Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Do horoucích pekel

Kosmická stanice Mir to od nehody v červnu 1997 neměla lehké. Zatímco servisní výpravy postupně obnovovaly jednotlivé systémy lodi, na zemi americké sdělovací prostředky, podporované několika členy Kongresu spustily kampaň za opuštění nebezpečné vesmírné základny. To, že se blíží její definitivní konec, však bylo zřejmé až v roce 2000. Jak budou vypadat poslední okamžiky této sovětské a později ruské legendy?

Ilustrační foto...Důvodů k radikálnímu a pro část ruské veřejnosti i značně nepopulárnímu kroku -- likvidaci patnáct roků staré základny -- bylo hned několik:

  • Za prvé, stanice skutečně není nejmladší, a i když je v docela slušném stavu, příliš veliký zájem o ni není. A to ani pro případné komerční využití. Mezinárodní společnost MirCorp (z větší části ovšem vlastněná ruskými státními firmami) sice o využití Miru vážně uvažovala -- plánovaly se výlety movitých turistů, reklamní akce, loga na povrchu stanice, placený výzkum atd., její aktivity však z mnoha různých příčin ztroskotaly. Jediným pozitivním výsledkem se tak stal 72denní pobyt dvojice kosmonautů v polovině loňského roku -- Alexander Kaleri a Segrej Zaletin se tehdy stali posledními osadníky stanice.
  • Navíc chybí peníze. Rusko, ale i řada dalších, potenciálních mecenášů především Američanů, totiž sází na novou, špičkově vybavenu Mezinárodní kosmickou stanici. Její stavba přijde na šedesát miliard dolarů a je bezesporu velkou zátěží i pro movité Spojené státy. To ostatně názorně dokládá vývoj v posledních dnech. (Pokud započítáme plánovaný desetiletý provoz, starty raketoplánů ruských a západoevropských raket, pak se hovoří až o sto miliardách dolarů. Tedy devítinásobku českého ročního státního rozpočtu.)
  • No a pak je zde -- pro ruskou vládu -- velký strašák v podobě možné katastrofy, která postihla již dvě tamní pýchy z dob Sovětského svazu: ponorku Kursk a televizní věž Ostankino. Blamáž z fatální nehody na palubě poruchové stanice by mohla způsobit na nestabilní politické scéně značné otřesy.
Není proto divu, že už v říjnu loňského roku ruská vláda nejdříve neoficiálně a později i oficiálně rozhodla o řízeném zániku Miru. Správnost tohoto rozhodnutí nakonec potvrdila i závada z prosince, která se zopakovala i v lednu, kdy řídící středisko na několik desítek hodin ztratilo jakýkoli kontakt se stanicí. Nakonec se sice řízení podařilo obnovit, ale závada se mohla kdykoli zopakovat.

Neovládaná stanice by se přitom mohla stát skutečně nebezpečným projektilem. Vždyť sestává z šesti velkých modulů, řady slunečních panelů a velkého množství menších přídavných zařízení, dohromady váží 135 tun a je tak nejtěžším tělesem, jaké jsme kdy umístili na oběžnou dráhu.

Ilustrační foto...

Dříve nebo později by -- díky brždění o svrchní vrstvy vzdušného obalu -- vstoupila do atmosféry a zřítila se na zem. Trosky, které ohnivý průlet jistě přežijí, pak zasypou rychlostí několika set kilometrů v hodině rozsáhlou část povrchu. V "pomyslném" dostřelu ohořelého šrotu padajícího Miru je přitom valná většina světových metropolí. Namátkou jmenujme třeba Peking v Číně, Bombaj v Indii, Paříž ve Francii, Rio de Janero v Brazílii či Miami na Floridě.

Pravděpodobnost takové nehody se skoro blíží nule, ale přesto ji v žádném případě nemůžeme podceňovat. V minulosti totiž už několikrát zbytky velkých satelitů či orbitálních stanic na zemi spadly. Příkladem ze všechny může být ruská stanice Saljut 7. Šestnáct metrů dlouhá základna vážila dvacet tun a od roku 1982 se na ní vystřídalo na třiatřicet kosmonautů, včetně francouzského a indického.

Stanice, kterou lidé opustili v květnu 1986, byla ponechána svému osudu. Téměř čtyřicetitunový kolos s modulem Kosmos 1686 sice řídící středisko navedlo s posledními zbytky paliva na vyšší parkovací dráhu, ale do hry vstoupila zvýšená sluneční aktivita a hustá atmosféra. Saljut 7 začal klesat. Pozemní kontrola oznámila, že stanice zanikne někdy mezi druhým a dvanáctým únorem 1991. Nakonec se tak, bez jakékoli možnosti změny, stalo sedmého února v pět hodin našeho času. Saljut 7 prolétl jako ohromný meteor nad Jižní Amerikou a jeho trosky zasypaly rozsáhlou oblast Argentiny, vzdálenou čtyři sta kilometrů od Buenos Aires. Spousta z nich spadla na městečko Capitan Bermudez.

Ilustrační foto...

Z poslední doby lze pro změnu jmenovat spršku železných projektilů, která v dubnu loňského roku pokropila několik farem poblíž jihoafrického Kapského města. Vyšetřování prokázalo, že celkově 318 kilogramů trosek pochází ze druhého stupně nosné rakety Delta 2, která v březnu 1996 vynesla na oběžnou dráhu jeden ze satelitů Globálního pozičního systému GPS. Konkrétně šlo o zbytky hlavní palivové nádrže a spalovací komory.

Nuže, jak tedy vypadá na dálku řízený zánik orbitální základny? Dvacátého čtvrtého ledna odstartovala dopravní loď Progress M1-5 až po okraj naplněná důležitým palivem, která se s Mirem se spojila o čtyři dny později. Zajímavé je, že kdyby se v této fázi objevily jakékoli na dálku neřešitelné problémy, čekala na zemi záchranná výprava dvou velmi zkušených ruských kosmonautů, kteří by se pokusili stanici přinutit k poslušnosti ručně.

Ilustrační foto...Následné manévry lze rozdělit do tří fází. V první, která skončila v pátek 9. března, se vyžívalo přirozené brždění stanice o vnější vrstvy atmosféry. Výška orbitální dráhy Miru se tak pomalu, zhruba o tisíc až dva tisíce metrů denně, snížila až na zlomových 250 kilometrů.

Od té chvíle se noří hlouběji a hlouběji, až k "magické" hranici 220 kilometrů nad zemí. To se stane v úterý 20. března, plus mínus jeden den. "Všechno záleží na zemské atmosféře a jejích fluktuací v závislosti na sluneční aktivitě, které nelze nijak předpovídat," komentoval Viktor Blagov, zástupce velitele mise.

Už 19. března řídící středisko, pod vedením Jurije Koptěva, Mir zorientuje, spočítá další trajektorii a do paměti počítače uloží povely pro tři poslední zážehy raketových motorů. Ty stanice s dopravní lodí Progress M1-5 na čele provede v průběhu dvaceti až třiceti hodin.

Ilustrační foto...První dva upraví dráhu družice z kruhové na protáhlou 220 x 150 kilometrů, poslední pošle Mir do výše jenom osmdesát kilometrů. Tento finální manévr začne při přeletu nad Afrikou, bude trvat přibližně osm set sekund a skončí nad územím Ruska. Stanice poletí po sestupové dráze nad Kaspickým mořem, Ruskem, Japonskem, do hustých vrstev zemské atmosféry vstoupí rychlostí necelých dvacet metrů za sekundu někde nad Indonésií.

Jako první se ve výšce kolem 110 kilometrů utrhnou antény, sluneční panely, manipulátor Strela a orientační systém Sofora. K rozpad jednotlivých modulů dojde ve výšce devadesát až osmdesát kilometrů a skončí o třicet kilometrů níže.

Ilustrační foto...Při téměř vodorovném letu se za rychlosti 28 tisíc kilometrů v hodině trosky zahřejí až na tisíc pět set stupňů Celsia (QuickTime, 4,1 MB). Většina z nich tudíž prakticky bezezbytku shoří. Zhruba třicet až padesát tun, především ohořelých ocelových a titanových nosníků i částí pláště, ovšem průlet atmosférou přežije. Největší z kusů budou mít až tři čtvrtě tuny. Na zemi dopadnou asi tři čtvrtě hodiny po poslední korekci dráhy.

Vzhledem k velmi rozdílným aerodynamickým vlastnostem -- některé budou velmi rozměrné a relativně lehké, jiné budou kompaktní -- se trosky rozptýlí do značně velkého prostoru, protaženého ve směru letu. Rozměry tzv. dopadové elipsy se odhadují na 200x6000 kilometrů, se středem mezi Novým Zélandem a pobřežím Chile. Stejnou oblast Rusové v minulosti už mnohokrát použili k likvidaci dopravních lodí Progress, jež sloužily k zásobování Miru. Od roku 1978 zde skončilo osm desítek Progressů a také pět stanic Saljut.

Ilustrační foto...Ovšem, co se stane, když poslední manévry nevyjdou? Stanice se díky dalšímu brždění o atmosféru na zemský povrch zřítí nejpozději koncem března či začátkem dubna a její trosky mohou dopadnout kamkoli, podél dráhy letu. Přesné místo však budeme znát s předstihem jenom několika málo hodin. Pokud vůbec.

Zatímco zážehy raketových motorů, stejně jako vstup do zemské atmosféry, budou Rusové sledovat v přímém přenosu pomocí vlastních stanic, další let a pád na hladinu Tichého oceánu už bude mimo jejich zorné pole. Do monitorování posledních okamžiků Miru se však zapojí i Američané.

Obávat se ale nemusíme. Na oběžnou dráhu jsme dosud vyslali více než 25 tisíc nejrůznějších těles, z nichž dvě třetiny se už také vrátily zpět do gravitační náruče Země. Pouze trosky z těch největších přitom dopadly až na povrch. A v porovnání s jinými lidskými aktivitami skoro žádné škody nezpůsobily. Pro jistotu však v těchto dnech s sebou noste ocelové deštníky.

Jiří Dušek

| Zdroj: NASA, ESA a řada dalších IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Týden s Vesmírem 4
Ilustrační foto...
Prof. R. Kreutz - Hvězdářství III
Ilustrační foto...
Rosetta na skok doma
Ilustrační foto...
Předsevzetí, zrůdy a kubánské pomeranče
Ilustrační foto...
Zatmění z boku
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691