Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Cesta ke hvězdám

Lenka Šarounová posledních několik roků pozoruje oblohu, zejména planetky a proměnné hvězdy, u šedesátipěticentimetrového dalekohledu Astronomického ústavu v Ondřejově. Za její dosavadní práci ji o víkendu Česká astronomická společnost udělila prestižní cenu Zdeňka Kvíze.

Ilustrační foto...Uprostřed pestrého hemžení všedních dnů, mezi lidmi, kteří vnímají svět jen jako nepatrnou slupičku na povrchu planety Země, existují blázni, kteří s hlavou zakloněnou stojí v tichém úžasu pod noční hvězdnou oblohou, zírají, obdivují, sní... Proč je ten pohled pro někoho tak fascinující? Co je krásného na těch nepatrných tečkách na tmavém pozadí, téměř neměnných proti divokému a nevyzpytatelnému pohybu tady dole? Je to tajemství, které možná nikdy neodhalíme, a tak si představujeme cizí světy podle své fantazie? Víme, že jsou pro nás nepředstavitelné ve svých rozměrech, teplotách... Je to mimo naše zkušenosti. A přece se neubráníme představám. Jako děti s napětím sledují pohádky o vílách a dracích, vědí, že neexistují, a přece s nimi prožívají dobrodružství jako kdyby vedle nich v té chvíli žili. Možná milujeme jen zvláštní druh ticha noci, které noční oblohu doprovází. Zvuky větru, vzdálených aut a vlaků, šumění jezu, které ve dne zaniká, šustění ježků, mňoukání koček... Celé je to pozoruhodná harmonie, kdy neexistuje osamělost samotného člověka, protože nemá s čím interagovat, neobvykle vysoká vnímavost naplňuje pocitem štěstí a klidu. Nic není příliš důležité a složité.
Něco takového se mi honilo hlavou (nedá se říct, že to bylo přemýšlení), když jsem obdivovala oblohu jako astronom amatér. Možná jste někteří prožívali nebo prožíváte něco podobného. Časem se ukáže, že takové bloumání nemusí trvat věčně, a zachce se nám doopravdy něco zkoumat, podílet se na výzkumu vesmíru. A tak si vymýšlíme nebo se zapojujeme do různých projektů, a místo úžasu prožíváme uspokojení z výsledků, někteří dokonce uznání nebo něco jako slávu. Místo obdivování krás měříme, srovnáváme, sledujeme a vyhodnocujeme, studujeme, píšeme či publikujeme. Ale nepociťujeme někdy pochyby, jestli s tím, jak rostou naše zkušenosti a úspěchy, jestli se nevytrácí ta radost nebo nějaký původní a podstatnější smysl?
Astronomií se zabývám téměř 14 let, z toho asi tak 5 let i profesionálně, a za tu relativně krátkou dobu jsem měla možnost poznat různé pohledy a pocity. Připadá mi neuvěřitelné, že jsem se dostala k opravdovému pozorování s výbornou technikou, že mohu komunikovat s nejlepšími odborníky a zajímavými lidmi u nás i ve světě. Neuvěřitelné proto, že o něčem takovém se mi ani nesnilo, usilovat o takové cíle jsem považovala za marnění energie pro něco naprosto nerealistického. O tom bych chtěla dnes povídat. Přehledové přednášky o celých oborech přenechám zkušenějším, specializované odborníkům nebo i sobě někdy jindy na konferencích či pro ty, kteří o to projeví konkrétní zájem, a na nějaké moralizování jsem doufám ještě příliš mladá. Ocenění za mé aktivity v astronomii se mi dostalo v době, kdy stojím na rozcestí a můj život se začíná měnit. Možná se ze mě stane více meteorolog, možná se s novými zkušenostmi a chutí do práce znovu časem vrátím k profesionální astronomii, protože to je obor, který mě fascinuje nejvíc.

Jsem z hudební rodiny, a když jsem začala brát rozum, jediná věc kterou jsem chtěla v životě pořádně dělat a uměla si představit, byla hudba. Jenže jak šel čas, začalo mi docházet, že jen talent nestačí, bez nekonečné dřiny a kašlání na školu nemám šanci dostat se na konzervatoř. Rodiče mě v hudbě příliš nepodporovali, protože viděli, jak při každé veřejné a zejména hudební prezentaci trpím značnou trémou, která by mi neustále znepříjemňovala život. Jenže co dál? Z ostatních věcí kromě hudby mě nic zvlášť nezajímalo a blížila se doba, kdy na konci základní školy je třeba se rozhodnout, kam svoje snažení začít směrovat. A rostla moje bezradnost.
Když jsme 2. května 1986 vyrazili s rodiči na Kleť, kam jsme byli náhodou pozvaní pozorovat Halleyovu kometu, netušila jsem, že ta noc změní celý můj život. Bylo mi už skoro třináct let a poprvé jsem se pořádně podívala na oblohu. Byl to úplně nový svět, ve kterém jsem se nedokázala zorientovat, neznala jsem žádná souhvězdí a netušila, co skrývá za tajemství, která se dají "ukrást" už malými dalekohledy. Kometa byla v tu noc prý snad nejjasnější během tehdejšího nepříznivého návratu a pan Mrkos nás nechal podívat se dalekohledem v jejich staré kopuli. Byla to nádhera, ale ještě mnohem víc mě zaujal malý dalekohled, omlácený binar Somet 25x100, kterým jsme s bráškou bloumali po obloze velkou část noci a náhodně "objevili" několik mlhavých objektů, které pan Mrkos spolehlivě identifikoval jako kulové hvězdokupy nebo galaxie. Zatímco "normální" lidé bývají zklamaní, jak jsou ty obláčky v dalekohledu nevýrazné a oproti fotografiím nudné, já jsem byla fascinovaná, že něco nového vidím vlastníma očima. A v tom je asi prokletí pozorovatelů, mají zvrácené představy o tom, co je krásné, zajímavé a v dalekohledu jasně viditelné.
Doma jsem začala hledat všechno, co mělo vztah k astronomii. Bylo toho dost, protože astronomie se stala velkým koníčkem mého táty už dávno předtím. Měli jsme nejen několik výborných populárních knížek, ale i Bečvářův Atlas Coeli a triedr 10x50. Každý večer, kdy bylo jasné nebe, jsem vyšla s tímto vybavením na náš velký balkón, nebo pokud možno vylezla po lešení co nejvýš, abych viděla co největší kus oblohy. A ta obloha nebyla špatná, bydlíme na kraji vesnice blízko Prahy, která však září na severovýchodě, kam nebylo vidět z mé pozorovatelny. Během necelého roku jsem se naučila znát všechna souhvězdí a několik desítek objektů viditelných triedrem. Hledání triedrem bylo snadné a jsem vděčná mým rodičům, že nebyli přehnaně štědří v pořizování velkých dalekoledů, protože dobrodružství postupného poznávání a touha po větším dalekohledu mě udržovaly v příjemném napětí a očekávání, a začalo mě bavit hledat hranice možností, kam se dá "dohlédnout" nejskromnějšími přístroji. Tento zájem jsem rozvíjela i později a pozorování malými dalekohledy jsem začala prosazovat. Dodnes obdivuji a velmi fandím amatérům, kteří si velké a drahé přístroje nemohou dovolit a dokonalým zvládnutím svých malých dalekohledů ve svých výsledcích mnohdy předčí své bohaté kolegy.
Ilustrační foto...Ale vraťme se k začátkům mého snažení v astronomii. Kromě pozorování jsem přečetla několik knížek, z nichž nejvíc mě zaujal závěr Grygarova "Vesmíru": Profesionálními astronomy se mohou stát průměrně dva lidé za rok z celého Československa. A to jen takoví, kteří zvládají výborně matematiku a fyziku. Nikdy předtím mě nenapadlo zajímat se o matematiku a fyziku, ve škole mi žádné předměty nedělaly problémy, nic mě příliš nezajímalo a skoro nic jsem se neučila. Řekla jsem si, že to s tou fyzikou zkusím, ne že bych si dělala iluze, že patřím k těm dvěma vyvoleným, ale člověk nikdy neví, třeba se dostanu k něčemu astronomii aspoň trochu blízkému. A řešení se opravdu začalo rýsovat -- meteorologie. Obloha mě fascinovala všeobecně, mraky jsem obdivovala už několik let a Bečváře znala nejdřív jako autora "Atlasu horských mraků". Předpověďi počasí byly po Grygarových "Oknech vesmíru" mými nejoblíbenějšími pořady. Na konci základní školy jsem se tedy rozhodla, že budu studovat meteorologii a sledovat, co se děje i kolem astronomie. Fyzika se nakonec ukázala být tím nejzajímavějším předmětem i na gymnáziu, takže zpočátku nic nebránilo v cestě. Snad, paradoxně, jen ten přehnaný zájem o astronomii, jak později vyšlo najevo...
Rodiče mi pořídili konečně opravdový dalekohled o průměru 56mm na stativu a doplnili o okuláry s delším ohniskem od starého mikroskopu, takže dalekohled mohl i méně zvětšovat, což bylo výhodné pro hledání. Později jsem velmi ocenila, jak dobře mě táta vedl, získala jsem brzy k pozorování zdravý přístup. Bavilo mě dělat si katalog pozorovaných objektů v podobě malých lístečků s mapkami, popisy objektů a způsobu pozorování. Líbilo se mi pak balíček potěžkávat v rukou a počítat, kolik lístečků v něm je. Myslím, že během několika málo let toho bylo něco přes čtyři stovky.
Ráda jsem prožívala noci sama u dalekohledu a něco si kutila podle sebe, ale začala jsem být zvědavá i na to, jestli existují v okolí i jiní šílenci, jako jsem já. A tak jsem se jednoho hezkého dne, kdy jsem byla náhodou sama v Praze, vydala na petřínskou hvězdárnu a nějaké šílence jsem tam našla. Tehdy jsem si myslela, že to jsou opravdoví astronomové, vědci, a měli tam obrovské dalekohledy, největší měl aspoň 30cm. Záviděla jsem jim, že mohou sahat na tak krásné přístroje, ale ani mě nenapadlo, že bych o něco takového mohla taky usilovat. Přihlásila jsem se však na astronomický kurs, který probíhal tady v planetáriu, že budu aspoň chodit na přednášky. Bylo docela krušné dojíždět z berounského gymnázia do Prahy a vracet se pak kolem desáté večer sama domů, a zejména teď obdivuji mojí maminku, že neměla proti tomu námitky a vždycky skrývala své obavy. Po roce se ukázalo, že tento kurs má pro nejlepší absolventy pokračování na petřínské hvězdárně, přičemž je možné složit zkoušky a pozorovat s dalekohledem nebo dokonce provádět návštěvníky na hvězdárně. To druhé byla pro mě naprostá šílenost, protože svou trému při jakémkoli veřejném vystupování jsem pořád považovala za nezvladatelnou. Nicméně zkoušky jsem udělala, protože to přišlo samozřejmé a dělali je skoro všichni, nějak jsem se ocitla i na schůzce, kde se rozdělovaly služby na provádění návštěvníků a dostala jsem hned celé dva týdny za sebou. Už si nepamatuji ani nechápu, jak se to mohlo stát, jestli jsem byla tak neschopná říct -- "tohle já dělat nemůžu a neumím", nebo jestli jsem se chtěla své neschopnosti postavit a pokusit se získat trochu sebevědomí, přestat se bát lidí a naučit se konečně komunikovat. Až na hodně slabý hlas mé povídání tak špatné nebylo, navíc jsem uměla proti ostatním hledat rychle všechno možné na obloze, a tak se hvězdárna stala mým druhým domovem. Poznala jsem tam opravdové přátele, prožila mnoho pěkného a začala si vymýšlet nebo spolupracovat na zajímavých projektech. Ve škole se mi zalíbilo programování, hlavně grafika a mým snem bylo dělat dokonalé mapky oblohy, abych mohla své "kartičky" katalogu vylepšit a dál šířit. Nejvíce mi pomohl Luděk Vašta, který mě učil programovat a mapky se časem staly natolik dobré, že o ně projevila zájem i Říše hvězd. Spolupracovala jsem tedy poměrně intenzívně s Říší, vyvíjela různé druhy mapek i psala o pozorování a překládala z angličtiny, dělala jsem přednášky pro děti ve školách i pro učitele na různých kurzech. Část dovolené jsem trávila prováděním návštěvníků na Kleti, vrátila jsem se tam v úplně jiné situaci než poprvé a žasla, jak se to mohlo stát. Ale ve škole bylo čím dál hůř, studium na matfyzu bylo pro mě dost tvrdé a stále víc jsem měla pocit, že mě to táhne jinam, k pozorování nebo experimentu, něčemu praktickému, co se v této škole příliš nepěstuje. Abych měla alespoň nějaké ukončené odborné vzdělání, přestoupila jsem na bakalářské studium meteorologie, čímž vyhlídky na nějakou vědeckou kariéru skončily, ale začala jsem se cítit líp a mohla jsem se víc věnovat svým astronomickým zájmům.
Ilustrační foto...Zároveň jsem se rozhodla skoncovat s jakousi nejasnou podvědomou touhou dělat astronomii profesionálně, a to tak, že se podívám, co vlastně ta profesionální astronomie je, abych se pak už v klidu mohla věnovat v práci meteorologii. Na nástěnce v klubovně petřínské hvězdárny se objevil inzerát o tom, že Astronomický ústav UK hledá pozorovatele pro CCD dalekohled v Ondřejově. Nenapadlo by mě o tom seriózně uvažovat, kdybych při odchodu z hvězdárny na schodech náhodou nepotkala Honzu Mánka, který mi tu práci velmi doporučoval, že je to jak dělané přesně pro mě a určitě bych to zvládala. Shodou okolností jsem několik dní předtím na redakční radě Říše hvězd poznala Marka Wolfa z katedry, který ten inzerát napsal, Marek mi připadal docela sympatický a tak jsem si řekla, že to tedy zkusím. Markovi se ten můj nápad evidentně nelíbil, naštěstí byl ale galantní a já stála na svém, že se tmy ani vlka nebojím, (i když to vlastně nebyla tak docela pravda, jak jsem za ním šla poprvé na katedru, v hlavě mi zněla hloupá, ale v té chvíli výstižná písnička "Who's afraid of the big bad wolf" a trochu se mi třásla kolena). Marek mě tedy hned nevyhodil a v srpnu 1994 jsem se poprvé ocitla na Ondřejově. Jenže místo očekávaného poznání, že je to nuda sedět jen u počítače a pozorovat hvězdičky na monitoru, jsem zjistila, že to má taky něco do sebe, romantika zůstává, i když je někde jinde než na té obloze a jako práce je to pro mě nejpřirozenější řešení. Od ukončení školy jsem na Ondřejově zaměstnaná. Až teď končí moje jistoty v práci a zase hledám, co dál. Možná je to tak lepší, zatím jsem při svém hledání našla mnoho zajímavého a ničeho nelituji...

Jaké to vlastně je dostat se najednou mezi profesionální astronomy, do velmi slibného týmu a přitom být bez univerzitního astronomického vzdělání? Nebylo to snad až tak nové jako prožívám teď v zaměstnání v oboru, který jsem studovala. Protože dalekohled se nastavoval ručně podle hledáčku a atlasů, moje znalost oblohy přišla vhod, a jak se ovládá CCD kamera jsem viděla alespoň z dálky o pár týdnů dřív na Kleti. V následujících nocích jsem už mohla alespoň částečně pozorovat podle zadaného programu sama. Nic jsem nezpracovávala, jen mířila dalekohledem, kam bylo třeba, a sbírala snímky. Když bylo zataženo nebo ve dne jsem se mohla věnovat jen sobě. Téměř nikoho jsem na Ondřejově neznala, tak jsem chodila sama na procházky, četla si, učila se do školy a zvykla si poslouchat rádio. V Ondřejově jsem odpočívala od lidí a spěchu, který nutně studium v Praze doprovázel. Několik prvních měsíců jsem si v Ondřejově psala do stařičkého sešitu po mamince ze školy i něco jako deník...

7.10. 1994
Jsem tu sama a je mi zima... Byla jsem dost unavená a tak jsem spala do čtyř odpoledne. Mezitím se po krásné noci úplně zatáhlo, začalo sněžit a stmívá se...Miliony vloček se tiše snášejí k zemi. Všechno je obalené tenkou vrstvičkou zvolna tajícího sněhu. Je ticho, jen občas zašumí vítr v korunách stromů a dopadající vločky vytrvale šustí. Potkala jsem dvě srnky a jednoho zajíce. Lidé nejsou, ani jediná cizí stopa. Všechno spí, jako uprostřed zimy. Dost rychle se stmívá a sněží tak hustě, že příroda je jako v mlze. Tak krátký den! Jen jedna hodina tmavnoucího světa a pak mě čeká aspoň deset hodin osamocené tmy v jedné malé místnosti... Promokají mi boty, ale nechce se mi vzdát se posledních zbytků světla, které mi přes mohutný nimbostratus slunce posílá. V několika oknech po celém ústavu se svítí, ale lidi nevidím. Jen opuštěné kopule tiše trčí do šedé oblohy. Úplně sama. Všechno je tak neuvěřitelné, že mi v tomto ponurém světě není příliš smutno. Před týdnem začínal podzim, slunce se opíralo do zbarvujících se strání a stromů. Dnes ráno se ztrácely hvězdy na modrající, průzračné obloze. A když se probudím, začíná zima a všechno se chystá na dlouhou noc nebo už spí. A mě teprve začíná nový den! Představuji si, že tak to vypadá v zimě za polárním kruhem, když se musí pracovat v noci. A den není. Kdyby se tak dnes aspoň vyjasnilo, nedokážu usnout jako normální člověk, půjde to asi až ráno. Nezbývá než psát...

8.10. 1994
Dnes je mi tak veselo! Akumulačky hřejí, je teplo a hlavně - světlo. Vstala jsem už před polednem, do plného dne. Na trávě leží zbytky sněhu, obloha je zakryta nízkým stratem, neprší a to světlo mi připadá tak veselé. Teď -- TEĎ... právě se to stalo, tak fantastické -- svítí SLUNCE! To je úžasné. Barevné stromy, šedá obloha - kde si našlo mezeru mezi mraky? Pobíhám zmateně a radostně, abych zastihla ze všech stran tu jedinečnou chvíli...

Ilustrační foto...Začátky mé spolupráce s opravdovými astronomy byly tedy celkem romantické. Časem jsem se však začala zajímat i o dění kolem planetek, zpracování pozorování a vývoj či automatizaci. Napsala jsem nějaké programy na rychlé prohlížení světelných křivek a pomáhala s vývojem řízení dalekohledu. Stala jsem se přirozenou součástí týmu, doplnila dvojici Petr Pravec a Marek Wolf. Malá místnost pod kopulí dalekohledu náležící katedře začala být mým druhým domovem, jezdila jsem do Ondřejova nejen o víkendech, ale také během týdne ze školy, když byla naděje na pozorování. I závěrečnou bakalářskou práci z meteorologie jsem postavila na pozorování z našeho dalekohledu. Naučila jsem se tam celkem šťastně žít. Každé období má své kouzlo. V noci nejen hvězdy a práce, ale i Měsíc a mraky, na jaře čerstvá radostná zeleň, v létě tisíce světlušek, koupání ve dne a třeba i v noci, výlety na kole, na podzim houby a tedy spousta dobrého jídla i pohody v lesích, v zimě výlety na běžkách nebo bruslení na malém lesním rybníčku s ledem "do kopce". Příroda a počasí tam jsou přirozenou součástí života. Ta závislost je velmi silná a kdykoli jsem ve městě, shází mi. Ani teď na hydrometeorologickém ústavu neprožívám počasí tak intenzívně. Po ukončení školy jsem nastoupila do práce na Ondřejově a mnoho se nezměnilo, jen jsem jezdila méně domů k rodičům a stále přespávala u dalekohledu.
Moje práce se vyvíjela, jak rostly zkušenosti celého našeho týmu. Efektivita pozorování vzrostla mnohonásobně zejména díky tomu, jak se dařilo vyvíjet ovládání dalekohledu. Zatímco na počátku, kdy jsme pole nastavovali ručně podle hledáčku, jsme stihli pozorovat jen několik objektů během jedné noci, dnes stačí napsat jméno planetky, spočítá se poloha podle efemeridy a za několik desítek sekund dalekohled na pole najede s potřebnou přesností. Tímto způsobem během noci uskutečníme i desítky přejezdů, abychom změřili pozice desítek planetek nebo jich sledovali fotometricky i více najednou. Hvězdy stačí vidět jen na monitoru, a k dalekohledu zajít před pozorováním -- jen stisknout několik tlačítek, otevřít kopuli a odkrýt zrcadlo, a podobně zase vše ukončit ráno. Není čas přemýšlet nebo sledovat, do kterého souhvězdí máme právě namířeno. Podstatnější je údaj o výšce nad obzorem na jednom z monitorů. Při okamžitém zpracovávání fotometrických sérií vidíme lépe než pohledem na oblohu, jestli slabé mraky nepřecházejí přes zorné pole nebo jak se mění průzračnost vzduchu i při bezoblačné obloze. Pozorování už není otázkou znalosti oblohy a šikovnosti při manipulaci s dalekohledem. Je to improvizace nebo krátkodobé plánování, přebíhání mezi třemi počítači, a řešení několika věcí najednou. Kamera stále pracuje, většinu noci exponuje. Pokud ne, dalekohled se může pohybovat. Než se snímek zdigitalizuje, dalekohled už často čeká v jiné poloze. Během expozice zpracovávám snímky -- měřím pozice nebo vytvářím světelnou křivku pomocí programů šitých na míru, vše je tedy velice rychlé a aspoň předbězné zpracování rychlejší než pořizování snímků. Hraje rádio a oživuje tuto divokou rutinu. Je to souboj s časem a jedna velká složitá emoce...
Velmi důležitou součástí mého života se kvůli astronomii stal internet. Nebylo to kvůli zábavě, ale nutnosti komunikovat se světem. Pomocí internetu víme, co máme pozorovat, a to se mění občas z minuty na minutu. Nemá smysl nic přesně plánovat. Jaké byly objeveny nové planetky se zajímavou dráhou, které je třeba sledovat, aby se neztratily? Dynamické www-stránky umožňují spočítat si a stáhnout efemeridy těchto těles, vložit do počítače, kterým je řízen dalekohled, a za několik minut máme pořízené snímky pole a pokud se tam těleso nachází, během dalších minut změřené pozice zajímavé planetky. A znovu je na řadě internet, abychom mohli pozice okamžitě poslat do planetkového centra ve Spojených Státech, kde se shromažďují pozorování z celého světa a udržují aktualizované databáze drah planetek. S některými zahraničními kolegy vznikla i opravdová spolupráce v tom smyslu, že společně pozorujeme stejné planetky různými metodami, jako je radarové nebo infračervené měření doplněné naším CCD pozorováním ve vizuálním oboru, nebo skládáme světelné křivky stejných planetek pozorované na různých observatořích. Po internetu si navzájem předáváme výsledky, diskutujeme o interpretaci dat i o teoretických otázkach, společně píšeme články. A tak je přirozené, že mám společnou publikaci s třeba jedním Japoncem, kterého jsem nikdy neviděla, ale několik měsíců s ním diskutovala po e-mailu. Astronomové profesionálové i amatéři společně debatují v e-mailových konferencích nebo menších skupinkách bez rozdílu národnosti, spojuje nás angličtina a zájem o obor. Celá planetková astronomie mi připadá jako obrovský živý organismus s myšlenkami, které se šíří celosvětovou sítí, a díky této široké komunikaci vzniká pokrok, nové nápady. A asi taky jedno velké nedorozumění.
Připadá mi, že někteří teoretici si myslí, že na internetu vznikají a samovolně rostou i nová data, a pozorování k opravdové vědě nepatří, nebo že to dokáže každý astronom, kdyby náhodou originální data potřeboval. Možná tak ještě pozorování z Hubblova dalekohledu a několika největších přístrojů na Zemi, to je věda. Malé observatoře a projekty v Evropě mají problémy s přežitím, nebo už byly uzavřeny. Systém je totiž zhruba takový, že úroveň astronomů se hodnotí podle jejich titulů a publikací, kterými se pozorovatelé většinou nehonosí. Pozorovatel totiž nemůže sedět v kanceláři, studovat teorie a psát publikace. Musí hlavně pozorovat a pracovávat data, místo teorií studuje a zkoumá, jak nejlépe rozumět své technice a pozorovat ještě lépe, diskutuje s ostatními pozorovateli a sleduje technický vývoj. Místo konferencí navštěvuje jiné hvězdárny, aby poznal své kolegy a získal další zkušenosti. Nejde tedy přímo o vědu, spíš o jakýsi druh řemesla, které by s vědou mělo souviset, aby se nestala záležitostí vzdalující se od reality. Ale za své aktivity pozorovatelé většinou nezískávají potřebné body mezi vědci a když dojde k rozdělování prostředků na projekty, situace dopadne třeba tak, že skončí evropský nejúspěšnější projekt na hledání planetek, který běžel ve Francii, nebo naši němečtí kolegové nemají peníze na letenky, aby několikrát za rok mohli fotometrovat planetky na malém dalekohledu na ESO, a pořizovali systematicky nejkvalitnější světelné křivky na světě. Nejasná je budoucnost observatoří na Pic du Midi nebo Haute Provence, a to ne kvůli pozorovacím podmínkám, ale penězům. Proto příležitost pozorovat profesionálně na Ondřejově, kde zatím perspektivu na několik let máme, je asi výjimečná.
Ale vraťme se od politiky k jinému pohledu na to, co nám může přinést internet. Za nejpozoruhodnější věc považuji úplně nový druh mezilidských vztahů. Krátká, jen několikahodinová setkání na konferencích nebo návštěvách hvězdáren mohou mít svá pokračování po internetu. Odborné rozhovory se mohou stávat stále více osobními, a po několika měsících nebo letech vznikne třeba silné, ale imaginární přátelství.
Pozorovatelé nemívají pochopení ve svém okolí, kde se většinou vyskytují "normální", denní lidé. Ti přes den pracují a večer se jdou bavit. Pozorovatel častěji před den pracuje méně (většinou se však nebaví, o samotě to nebývá vždycky příliš lákavé) a večer musí do práce. Tam pracuje buď s lidmi, které si nevybírá, anebo je úplně sám. Pokud není pracovní program na noc nabitý, udělá se občas smutno. Po půlnoci už většina lidí v okolí spí, je to docela jiný pocit než ve dne, kdy sedím sice v kanceláři u dalekohledu sama, ale vím, že několik set metrů ode mne žije a pracuje spousta lidí. Když sedím u počítače, který je na síti, jsem skoro pořád nalogovaná a připravená reagovat na maily, které mohou přinášet důležitou práci nutnou řešit hned. Najednou se objeví zpráva od mého přítele, který sedí více než tisíc kilometrů daleko, taky je pozorovatel, taky zrovna sám a řeší něco kolem svého dalekohledu. Potřebuje si povídat a kolem nikdo není. Osamělost je náhle pryč, ještě tu v Evropě někdo bdí a dokonce na mě myslí. Hned začínám plodit odpověď -- třeba o svých názorech na hudbu, o které se bavíme už několik dní, o rodině, o holkách a klucích, dětech, osamělosti, práci, seriálu South Park, o jídle, bydlení, počasí, plánech... Škádlíme se a zároveň utěšujeme... Občas si pošleme po internetu i nějaký obrázek nebo odkaz na stránku, kterou jsme si připravili, třeba i s kusem vlastní hudby... Všechno vypadá tak reálně, a přitom je to jen iluze. Avšak i když myslí v jiné řeči, rozumí mi víc než většina lidí kolem a asi i díky němu tady dnes stojím. Když se však znovu živě setkáme, neděje se nic zvláštního. Přátelé, kteří se dokážou bavit jen o práci a možná ještě politice. Náš internetový a lidský život navzájem téměř nesouvisí. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, rozhodně je to ale něco nového, co internet přináší a na co ještě nejsme všichni my lidé úplně připraveni. Během několika let jsem poznala víc takových zvláštních lidí na internetu, z nichž některé osobně zatím ani neznám. A mnoho z nich jsou právě pozorovatelé. Asi ti opravdoví pozorovatelé jsou tak trochu z jiné planety.

A jak se nám na té planetě líbí? Asi líbí, i když to není lehké a jak moc se líbí zjišťujeme hlavně když o svůj svět přicházíme nebo dochází ke konfrontacím se světem reálným tady dole na Zemi. Není možné mít všechno, svou jedinečnou práci nebo koníček, a zároveň obyčejné přátele a rodinu. Někteří zkoušíme, co se dá a hledáme své štěstí i jinde. Třeba v Praze na Libuši, na sondážce. Balón stoupá a poslouchám, jak se má sonda, kterou unáší do výšky až nad 30 kilometrů. Shluky tónů odpovídají podmínkám změřeným tam nahoře rádiově přenášených k nám a pomalu se mění. Na displeji přijímacího zařízení se zobrazují hodnoty tlaku, teploty a vlhkosti. Teplota nad tropopauzou byla dnes neobyčejně nízká, že i zkušení kolegové se divili -- skoro -80°C. A tlak teď klesá pod 5hPa. To je skoro 200x méně než tady na povrchu! I profil ozónu je dnes neobvyklý, proto asi tak nízká teplota... Jak to tam pod tím balónem vypadá? Do takových míst se nikdy nepodívám, příliš vysoko na letadla, a nízko na družice, z kterých máme spoustu sugestivních obrázků. Balóny umějí "žít" v území nikoho. Teď už má náš balón průměr skoro deset metrů, zatímco při vypuštění měřil necelé dva metry. Za chvíli praskne, a sonda, kterou jsme několik hodin testovali a připravovali, spadne a nejspíš už ji nikdy nikdo neuvidí... Je to zajímavá práce, ale jaká bude dnes noc a co by se dalo pozorovat?? Nedá se tomu uniknout. Kdo se jednou stane pozorovatelem, pronásledují ho takové myšlenky všude, a těžko se hledá činnost, která by přinášela větší uspokojení.
Možná jste dnes čekali vyprávění o planetkách a proměnných hvězdách. Hlavně o tom druhém jsem se snad vůbec nezmínila. Ale už to tak nechám. Přinášet nové výsledky a objevy v těchto oborech je moje práce a měla jsem podmínky takové, že jsem ji mohla dělat dobře, navíc pod vedením nebo alespoň ve spolupráci s lidmi, kteří tomu rozumějí víc než já. Vyprávěla jsem vám o svém světě i proto, že jsem první holka, která Kvízovu cenu získala, a tak můj pohled na astronomii je asi trochu jiný než u mužů. Snad jste si všimli, že v celém vyprávění nebylo zmínky o tom, že jako děvče jsem měla horší možnost se prosadit. Problémy a rozdíly vznikají v nás uvnitř, protože ženy uvažují a jednají jinak. V některých situacích je to lepší, jindy spíš horší. A tak se přirozeným způsobem dostávají většinou na místa, která jim vyhovují víc. Mně náhodou vyhovuje místo pro ženy velmi neobvyklé (taky se mezi mými spolupracovníky téměř žádné ženy nevyskytují), ale když se ukázalo, že ty neobvyklé věci zvládám, jak je třeba, nikdo mi nebránil. Jsem vděčná všem, kteří mi dali šanci zkusit, na co v astronomii stačím, i když to se mnou muselo na první pohled vypadat velmi nenadějně.

Jaké z toho všeho plyne poučení? Žádné, protože:

  • Je správné, aby člověk v životě o něco usiloval a za svým cílem šel, nespoléhal na to, že ho náhodou osud a podpora lidí kolem dostrkají na místo, o kterém se ani neodvážil snít.
  • Hlavní důvody, proč se mi dařilo dělat některé věci tak dobře nebo jít dál jsou úplně jiné, než jsem uváděla. O těch nejspíš nikdy nikomu nepovím.
  • Neznám tedy recept na úspěch v astronomii. Ostatně, nevím ani jestli by to pro všechny astronomy amatéry bylo i receptem na štěstí. Není snad astronomie lepším koníčkem než ji mít jako práci, automatizovanou jak to jde nejvíc? Je zajímavější vesmír analyzovat a modelovat, nebo o něm snít, představovat si, zírat na temnou oblohu, kde září spousta tajemných teček, vzdálených světů? Kdoví, jak je který daleko a jak je velký...
  • Odpovědi na takové otázky už jsou ale soukromou věcí každého z nás. Naštěstí se ty odpovědi u různých lidí navzájem liší, a tak existuje pokrok v poznávání i obyčejná a dostupná radost z okouzlení vesmírem.
Konec.

Záznam přednášky Lenky Šarounové přednesené u příležitosti předání ceny Zdeňka Kvíze, 18. března 2000 v pražském planetáriu. Uveřejňujeme s laskavým svolením autorky.

Lenka Šarounová Kotková

| Zdroj:  IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
STS-115: Atlantis – průběh letu (17.-21.zář
Ilustrační foto...
Vesmírný týden 2005 / 25
Ilustrační foto...
Neklidné srdce červeného obra
Ilustrační foto...
Robotická spása pro Hubble?
Ilustrační foto...
Slunce (ne)má průvodce
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691