Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Cesta k Miru

Ruská orbitální stanice Mir to má (skoro) za sebou a její nástupce -- Mezinárodní kosmická stanice (skoro) před sebou. Na čem stojí základy této dvě podivuhodné základny? Podívejme se nejdříve na ruskou stranu.

Ilustrační foto...Na sklonku sedmdesátých let se sovětský svaz ocitl na zásadní křižovatce. Zatímco Američané hopkali po Měsíci, Rusové cestu k našemu nejbližšímu sousedovi -- díky zmatkům, zákulisním bojům i celkové neschopnosti byrokratického státního aparátu vzdali. V nepříjemné atmosféře, olemované katastrofickými explozemi nespolehlivých raket, tak nečekaně vznikla půda pro zcela originální projekt: orbitální stanici, která by umožnila dlouhodobý pobyt několika kosmonautů.

"Orbitální stanice se začala vyvíjet v OKB-52 pod vedením V. N. Čeloměje 12. října 1964 jako Orbitalnaja pilotirujemaja stancija (OPS), v roce 1967 byl schválen projekt pod názvem Almaz. Úkolem bylo vytvořit dobře vybavené kosmické pracoviště pro sledování povrchu Země a vojenských cílů. V roce 1970 byla hotova výroba konstrukce dvou letových exemplářů a pokračovalo jejich osazování přístroji," prozradil nám v dávném rozhovoru Marcel Grün, dnes ředitel pražské hvězdárny a planetária.

"Avšak pod tlakem ministerstva všeobecného strojírenství byla v té době dokumentace i část rozpracovaných systémů předány Centrální konstrukční kanceláři Strojírenství (CKBM) a její první pobočce (kde kraloval Koroljovův nástupce akademik Mišin), a tam během jediného roku postavili zařízení DOS -- Dolgovremennuju orbitalnuju stanciju (jiné označení 17K). Lišila se přechodovým úsekem, předním modulem se stykovacím zařízením pro přijetí lodí Sojuz a zadním, kde byl motorový úsek z téže lodi. Rovněž byly instalovány čtyři malé sojuzovské panely slunečních baterií a mnohem chudší přístrojové vybavení."

Ilustrační foto..."Tento postup přinesl urychlení termínů a posílil 'civilisty', avšak znamenal jen polovičaté řešení některých technických problémů a vedl k souběžnému vývoji dvou variant, stavěných v Chruničevových závodech. Protože v té době však nebylo možné řídit lety dvou stanic současně, bylo nutné vypouštět střídavě civilní a vojenskou verzi stanice, přičemž k oběma startovaly stejné transportní lodě Sojuz (větší transportní loď, vyvíjená v OKB-52 nebyla nikdy použita jako pilotovaná)."

A tak se devatenáctého dubna 1971 prostřednictvím rakety Proton dostala do výšky zhruba dvě stě kilometrů první orbitální stanice (DOS-1) na světě:. Krátce před startem na ní dokonce přibylo i jméno "Zarja", tedy Záře. Komunističtí aparátčíci však proti tomuto křtu zakročili: Stejné jméno měla i první čínská družice a stejné bylo kódové označení pro Centrum letové kontroly (Centr Upravljenija Poljotom). Oficiálně se tak mluvilo o Saljutu 1 (v překladu "pozdrav").

Modul měřil na délku 15,8 metru, v největším průměru 4,15 metru a poskytoval obytný prostor o objemu devadesát metrů krychlových. Fakticky ho poskládaly subsystémy lodi Sojuz a hardware pro větší komponenty vyvinutý v rámci vojenského projektu Almaz. Každá stěna měla jinou barvu: světlo, tmavě zelenou, jablečnou a žlutou. To usnadňovalo orientaci.

První posádka se k základně vydala hned o čtyři dny později. Šatalov, Jelisejev a Rukavišnikov na palubě Sojuzu 10 se sice k Saljutu připojili, avšak pro mechanickou závadu nemohli na stanici přestoupit. O dva dny později se proto s nepořízenou vrátili zpět na zemi.

Ilustrační foto...Naštěstí byl ale spojový mechanismus na základně v pořádku, proto se trojice Dobrovolskij, Volkov a Pacajev sedmého června stala prvními stálými osadníky. Kosmoplavci zde strávili dvacet tři plodných dní: Kromě biologických experimentů si hráli s gama teleskopem, astronomickým dalekohledem, aparaturou na studium ionosféry a řadou dalších... Bohužel při návratu došlo k tragédii. Při sestupu k zemi došlo k selhání odvzdušňovacího ventilu a tedy i poklesu tlak v pilotní kabině. Kosmonauti oblečeni v lehkých skafandrech se udusili a v kazachstánské stepi přistáli už mrtví.

Studená sprcha vedla k přestavbě dopravních lodí Sojuz. Nadále s ní létali už jenom dva lidé, oblečeni v těžkých, hermetických skafandrech. Nechtěná nehoda -- jak už bývá zvykem -- tak zásadním způsobem vedla ke zvýšení bezpečnosti budoucích výprav.

Za Saljutem 1 následovaly po vynucené přestávce další tři základny -- všechny neúspěšné. Tzv. DOS 2, ve skutečnosti vojenská stanice Almaz-1, startoval 29. července 1972, ale pro havárii druhého stupně nosné rakety se nedostal ani na oběžnou dráhu.

Pod názvem Saljut 2 tak startoval 3. dubna 1973 další Almaz, avšak už třináctý den letu došlo k dehermetizaci stanice a následném výpadku všech systémů -- zřejmě pro explozi motorového bloku. Zajímavé je, že tentýž den vyšel v sovětském časopisu Nauka i znjan rozhovor s akademikem Borisem Petrovem. Předpovídal v něm brzké ustavení stanice na oběžné dráze kolem Měsíce a vícemodulové základny pro až 120 lidí...

Ilustrační foto..."Ani DOS-3 nezazářil: startoval 11. května 1973 a zůstal skryt pod názvem Kosmos 557," dodává opět Marcel Grün. "Pro poruchu systému orientace došlo k předčasnému vyčerpání paliva tohoto systému a místo zvýšení dráhy stanice shořela v atmosféře." Zlí jazykové tvrdí, že KGB považovala selhání za sabotáž. Olej do nepříjemného vyšetřování navíc 14. května 1973 nalil i americký Skylab. Na oběžnou dráhu se pomocí rakety Saturn sice dostal s několika pořádnými šrámy, nakonec se ale všechny tři plánované výpravy podařilo zorganizovat. O tom někdy příště.

Saljutem 3 se nakonec 25. června 1974 stal vojensky zaměřený Almaz 2. Tentokráte se na něj dokonce dostavili i první osadníci -- Pavel Popovič a Jurij Arťuchin, kteří pomocí řady detektorů sledovali po dva týdny vybrané cíle na zemském povrchu. Zdejší kamera Agat měla ohniskovou vzdálenost deset metrů! Ty nejdůležitější záběry přitom kosmonauti vyvolávali přímo na stanici a pomocí scanovacího televizního systému posílali ihned na Zemi. Celou proceduru přitom zvládli za méně než půl hodiny. Zbývající negativy ukládali do návratového pouzdra.

Při druhém pilotovaném letu se v srpnu ovšem setkání zase nepodařilo. U Sojuzu 15 dokonce selhalo automatické řízení setkávacího manévru, vzájemná rychlost obou těles se zvětšila až na 72 kilometrů v hodině a hrozila reálná srážka. Naštěstí loď s Genadijem Sarafanovem a Lvem Deminem Saljut 3 zhruba o čtyřicet metrů minula. Další let už probíhal jen v bezpilotním režimu a devadesát dní od startu se od stanice oddělilo přístrojové pouzdro s výsledky některých měření. Umělá družice i hmotnosti necelých dvacet tun tak zanikla nad neobydlenými oblastmi Pacifiku.

Civilní Saljut 4 už pracoval prakticky bez problémů. Do výšky asi 340 kilometrů se dostala v 26. prosince 1974 a na palubě se vystřídaly nejen dvě posádky, ale ke stanici se v bezpilotním režimu připojil i Sojuz 20 -- názorně tak demonstroval potenciál orbitálních základen.

Ilustrační foto...Zajímavým doplňkem byl například jakýsi fax, který umožňoval řídícímu středisku nahoru posílat tištěné instrukce, či rotoped s dynamem, jenž pracoval jako dodatečný zdroj elektrické energie. Bočním průlezem pak kosmonauti ve skafandrech mohli vystupovat ven do volného prostoru.

První dvojice kosmonautů pobývala na Saljutu od 10. ledna 1975 celých 29 dní. Věnovali se především astrofyzikálním studiím, k dispozici byl třeba sluneční dalekohled o průměru 25 centimetrů vybavený spektrografem. Počátkem dubna je měl vystřídat V. Lazarev a O. Makarov. Pro závadu druhého stupně však řídící středisko ve čtvrté minutě muselo start přerušit. Kosmonauti nouzově přistáli v podhůří Altajského masivu, avšak při záchranném manévru přežili téměř smrtících 21 G!

Druhou posádkou se tak stal až P. Klimuk a V. Sevasťjanov, kteří základnu opustili po 62 dnech. O tři měsíce později se k Saljut 4 připojil Sojuz 20, na jehož palubě bylo malé zoo tvořené želvami, rostlinami, semeny, muškami Drosophila). Návratová kabina na zemi úspěšně přistála v polovině února 1976.

Pikantní informací je fakt, že po řízeném zániku v únoru 1977, dostal šéfkonstruktér Jurij Semjonov a jeden z techniků V. Morozov, jedno z nejvyšších sovětských vyznamenání "Hrdina socialistické práce". A to i přesto, že Morozov nebyl členem komunistické strany...

"Saljut 5, uvedený na oběžnou dráhu 22. června 1976, byl opět vojenský Almaz 3." Komentoval další děj Marcel Grün. "Startovaly k němu tři posádky, z toho druhé se nezdařilo setkání. Rozpracovaný Almaz 4 se dvěma stykovacími uzly už nestartoval a pilotovaný program byl roku 1978 zrušen. Pokračoval však vývoj bezpilotní varianty."

Ilustrační foto...Neúspěšný Sojuz 23 přitom zažil poměrně nepříjemné přistání. Kabina s dvojicí kosmonautů dosedla na zamrzlou hladinu jezera Tengiz. Nečekané, první sovětské přistání na vodní hladině, navíc zkomplikoval mráz až mínus dvacet stupňů a silná sněhová bouře.

Zatímco vojenské základny -- vybavené silnými dalekohledy, radary a ve fantazii konstruktérů i nejrůznějšími zbraněmi -- šly k ledu, civilní stanice přišly ve druhé generaci. "Zprávy o osobním vyzbrojení velitelů nepovažuji za pravdivé, k ničemu by to nebylo. Rychlopalný letecký kanón konstrukce A. E. Nudelmana však v projektu Almazu skutečně byl -- jako příp. obrana při potenciální snaze Američanů stanici podrobit kontrole. O útočném významu nemůže být řeč -- Almaz měl na oběžné dráze velmi omezené manévrovací možnosti. Šlo o ruskou reakci na některé tehdejší americké úvahy ohledně inspekce družic." Dodal věrohodnosti na této informaci opět Marcel Grün.

Další stanice Almaz už startovaly v bezpilotním režimu. Jejich hardware se později přetavil v družice pro dálkový průzkum Země, jejichž výsledky se dokonce poskytují na komerční bázi.

Saljut 6 se do vesmíru zavěsil 29. září 1977. Oproti předchozím základnám měl nový systém orientace, stabilizaci i korekce dráhy a především dva spojové uzly. To umožnilo vysílat do vesmíru kromě základní posádky i návštěvy a zásoby pomocí nepilotovaných lodí Sojuz, překřtěných v této modifikaci na Progress. Důležitým úkolem krátkých návštěv byla i výměna Sojuzů. Vraceli se totiž s lodí, se kterou přiletěla předcházející posádka. Na vnější straně základny byly navíc tři panely slunečních baterií, které se automaticky natáčely za Sluncem.

Ilustrační foto...Efektivita veškerých operací se rapidně zvýšila. Kromě pěti dlouhodobých posádek jsme se tak dočkali i jedenácti krátkodobých návštěv (3-12 dní), často mezinárodních v rámci socialistického projektu Interkosmos. Jako první byl na řadě Vladimír Remek, následován Polákem, Východním Němcem, Bulharem, Maďarem, Vietnamcem, Kubáncem, Mongolem a Rumunem Ke stanici se se zásobami připojilo i několik Progressů.

Kosmonauti prováděli běžné experimenty, ale instalovali též kosmickou sprchu, tavící pec, radioteleskop o průměru deset metrů k mapování Mléčné dráhy apod. Úspěšně se otestoval i přelet stanice z jednoho uzlu ke druhému.

Saljut 6 byl skutečně velmi úspěšná stanice, která několikanásobně překonala plánovanou délku provozu. V pilotovaném režimu byl celkem 676 dní, po opuštění lidmi v dubnu 1982 se se stanicí navíc spojil Kosmos 1267. Šlo o prototyp modulu budoucích základen.

Když ta tahle umělá družice 29. července 1982 zanikla v zemské atmosféře, měli Sověti už tři měsíce k dispozici Saljut 7. Novinkou byla především možnost, instalovat na jejím povrchu další sluneční panely, což samozřejmě zvětšovalo dodávku důležité energie. Konstruktéři také doufali, že pomocí modulu Kvant 1 k základně připojí i tzv. gyrodymy, které umožňují měnit orientaci bez použití paliva.

Zdržení ve vývoji však tuhle novinku odstavilo až pro Mir. Pikantním doplňkem byly i dvě přenosné UV lampy pro dezinfekci stanice před množícími se bakteriemi.

Ilustrační foto...Přesto všechno se Saljut 7 dočkal čtyř dlouhodobých a pěti krátkodobých posádek. Hned první dvojice přitom z odpadkové jámy v květnu 1982 vypustila malou radioamatérskou družici Elbrus. Celou událost pak Sověti prezentovali jako první start komunikačního satelitu z orbitální stanice.

Nejvíc užitku však technici -- paradoxně -- získali díky závadám Saljutu 7. Jeden srpnový den roku 1983 například začal z potrubí, zřejmě poškozeném dopadem meteoritu, unikat palivo. Posádka během výstupu do kosmického prostoru kritické místo později nejen našla, ale také ho speciální propojkou také odstranila. Jenom pár dní předtím se pro změnu s kouskem částice roje delta Aquarid či obyčejným smetím setkalo jedno z okének. Událost po sobě zanechala čtyřmilimetrový kráter.

Jedenáctého února 1985, v době kdy Saljut 7 neobývali kosmonauti, přestala stanice komunikovat s pozemním řídícím střediskem. Jedinou možností jak ho sledovat, tak zůstaly výkonné vojenské radary. Komunistický deník Pravda ovšem vydal poněkud jinou zprávu: "Vzhledem ke skutečnosti, že byly na Saljutu 7 dokončeny všechny plánované úkoly, byla stanice deaktivována a pokračuje v letu v automatickém režimu."

Ilustrační foto...V červnu se však zcela bezprecedentně k Saljutu 7 vydal Vladimír Džanibekov a Valerij Saviňuch. Během přibližování zjistili, že jsou sluneční panely stanice zcela náhodně orientovány. Nakonec se ale s pomocí laserového dálkoměru a ručního řízení s družicí spojili. Když vstoupili do vnitřních prostor, zjistili, že zde nesvítí světlo, nefunguje rádio a zásoby vody zmrzly.

Kosmonauti, tlačeni nedostatkem vlastních zásob jídla a vody, rychle obnovili práci jednotlivých systémů. Na podzim roku 1985 se dokonce k Saljutu připojil modul Kosmos 1686 s řadou vědeckých experimentů. Úspěch pokazilo jenom onemocnění Vladimíra Vasjutina (cítil se vyčerpaný a trpěl značnými bolestmi břicha), který se 13. listopadu vrátil předčasně na zem.

V té době se ale na Bajkonuru chystala ke startu nová základna. A nebyl to Saljut. Dvacátého února 1986 Svaz sovětských socialistických republik oznámil existenci Miru.

Jiří Dušek

| Zdroj: Space.com, Malá encyklopedie kosmonautiky, NASA IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Jsou planetky jen hromadou sutě?
Ilustrační foto...
Rekonstrukce kopule on-line AKTUALIZOVÁNO
Ilustrační foto...
O svícení 56
Ilustrační foto...
Vrátíme se k Europě?
Ilustrační foto...
Služby pro vás...
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691