO (European Southern Observatory).
Zdeněk rád cestoval a v roce 1974 a 1980 jsme s ním strávili 6 a 12 měsíců v Ženevě ve Švýcarsku, kde Zdeněk spolupracoval s ženevskou hvězdárnou. Naneštěstí -- protože jsme emigrovali "ilegálně" -- jsme se nemohli do Československa podívat, i když jsme cestovali po západní Evropě a několikrát byli blíž než 100 kilometrů od Třebíče. Což mi připomíná, že brzo po příjezdu do Austrálie, když jsme se dozvěděli, že v Austrálii je hodně velice jedovatých hadů a pavouků, že si 5tiletý Miloš stěžoval, že "všude je něco špatného: v Austrálii jsou jedovatí hadi a pavouci, a v Československu jsou komunisti."
Naštěstí se situace zlepšila a Zdeněk se mohl konečně podívat znovu do České republiky a setkat se se starými přáteli asi po dvaadvaceti letech. Dělá nám to velikou radost, že Zdeněk je tak velice vážený a bude vzpomínán v Třebíči -- ve svém rodném městě a ve své vlasti. Zdeněk se i po pětadvaceti letech v Austrálii pořád velice cítil Čechem. I to, ze stále mluvím a rozumím česky, je zásluha našich rodičů -- Zdeňka a Jany, kteří trvali na tom, že se doma bude mluvit česky, abychom to nezapomněli. I já se cítím Čechem, i když také Australanem.
Velice nás mrzí, ze tam dnes nemůžeme být; bylo by to pro nás i pro naše rodiny velice vzrušující. Mí dva synové Joel (10 let) a Alex (8 let) si Zdeňka ještě pamatují, ale dcery Moya (6 let) a Sonia (5 let) se narodily až po jeho smrti a velice je mrzí, že nikdy neviděli dědečka. Pro ně by to dneska bylo velice speciální. Doufám, že se za pár let do Třebíče dostanem a že uvidím zas a budu moci ukázat svým dětem město, kde se jejich dědeček narodil. Ladislav Kvíz
