Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Dějiny Miru

Mir: 1. svět; 2. vesmír; 3. mír; 4. ruská (dříve sovětská) družicová stanice.

Ilustrační foto...Můžeme bez uzardění říci, že ruská orbitální stanice Mir byla prvním krokem k trvalému osídlení těsného okolí naší planety. Zatímco Američané se v šedesátých a sedmdesátých letech zaměřili na dobývání Měsíce a vývoj raketoplánu, věnovali se Rusové studiu života na oběžné dráze. Proto mají dodnes v tomto oboru mnohem více zkušeností a jsou i přes značné finační problémy silným partnerem při budování nové kosmické stanice.

Start prvního modulu Miru, 19. února 1986, byl nejen úsvitem nové doby, ale také symbolem nového přístupu a značného uvolnění nepříjemné atmosféry panující v tehdejším Sovětském svazu. Do celého světa ho přenášela televize a diváci tak poprvé na vlastní oči shlédli do té doby utajovanou raketu Proton.

Základem Miru bylo dvacetitunové obytné jádro s řídící elektronikou a šesti spojovými uzly. Novou orbitální základnu vytvořila řada do sebe zapojených modulů, které měly ze Země odlétat v následujících rocích. První z nich byla astrofyzikální laboratoř Kvant 1, která dorazila už v březnu 1987.

Ilustrační foto...Jako by to byla předzvěst perných chvil, které Mir v budoucnu ještě přinese: Spojovací manévr se díky zachycenému pytli s odpadky nepodařilo napoprvé dokončit. Po neplánované vycházce kosmonautů Jurije Romaněnka a Alexandra Levejkina, kteří kus plastiku odstranili, se ovšem Kvant 1 spojil s Mirem zcela bez problémů.

Od té doby se stala lidská posádka na nové základně téměř stálou součástí vesmíru. Odvážné kosmonauty sem pravidelně přivážely dvoumístné až třímístné lodi Sojuz, nejrůznější techniku, ale též zásoby jídla, vody a paliva pro raketové motory pak zajistily dopravní lodě Progress.

Jedním z prvních "návštěvníků" roku 1987 byl i syrský kosmonaut Mohammed Faris, Bulhar Alexandr Alexandrov a Afgánec Abdul Ahad Mohmand. Inu doba přátelského Interkosmosu a politické propagace.

Ilustrační foto...V roce 1988 se díky nezměrnému úsilí tisíců odborníků, vojáků i techniků z Bajkonuru k prvnímu letu vydal ruský raketoplán Buran -- nový recyklovatelný dopravní prostředek. Zatímco první výprava byla zcela v režii automatiky, u druhé byl předpokládaným cílem právě Mir. Pokud by se ale druhá výprava vůbec někdy uskutečnila.

V prosinci roku 1988 došlo k další zajímavé události: Francouzský astronaut Jean Loup-Chretien vystoupil do volného kosmického prostoru. Poprvé se tak zástupce jiného než amerického a ruského národa vznášel volně nad Zemí ve výšce necelých čtyř set kilometrů.

Na sklonku roku 1989 byl ke stanici připojen modul Kvant 2. V jeho útrobách se skrývala sedačka pro pohodlnější pohyb kosmonautů ve volném prostoru. Tu následující rok vyzkoušel Alexandr Serebrov, jenž se vznášel více než třicet metrů od základny. Na rozdíl od podobného vybavení raketoplánu, však byla tahle zajímavá sedačka k Miru stále připoutána. V případě závady by totiž nebylo možné kosmonauta jakkoli "dohonit". Na to měl být u stanice či v její těsné blízkosti přítomen raketoplán.

O několik měsíců později byl pozvolna rozrůstající se komplex doplněn modulem Kristall, s přístroji na experimentální výrobu a zpracování nejrůznějších materiálů a k zajištění spojení s ruským Buran. Nic takového se ovšem nikdy neuskutečnilo.

Úspěšný rok 1990 každopádně završil první "placený" návštěvník: Japonský reportér Tojohiro Akijama v přímém přenosu několikrát pozdravil diváky jedné tokijské televizní stanice.

Ilustrační foto...O novou část se Mir rozrostl v roce 1991. Tzv. Strela sloužila jako jeřáb pohybující nákladem i kosmonauty kolem stanice v případě nejrůznějších vycházek do volného prostoru. Naprosto nečekaně se objevil jiný problém: Jedna z řady dopravních lodí Progress se málem srazila se stanicí. Spojovací manévry byly v té době pro kosmonauty natolik rutinní, že se neřídili bezpečnostními požadavky řídícího střediska. Naštěstí se tato nepříjemná nehoda obešla bez vážnějších problémů.

Převratné změny však proběhly na Zemi: Sovětský svaz se rozpadl a následný konec politicky motivovaných závodů uzavřel kohoutek štědrých finančních dotací kosmického výzkumu. Mir i nadále, za vydatného finančního přispění nejrůznějších kosmických agentur, pracoval prakticky bez problémů.

Ostřílený kosmonaut Sergej Krikalev tehdy dokonce souhlasil, že na základně zůstane o něco nad plán -- to aby umožnil politicky žádoucí výpravu Toktara Aubakirova, zástupce nového, nezávislého Kazachstánu, na jehož území leží klíčový kosmodrom Bajkonur. Méně seriózní sdělovací prostředky ale tehdy vypustily fámu, že se Krikalev pro nedostatek peněz a neschopnost Ruska zajistit další let k Miru nemůže vrátit.

Ilustrační foto...Ale ať už si novináři říkali cokoli, orbitální stanici v dalších letech navštívili kosmonauti z Rakouska, Německa, Francie, Slovenska, Kazachstánu a Velké Británie. K základně navíc přibyl geofyzikální modul Spektr a modul pro dálkový průzkum Země -- Priroda.

V roce 1995 dokonce Valerij Poljakov ukončil stále ještě nejdelší pobyt člověka na oběžné dráze. V uzavřeném prostoru s minimem soukromí strávil 438 dní! Tedy podobně dlouho jako potrvá výprava k Marsu.

V témže roce přicestoval na palubě dopravní lodě Sojuz na Mir první Američan: Norman Thagard. Po 115 dnech pobytu si ho vyzvedl americký raketoplán, který se stanici vytvořil ve vesmíru dosud nevídaný komplex o váze 210 tun!

Začala tak další etapa v bohaté historii Miru. Mezinárodní společenství vedené Američany, se chystalo na stavbu nové kosmické základny. Potřebovalo však získat zkušenosti s dlouhodobým pobytem člověka na oběžné dráze. Raketoplán jako takový strávil ve vesmíru nejdéle šestnáct dní a žádný jiný dopravní prostředek pro lidskou posádku k dispozici nebyl. Proto americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, známý spíše pod zkratkou NASA, zaplatil ruské straně dlouhodobý pobyt hned několika kosmonautů a kosmonautek na Miru. Součástí byly i časté přílety raketoplánů.

Stanice Mir dosáhla délky třicet metrů, hmotnosti 140 tun, a několikačlenné posádce poskytla až čtyři sta krychlových metrů životního prostoru. Což jsou zhruba jako dva třípokojové byty na běžném sídlišti.

Za celou dobu své výjimečně dlouhé práce, kdy většina komponentů několikrát překročila dobu původně plánované životnosti, měla základna samozřejmě nejrůznější technické problémy. Jako celek však stále pracovala bez větších závad. Pro Rusy i Američany to proto byly skvělé "manévry" na pokraji únosného rizika. Kdyby ovšem -- kdyby ovšem posádka ve středu 25. června 1997 nenacvičovala ruční připojení dopravní lodě Progress.

Ilustrační foto...Během přibližování se sedmitunový Progress vinou chyby posádky vymkl kontrole, minul spojovací uzel a setrvačností několikrát narazil do stanice. Nejen že Mir náhle přišel o polovinu všech panelů slunečních baterií, ale v plášti modulu Spektr vznikla řada trhlin.

Tlak kyslíku začal ihned klesat a trojice kosmonautů měla co dělat, aby včas izolovala poškozený modul od zbytku stanice. Základna se volně převalovala na oběžné dráze a řídící středisko uvažovalo o jejím nouzovém opuštění prostřednictvím lodi Sojuz. Nakonec se tak nestalo - modul Spektr, vybavený pro dálkový průzkum Země, byl ale nenávratně ztracen.

Následovaly tři roky, které až příliš často přinášely nové nepříjemné zprávy z oběžné dráhy. Stanice -- jakoby v šoku z nehody -- připravovala obyvatelům perné chvíle. Ať už se jednalo o výpadky elektrické energie či poruchy palubních počítačů. Pobyt v útrobách Miru se stával sázkou v loterii a je velkým štěstím, že nedošlo k žádné další vážné nehodě nebo dokonce tragédii.

Ilustrační foto...Není divu, že se poslední dvě výpravy americký kosmonautů -- Davida Wolfa a Andy Thomase -- staly pro NASA pěknou noční můrou. Nejvyšší z nejvyšších Dan Goldin si předtím než schválil 119denní pobyt Wolfa na Miru dokonce vyžádal jakýsi certifikát o bezpečnosti orbitální stanice.

S návratem posledního Američana začaly Spojené státy čím dál tím víc naléhat, aby byl Mir zlikvidován. Nahlas se o tomto radikálním kroku začalo mluvit především na sklonku roku 1998, kdy ruská raketa Proton vynesla na oběžnou dráhu modul Zarja -- první část Mezinárodní kosmické stanice.

RKK Energia, společnost odpovědná ze provoz Miru, stanici i nadále udržovala při životě, chyběly však klíčové peníze. Koncem srpna roku 1999 proto 27. posádku stanice už nikdo nenahradil. Naděje svitla až s příchodem mezinárodní společnosti MirCorp. Ta se však zmohla pouze na tříměsíční pobyt dvou kosmonautů v polovině roku 2000. Privatizace Miru se z různých důvodů nepovedla, agónie skončila.

redakce

| Zdroj: http://mir.astronomy.cz IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Prevence světelného znečištění ve světě
Ilustrační foto...
Měsíční kameny v Čechách - díl II. (minerá
Ilustrační foto...
Noc s úplným zatměním
Ilustrační foto...
Zlaté století astronomie - díl třetí
Ilustrační foto...
Jak se jmenuje nejvyšší vrchol Marsu?
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691