Ve většině hotových galaxiích vznikají hvězdy jenom pozvolna, s rozvahou. Jsou však případy, kdy se stálice rodí jako na běžícím páse. Takovým případem explozivní porodnice je i NGC 3310, na kterou se podíval Hubblův kosmický dalekohled.
První otázka, která vás asi napadne, zní: Jak můžeme něco takového vůbec zjistit? Jak se určuje stáří jednotlivých hvězd? Způsobů je několik, ale v podstatě jsme odkázáni jenom na indicie v jejich spektrech a u hodně vzdálených objektů v jejich barvě. Obecně se usuzuje, že tzv. "modré" stálice jsou na povrchu hodně horké, tudíž jsou i značně hmotné a velmi mladé. A naopak: Červené stálice patří mezi chladnější případy, které žijí již delší dobu.
On totiž existuje takový obecný předpis: Vzhled hvězdy, její vnitřní stavbu a vývoj má rozhodující význam její hmotnost; ostatní charakteristiky (rotace, počáteční chemické složení) dění ve hvězdě ovlivňují jen okrajově. Takže velmi hmotné hvězdy, které desetkrát a více převyšují naše Slunce, mají velkou povrchovou teplotu, září intenzivně, ale krátce. V průběhu několika málo let vyčerpají své zásoby životodárného vodíku a explodují jako supernovy. Jejich celý život proběhne tak rychle, že se dokonce nestačí vzdálit od místa svého zrodu. Naopak méně hmotné stálice se svým životadárným palivem šetří -- existují déle, nejsou však tak zářivé a tedy ani nápadné.
U galaxie NGC 3310 narazili hvězdáři na nečekaně veliké zastoupení horkých hvězd. V jejích spirálních ramenech se ukrývá několik stovek velmi koncentrovaných hvězdokup, přecpaných stelárními novorozeňaty. Na barevných záběrech se přitom tváří jako světle modré skvrnky.
Astronomové předpokládají, že každá s těchto skupin představuje tak milion hvězd, které vznikly v průběhu nanejvýš stovky tisíc roků. Většina z nich se přitom v NGC 3310 objevila nejpozději před 100 miliony roky a jsou tak možným pozůstatkem po kolizi galaxie s jiným objektem tohoto druhu.
Srážky rozsáhlých hvězdných ostrovů přitom nejsou pro samotné stálice obzvlášť dramatické. Vzdálenosti mezi nimi jsou totiž více než stomilionkrát větší než jejich velikosti, takže k jejich setkání dochází zcela výjimečně. Kolize však změní život mezihvězdných mračen s rozměry až několik stovek světelných roků, ve kterých pak dochází přímo k explozivnímu zrodu nových hvězd. Navzájem se potkávající oblaka plynu a prachu se současně zahřívají a tak se stávají nesmírně intenzivními zdroji infračerveného záření.
NGC 3310 leží v souhvězdí Velké medvědice, asi šedesát milionů světelných roků daleko a Hubble se na ni podíval hned dvakrát: v březnu 1997 a září 2000. Výsledek stál, jak už se stalo pomalu zvykem, za to.
