Je velmi pravděpodobné, že ve vesmíru můžeme nalézt množství planet podobných naší Zemi. Jestliže ovšem existují, nabízí se otázka: Kolik jich je a jak je to s jejich stářím?
Na tuto zvláštní otázku se pokusil odpovědět astronom Charles Lineweaver z Univerzity v Novém jižním Walesu v Austrálii. Pokud je jeho tvrzení, publikované v časopise Icarus pravdivé, patří naše Země mezi velmi mladé planety svého typu. Podle něj dosáhl největší nástup Zemi podobných planet asi před osmi miliardami roků, dál se už jejich produkce jen snižovala. Průměrná Země by tedy dnes měla mít stáří okolo 6,4 miliard let. Naše Sluneční soustava je proto podle těchto odhadů mladší (4,6 miliardy roků) než tři čtvrtiny všech cizích Zemi podobných (terestrických) planet.
Vznik terestrických planet ovlivňuje řada faktorů. Jedním z nich je formování hvězd, které bylo nejintenzivnější před deseti až jedenácti miliardami roků (pokud uvažujme stáří vesmíru 13,4 miliard let). Jestliže bychom totiž měli v záměru "uplácat" pořádnou Zemi, musíme k tomu mít dostatek těžkých prvků, kterých byl v ranných stádiích vesmíru nedostatek. Těžké prvky se jako produkty nukleárních fůzí uvnitř hvězd začaly dostávat do prostoru až zásluhou umírajících hvězd -- převážně při vzplanutí supernov.
Planety, které byly dosud objeveny u jiných hvězd bohatých na těžké prvky jsou však převážně plynnými obry, podobající se Jupiteru (není pochyb o tom, že se zde uplatňuje výběrový efekt). Právě u těchto hvězd by se také dala předpokládat existence terestrických planet, ale je v tom jeden háček. Plynní obři rychle obíhající kolem svých mateřských hvězd totiž mohou menší planety v jejich blízkém okolí vypudit. Výběrový efekt je tedy poměrně přísný: Tam kde je těžkých prvků málo, terestrické planety nejspíš nevzniknou, tam kde je jich pro změnu hodně, může dojít k "vypuzení" na periferii soustav velkými planetami.
Lineweaver poznamenává, že na Zemi se začaly primitivní formy života zabydlovat už v době, kdy chladla zemská kůra. Naše planeta tedy dosáhla svého "evolučního rozkvětu" dříve, než terestrické planety u jiných hvězd. To nám může ledacos prozradit o stáří života na cizích planetách.
Rozvinutost životních forem je však záležitost mnohem složitější. Tvrdší podmínky, které panovaly v ranném vesmíru (časté výbuchy supernov, gama záblesky, pospolitost v hustých hvězdokupách apod.) možná zapříčinily, že evoluce postupovala na většině "exoterestrických planetách" opatrnějšími kroky.
Na základě těchto studií se však jen stěží můžeme nechat ukolébat představou, že životní formy na starších Zemi podobných planetách dosud nedosáhly našeho stupně vývoje, nebo nás dokonce nepředčily.
