Téměř odepsaná sonda Pioneer 10, jeden z mála interstelárních vyslanců, na které se lidstvo kdy z mohlo, se opět ozval. Slabý rádiový signál přitom přišel z ohromující vzdálenosti téměř 12 miliard kilometrů.
"Skutečně jsme se dostali až na samou hranici možností sondy," komentoval počátkem tohoto roku situaci Bob Ryan z Jet Propulsion Laboratory v kalifonské Pasadeně, která má na starosti navigaci a sledování Pioneeru 10 od jeho startu v březnu 1972. "Signál jsme od ní nezachytili od loňského léta."
Pioneer 10 se na svoji -- původně pouze 21 měsíců dlouhou cestu k Jupiteru, vydal třetího března 1972. Jako první lidský výrobek proletěl pásem asteroidů a čtvrtého prosince 1973 premiérově navštívil největší planetu sluneční soustavy Jupiter. Mezi jeho nejzajímavější výsledky patří několik set snímků planety a dvojice portrétů Ganyméda. Při těsném průletu -- 140 tisíc kilometrů nad horní vrstvou mraků -- byl dokonce vlivem silné radiace částečně ochromen.
Gravitační pole Jupiteru tehdy Pioneer 10 urychlilo natolik, že se dostal na hyperbolickou dráhu a časem opustí Sluneční soustavu. Směřuje směrem ke hvězdě Aldebaran ze souhvězdí Býka. Odhaduje se, že za sto tisíc let, kdy se vzdálí více než dva světelné roky od Slunce, jeho pohyb zcela ovládne gravitační pole Galaxie.
Po návštěvě Jupiteru se sonda věnovala studiu slunečního větru (nabitých částic proudících od Slunce) a kosmického záření. Její měření přitom skvěle doplňovala informace z obou sond Voyager, které se nacházejí na opačné straně sluneční soustavy. Navíc sloužila také jako tréninkový cíl, třeba pro operátory sledující známý Lunar Prospector.
"Za hranicí původní záruky jsme se ocitli už dávno," popsal současný stav Larry Lasher. "Pioneer 10 měl původně pracovat skutečně jenom oněch 21 měsíců, nakonec to ale dotáhl na bezmála třicet roků." Sondu přitom napájí radioizotopový generátor, ve které se mění teplo rozpadajícího se plutonia 238 na elektrickou energii. Jenže zatímco poločas rozpadu tohoto izotopu činí 92 roků, zdroj jako takový degraduje mnohem rychleji.
To, že je Pioneer 10 na konci s dechem, bylo zřejmé už několik posledních roků. Zdroje elektrické energie byly prakticky na nule a na palubě pracoval jediný funkční experiment: Geiger-Müllerův čítač. V polovině loňského roku dokonce nejdříve nesplnil příkaz ke korekci orientace hlavní antény, poté se signál ztratil úplně.
Technici se v dalších měsících pokusili kontakt mnohokrát opět navázat. Kromě běžné sítě radioteleskopů vstoupila do hry i třistametrová anténa v portorickém Arecibu. Nakonec se spojení podařilo navázat standardním způsobem, prostřednictvím Deep Space Network, která slouží NASA pro komunikaci s většinou meziplanetárních sond. V sobotu 28. dubna se totiž sedmdesátimetrový radioteleskop ve španělském Madridu strefil do černého: Na monitorech naskočil nicotný signál o výkonu méně než jedné miliardtiny triliontiny wattu. Pioneer 10 se nacházel 11,77 miliard kilometrů od Země a jeho vysílání k nám putovalo 21 hodin a 49 minut.
V následujících měsících se řídící středisko pokusí obnovit zpřetrhaná pouta. Zjistí stav sondy a pošlou ji několik instrukcí. Poté přijdou na řadu i měření z Geiger-Müllerova čítače.
Jak ale dokládají analýzy, spíš dříve -- než později -- Pioneer 10 opět umlkne, pravděpodobně navždy. Tehdy ale čtvrttunová sonda nastoupí na další, poslední misi: lidského posla mezi hvězdy. Jako mrtvé těleso, avšak s pozlacenou hliníkovou destičkou ozdobenou schematickým vzkazem pro možné nálezce, bude putovat mezihvězdným prostorem. Zhruba za tři sta tisíc roků projde "jenom" tři světelné roky daleko od červeného trpaslíka Ross 248 ze souhvězdí Býka. V průběhu dalších milionů let ji čekají další setkání a je dost možné, že na cestě bude i v bodě, kdy se Slunce změní v červeného obra a pohltí Zemi, stejně jako většinu ostatních těles sluneční soustavy. Na největší a bezesporu i značně bizarní úkol totiž Pioneer 10 stále ještě čeká.
