Pestře pomalované rakve hvězdných mrtvol II

Mlsný kocour Hubble opět olíznul svůj skleněný jazyk a vyplivnul astronomům další z detailních pohledů na zajímavé partie oblohy nacházející se žel hluboko pod jižním obzorem. Pojďme se spolu s ním podívat, jak to vypadá na hvězdném hřbitově, který máme za pomyslnými humny

Ilustrační foto... .Pokud by se vám stala ta nemilá věc a ze dne na den jste se stali částici schopnou létat rychlostí světla, vydali byste se směrem k jižnímu zeměpisnému pólu a měli trochu štěstí, doletěli byste po téměř dvou stovkách tisíců let k nepravidelné galaxii, Velkému Magellanovu mračnu. Muselo by to být věru úžasné, pokud byste si ten výlet zkrátili třeba na týden (a pohybovali se tak asi dvacetmilionkrát rychleji -- fuj). Jenom stěží si dokážu představit, jak monumentální by bylo zvětšování galaxie před očima. Naštěstí je příroda při smyslech a podobně ztřeštěné výlety nám doslova zakazuje (snad). Proto musíme investovat neskutečně značné sumy do stavby dalekohledů, ať už pozemských, nebo vysoko nad našimi hlavami obíhajících -- "á-la Hubble". Právě ten, v kombinaci s pozemskými gigantickými kolegy, provedl podrobnou studii Velkého Magellanova mračna se zaměřením na slabé a nenápadné planetární mlhoviny.

To, co je viditelný výsledek tohoto bádání vidíte na přiloženém obrázku. Snímek galaxie jako celku pořídil slavný David Malin z Anglo-australské královské observatoře. Pro ilustraci vybrali astronomové STSCI (L. Stanghellini a kol.) šest mlhovin, které se jim podařilo pozorovat. Celkem nasnímali téměř tři desítky zajímavých planetárních mlhovin a pořídili tak snad nejrozsáhlejší a nejdetailnější studii stelárních ostatků za hranicemi Galaxie.

I závěry vypadají velmi zajímavě. Na detailní popis si ještě musíme počkat, ale zdá se, že je rozhodně o co stát. Podle tvaru plynné obálky mohou astronomové soudit nejen na to, jaká hvězda byla takto obnažena, ale i na to, v jakém prostředí v "matiční" galaxii se nacházela a jaké zde panovaly podmínky. Bipolární tvar prstenu nám napovídá, že progenitor mlhoviny vznikl v místech bohatých a těžší prvky, například neon. Ty jsou do prostoru zaneseny při výbuchu supernovy a jsou tedy takovým otiskem atomového prstu končící stálice. Barva mlhovin odpovídá navíc rozložení teplot v plynu. Čím modřejší, tím teplejší. Při známé vzdálenosti a měřitelném úhlovém průměru mohou astronomové nejen zkoumat pozorované a roztodivné tvary mlhovin, ale i jejich skutečné rozložení v prostoru a chemické složení. Z toho, jestli obsahují také velké množství těžších prvků lze soudit, která hvězda byla starší a která mladší. Každá z umírajících hvězd navíc zanesla do obálky nemalé množství uhlíku a jeho sloučenin, látky zoufale potřebné pro život, jak jej známe z pozemských měřítek.

Občas mě napadá, že devadesát procent všech objevů se dělá pomocí Hubblova kosmického dalekohledu. Nemáte také takový pocit?

redakce

13.3.2000 | Zdroj: STSCI Press Release IAN.czIAN.cz