O jednom velmi pohledném snímku z letní oblohy.
Míst, kde se poblíž rozsáhlých oblaků mezihvězdné látky rodí nové, horké a především velmi zářivé stálice, najdete v naší Galaxii velké množství. Většinou se vyskytují ve spirálních ramenech -- dokonce lze říci, že to jsou právě zářivé hvězdy, které krásu spirál vykreslují.
Spolu se zrodem však v těchto místech kráčí i zánik. Velmi hmotné hvězdy sice žijí intenzivně, ale krátce. Proto se nestačí příliš vzdálit od místa svého vzniku -- za pár milionů roků explodují coby prchavé supernovy. Rozpínající se obálky těchto mrtvých stálic se pak v podobě rázových vln šíří prostorem, hrnou před sebou mezihvězdný plyn a prach a stimulují tvorbu dalších hvězd.
Na jedno takové místo narazili hvězdáři z Canadian Galactic Plane Survey -- tedy vícekanálové prohlídky pásu podéle roviny naší Galaxie. Zmíněná oblast ůeží v souhvězdí Labutě, mezi Denebem a Severní Amerikou (NGC 7000), a v umělém počítačovém zabarvení, kde vyniknou drobné nuance, představuje skutečně pozoruhodný záběr.
Snímek vznikl prostřednictvím Syntézního teleskopu radioastronomické observatoře, která kombinuje signál z řady menších antén. Přídavkem jsou nově vyčištěné záznamy z Infračerveného astronomického satelitu (IRA) z roku 1983. Zatímco rádiové záření pochází od horké plazmy, v dalekém infračerveném oboru se zase ukazuje prach a zdroje energie, které jsou v něm zachumlány.
Na kompozici zabírající 10 celých deset stupňů je synchrotronní záření v nachovém, červeném nebo žlutém odstínu. Vzniká pohybem volných elektronů v magnetickém poli a je typické pro mladé plynné obálky supernov. Jedna taková vypadá jako kruhová skvrna vpravo nahoře.
Tento zbytek po velmi hmotné hvězdě se "jmenuje" G78.2+2.1 a i když leží šest tisíc světelných roků daleko, patří do stejného spirálního ramene jako naše Slunce. Na nebi zabírá asi jeden stupeň, takže má v průměru kolem 110 světelných roků, a rozpíná se rychlostí 900 kilometrů za sekundu. To prozrazuje, že ho má na svědomí supernova explodující před pěti tisíci roky.
Další struktury už souvisí s jinými jevy. Zelená vyznačuje oblasti ionizovaného plynu hvězdného větru, pravděpodobně formované staršími explozemi hmotných hvězd. Temně modrá pak reprezentuje nahřáté prachové částice, které v mnoha případech protkávají vlákna horkého plynu. Kompaktní, bílé mlhoviny představují zárodečná oblaka plynu a prachu, ve kterých jsou zachumlány horké hvězdy. Většina z nich dříve nebo později skončí jako supernova.
Většina těchto zvláštních objektů, celá tapiserie, samozřejmě není viditelná lidskýma očima. Jednak je zakryta neprůhledným prachem, jednak září v dlouhovlnném oboru elektromagnetického spektra. Přesto všechno je pro rádiové a infračervené astronomy nadmíru zajímavá: Umožňuje studovat koloběh mezihvězdné látky, recyklaci hvězd. A to je od ní hezké.
