Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

V ohnisku: Novy a supernovy

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

Ilustrační foto...Novy. Lov nových hvězd je snad jednou z nejpracnějších amatérských disciplin. Ba co víc, vyžaduje nesmírně pevnou vůli, která by vás neměla opustit ani po několika letech neúspěchu. Na druhou stranu ale nevyžaduje žádné nákladné vybavení: lepší triedr a dobrý hvězdný atlas, eventuálně malý fotoaparát na jednoduché montáži a ledničku plnou nastříhaných kinofilmů. Skutečně, dobrovolníci na první pohled skutečně nedělají nic obtížného: "jenom" systematicky prohledávají oblohu a číhají na okamžik, kdy se v některém ze zákoutí objeví hvězda "navíc".

Dlouhá staletí se hvězdáři na nebe dívali jen tak -- bez dalekohledu. Ostatně i dnes se -- ovšem zcela výjimečně -- podaří tímto způsobem "novou" stálici objevit. Na konci devatenáctého století ovšem do hry vstoupila fotografie. Nekonečné portrétování vybraných oblastí v Mléčné dráze (tam je nejvíc hvězd, a proto je tu i vyšší pravděpodobnost výskytu novy) rozšířilo hledání na slabší případy, tak do desáté velikosti a hloub.

V padesátých letech dvacátého století ovšem přišli amatéři, reprezentovaní třeba britským lovcem komet Georgem Alcockem, na podivuhodnou myšlenku: zaplnit tyto dva protipóly, díky nimž zůstávala neobjevena řad nov s jasností mezi 5 a 7 magnitud. Alcock jednoduše strávil řadu roků tím, že se zpaměti učil vzhled hvězdného pole kolem Mléčné dráhy, kterou sledoval příručním dalekohledem. V šedesátých a sedmdesátých letech se tak celkem čtyřikrát strefil do černého -- včetně Novy Vulpeculae 1976, jež zazářila nedaleko známého "Ramínka na šaty".

Praxe ukazuje, že v hlavě udržíte polohu hvězd do 7,5 až 8,5 magnitudy, ve výjimečných případech (např. Stephen J. O'Meara, blízký spolupracovník časopisu Sky and Telescope) jde paměť pozorovatele až k hranici 9,5 magnitudy! Dvacet stupňů široký pás Mléčné dráhy lze při pečlivém prohlížení zkontrolovat za jednu až dvě hodiny. Navíc, americká AAVSO organizuje speciální hlídku, kdy si dobrovolníci vybírají (a poté pravidelně kontrolují) "jenom" některou ze stovky předem stanovených parcel.

Kromě této finty dnes hledá celá řada nadšenců (především z Japonska) nakrátko zářící hvězdy pomocí fotografie, která se dokonce zdá výrazně efektivnější (i dražší). Stačí jednoduchý fotoaparát s objektivem o průměru tři až pět centimetrů (ohniskové vzdálenosti 135 až 400 mm) na ekvatoreální montáži. Po několika minutách s ní ve vybraném místě zachytíte stálice až jedenácté velikosti. Poté stačí exponované políčko rychle vyvolat a porovnat se starším záběrem téhož místa. Mezi až stovkou tisíc objektů nakonec zkoušíte nalézt "něco" navíc.

Ilustrační foto...Ale i když se vám to podaří -- pak samozřejmě nemusí jít o nic podivuhodného. Každý fotografický film má řadu kazů, prachových zrnek na objektivu, odlesků a jiných falešných cílů, v poslední době třeba umělých družic.

Na druhou stranu jsou ale důležitá i negativní pozorování: Například pokud se objeví 15. března v daném místě nova, bude odborníky velmi zajímat fakt, že o den dříve zde nebyl žádný objekt jasnější třeba sedmé velikosti. Takové sdělení totiž dává horní limit jasnosti proměnné hvězdy a tedy i drobný střípek do studované světelné křivky.

Jeden z nejúspěšnějších lovců posledních dvaceti roků -- Američan William Liller, toho času působící v Chille, používá ke hledání obyčejný fotoaparát Nikon s objektivem 85 mm (f/1,8), tu a tam s filtrem propouštějícím záření v čáře Halfa, a schmidtovu komoru o průměru dvacet centimetrů. Jenom v letech 1982 až 1992 tak objevil či spoluobjevil 19 nov, z toho tři ve Velkém Magellanově mračnu!

Statistiky tak mluví jednoznačně: Odhaduje se, že každý rok vzplane na pozemské obloze zhruba patnáct klasických nov jasnějších než jedenáct magnitud (v celé Galaxii se četnost těchto jevů pohybuje padesáti až sty). Drtivá většina z nich lehce unikne naší pozornosti a ta zbývající hrstka -- v průměru čtyři ročně -- většinou uvízne právě v amatérských sítí (zhruba každá čtvrtá je objevena vizuálně, zbytek fotograficky -- z nich pak na třetinu narazí jediný pozorovatel -- zmiňovaný W. Liller). Skutečně špičkové lovce lze přitom spočítat skoro na prstech jedné ruky.

Síla této nebeské hlídky tkví v rychlosti s jakou lze novy hledat a rychle identifikovat. Umožňuje totiž hvězdářům co nejrychleji zamířit dalekohledy na pozemských i kosmických observatoří správným směrem, často jenom několik hodin po explozi. Tu a tam i před dosažením maximální jasnosti. A to se moc cení!

Za pozornost však stojí i již objevené novy. Možná vás to překvapí, ale pozorování těchto proměnných hvězd klasickými fotometry ve spojení s úzkopásmovými filtry (např. známým systémem U, B, V, R) je mnohdy značně nepřesné. Novy totiž díky rozsáhlým a velmi průhledným obálkám (tak průhledným, že kdybyste se nacházeli poblíž, mohli byste skrz ně sledovat hvězdy) září podobně jako nízkotlaké sodíkové výbojky: tedy v omezeném souboru spektrálních čar. Ty se navíc s časem tak, jak se mění vlastnosti obálky (teplota, hustota), také mění.

Odhady jasností moderními detektory tudíž z velké míry závisí na tom, zda se některá čára trefí (či naopak netrefí) do pásu propustnosti fotometrického filtru. Proto běžná měření jasností nov, jinak dosahující přesnosti kolem setin až tisícin magnitudy, kolísají až o desetinu magnitudy. K věrohodnějším pozorování je tudíž nezbytné používat přístroj, jenž pracuje v celém rozsahu vlnových délek, a nebo využít ne tak přesného ale širokopásmového oka (v rozsahu od 650 do 450 nanometrů). A skutečně, vizuální pozorování zkušených amatérů ve výsledku mohou být až o řád spolehlivější než pozorování klasických fotometrů. Ovšem otázka, zda takové informace zajímají profesionály, zůstává nezodpovězena. K vizuálním odhadům totiž panuje všeobecná nedůvěra a ve známém souboru Astrophysics Data System (ADS) je podobě pořízených světelných křivek jako šafránu.

Ilustrační foto...

Supernovy. Tak na hledání supernov ve vzdálených galaxií měli amatéři ještě před několika roky lví podíl. Celá technika byla více než jednoduchá: trpělivost, dobrá paměť a trocha štěstí.

Australan Robert Evans řadu roků systematicky prohledával okolí několika set slabých galaxií. Protože znal velmi dobře polohy hvězd v zorném poli, podařilo se mu při nekonečném rutinním drilu odhalit v letech 1981 až 1997 celkem třicet šest supernov. Včetně té v podivuhodné galaxii NGC 5128, familiárně přezdívané Centaurus A. (Nebýt rozsáhlých oblaků mezihvězdného prachu, dosáhla by nejspíš 8,5 magnitudy, ale takhle jsme se museli spokojit jenom se supernovou jedenácté velikosti.) Aby dosáhl takového fenomenálního úspěchu, musel každý rok provést 10 až 15 tisíc inspekcí tisícovky jasných a blízkých galaxií. U každé z nich přitom strávil pouhých třicet sekund.

Ilustrační foto...To, že jde v zásadě o primitivní program, prozrazuje i Evansovo vybavení: K lovu nepotřeboval nic jiného než přenosný dalekohled o průměru deset a šestnáct palců a dobré astronomické atlasy. Podobným způsobem dnes pozorují i další amatéři, kteří však nejsou tak úspěšní, zpravidla se totiž honitbě věnují kratší dobu.

Časy se ale mění -- i sem vpadla pozorovací technika: Dnes se na jeho místo dostal Katzman Automatic Imaging Telescope, na vrcholu Lickovy observatoře kalifornské hory Hamilton. Dalekohled o průměru 75 centimetrů pracuje zcela bez zásahu člověka. Sice ho tu a tam umyje pár kapek deště, ale jinak neúnavně prohledává okolí na pěti tisíc galaxií (seznam bude brzo rozšířen na 14 tisíc) a v zimě zhotoví za jednu noc na tisíc dvě stě záběrů.

A nejen to, dokonce se si sám sestavuje pozorovací program, odesílá požadavky na doplnění chladícího tekutého dusíku a hvězdářům z masa a kostí předává jen podezřelé případy. V prvním roce své činnosti tak identifikoval 19 supernov, v roce 1999 dokonce čtyřicet. Jeho velkou devizou je navíc pečlivé sledování pohasínající stálice. Kvalitní světelné křivky tak poskytují unikátní statistický materiál o četnosti jednotlivých typů supernov.

Ilustrační foto...

Na první ryze amatérskou supernovu narazil v roce 1957 italský pozorovatel Guiliano Romano. Od té doby se pak každý rok dobrovolným honákům podařilo objevit až na dvacet exemplářů. V posledních letech je však doslova převálcovaly robotizované přehlídky: V roce 1998 se do zorného pole pozemských dalekohledů dostalo sto šedesát supernov, amatéři však asistovali pouze o desetiny z nich.

Takže je tahle disciplína mrtvá? Ne úplně. Předně CCD přehlídky nikdy nevyzobou všechny zrnka v galaktickém písku a hledat se dá i v nekonečných archivech původně jiným směrem zaměřených přehlídek. A navíc jim dosud unikají úhlově veliké případy -- jako třeba Galaxie v Andromedě (M 31) či Magellanova mračna. Nadaní amatéři -- pokud ovšem disponují kvalitní technikou a zvládli i pečlivé zpracování dat -- mohou také pomoci při fotometrii pohasínajících hvězd. Světelné křivky těchto kosmických explozí totiž zajímají celou řadu profesionálů.

resumé:
Hledání jasných nov je stále ještě jedním z významných amatérských projektů. Na rozdíl od komet či supernov nevyžaduje nijak temnou oblohu, pozorovat můžete i ve městech. Nezbytné je však naučit se zpaměti podobu alespoň vybraných částí oblohy do 7. až 8. velikosti, což rozhodně není jednoduchý úkol. Na tmavé obloze, s dostatečným počtem jasných nocí, můžete výrazně efektivněji pátrat prostřednictvím fotografií. V takovém případě máte šanci zahlédnout i jiné zajímavé objekty -- komety, planetky, zvláštní proměnné hvězdy. Pro našince jde ale o poněkud nákladný program. Velkým handicapem je i nedostatek jasných nocí. Zato supernovy! Než objevovat, je lepší exploze těchto přerostlých hvězd monitorovat pomocí CCD kamery a běžných fotometrických filtrů. Nepodařilo se nám ale zjistit, zda mají o taková pozorování zájem nedůvěřiví profesionálové.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Z Večernice Jitřenka
Ilustrační foto...
Mýdlová bublina
Ilustrační foto...
První světlo pro COROT
Ilustrační foto...
Nejodvážnější stálice aneb první hvězdy ve
Ilustrační foto...
Zveřejněny 3D fotografie Slunce
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691