Kdo by to byl býval řekl. Astronomové dnes mohou v centru Galaxie nejen sledovat jednotlivé hvězdy, ale podařilo se jim také odvodit jejich rychlosti a přinést další důkaz, že v srdci našeho hvězdného ostrova trůní obří černá díra.
"Náš tým dokáže sledovat, jak se stálice pohybují po zakřivené trajektorii," definovala zajímavé výsledky Andrea Ghez, profesorka Kalifornské univerzity v Los Angels. "Některé z nich dokončí oběh kolem supermasivní černé díry za méně než patnáct let. Připomeňme, že mluvíme o stálicích, které se nachází 24 tisíc světelných roků daleko a které obíhají s periodou kolem patnácti roků!"
Unikátní pozorování zprostředkoval Keckův dalekohled o průměru deset metrů, který pracuje na vrcholu havajské hory Mauna Kea. Díky ultrafialové kameře, která prohlédne skrz rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky (neprůhledné pro viditelné světlo), stejně jako důmyslnému počítačovému zpracování totiž dosahuje naprosto unikátního rozlišení. "Keck je pro tohle pozorování tím nejlepším zařízením na světě," pokračovala Andrew Ghez, "dovoluje nám totiž stálice sledovat s dostatečnou přesností."
Základem byla tzv. infračervená skvrnková interferometrie, při které v počítači sečítali tisíce expozic o délce 0,13 sekund a docílili tak rekordního rozlišení 0,05", tj. lineárního rozlišení asi 400 astronomické jednotky!
Tým astronomů tak mohl sledovat pohyb asi stovky zářivých obrů, které se nacházeli v oblasti 25 obloukových vteřin kolem rádiového zdroje Sagittarius A* (zkráceně Sgr A*), který považují za střed Galaxie a supermasivní černou díru.
Dvě ze sledovaných hvězd se dokonce nachází jenom deset světelných dní od černé díry Sgr A* -- tedy 130 miliard kilometrů. Při pohledu ze Země jde o vzdálenost 0,4 úhlové vteřiny. Přesto jsou stále ještě v bezpečí a jen tak pohlceny rozhodně nebudou. V kontrastu s tím je nezbytné připomenout, že Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 770 milionů kilometrů jednou za 11,8 roku.
O podobnou studii se poslední desetiletí pokouší také tým Evropské jižní observatoře, jenž disponuje přístrojem New Technology Telescope na chilské hoře La Silla. Docela úspěšně tak sleduje pohyb několika desítek masivních stálic s hmotností 15 až 20 Sluncí, které obíhají kolem Sgr A*. Ostatně viz přiložená animace.
Zdroj Sagittarius A leží asi 24 až 26 tisíc světelných let daleko a Slunce kolem něj oběhne jednou za 226 milionů roků. Detailní pozorování ukazují, že jej ve skutečnosti tvoří dva oddělené objekty Sagittarius A - východ a Sagittarius B - západ. První z nich je bublinou horkého plynu, zřejmě zbytkem po explozi supernovy. Právě tímto směrem se už v roce 1974 podařilo objevit i nápadný, bodový zdroj Sagittarius A*. Má úhlový průměr jen několik setin vteřiny a jeví se mírně protáhlý. Většina astronomů jej považuje za neobyčejně masivní černou díru a tak i dynamický střed Galaxie.
Zmíněného hvězdy obíhají rychlostmi až 1400 km/s po Keplerových elipsách kolem supermasivní černé díry o hmotnosti 2,6 milionů Slunci a velikosti naší Sluneční soustavy. Její úhlová velikost je totiž menší než 0,05 vteřiny, tedy 0,006 světelného roku, tedy 380 astronomických jednotek.
Většinu podobně masivních černých děr "zviditelňuje" záření přicházející z tzv. akrečního disku složeného z materiálu roztrhaných hvězd i nehvězdných objektů. V něm je plyn ohřátý na značně vysokou teplotu a jak se po spirále přibližuje k černé díře, září. V okolí Sagittarius A* je ovšem materiálu, který by do něj mohl spadnout, velký nedostatek. Existenci nenasytné, avšak hladovějící černé díry tak prozrazuje jenom sledovaný pohyb blízkých hvězd.
