Jupiterova magnetosféra je zaručeně nejrozměrnějším objektem v naší sluneční soustavě, větším než samotné Slunce. Na přelomu milénia se v ní nacházely dvě kosmické sondy -- již tři roky přesluhující sonda Galileo, a pak také sonda Cassini, která byla gravitačním polem Jupiteru urychlena na své cestě k Saturnu. Simultánní měření dvou sond u Jupiteru byla v historii kosmonautiky bezesporu unikátním experimentem.
Poprvé se podařilo zviditelnit Jupiterovu magnetosféru, právě tu vnitřní, která je pro astrofyziky nejzajímavější. Magnetosférou nazýváme prostor kolem nějakého tělesa (zde tedy Jupiteru), v němž je pohyb nabitých částic usměrňován především magnetickým polem centrálního tělesa. Je to tedy jakási obrovská bublina, v níž je magnetickým polem zachyceno značné množství protonů, elektronů a dalších nabitých částic (především iontů).
Nabitou částici nemůžeme přímo vidět, lze ji však zachytit detektorem částic na sondě. To se však s takovým přístrojem musíme nalézat přímo "na místě samém", což ale v případě velké koncentrace nabitých částic může být pro elektroniku sondy smrtící. Není divu, že až doposud se naše informace o vnitřní magnetosféře s vysokou intenzitou magnetického pole odvozovaly z pozemních radioastronomických pozorování (na vlnových délkách několika desítek centimetrů), nebo se opíraly jen o teoretické modely.
Nyní máme také přímý snímek: pořídil jej hmotový spektrometr na sondě Cassini ve dnech 4. a 5. ledna. Jak snímek vznikl? Některé z rychle se pohybujících iontů v magnetosféře mohou nabrat chybějící elektron (či elektrony). Tím se stanou neutrální a pak jejich pohyb už magnetické pole planety neovlivňuje. Částice velkou rychlostí (řádově tisíce kilometrů za sekundu) opouštějí oblast vnitřní magnetosféry. Jestliže se střetnou s přístrojem na sondě Cassini, vytvářejí "obraz", podobně jako se tvoří obraz v normální kameře, když do ní vstupují fotony.
Pro názornost byly do obrázku dokresleny siločáry magnetického pole. Samotný Jupiter je vyznačen v měřítku malým černým kotoučkem. Žluté kroužky po stranách ukazují přibližnou velikost oblasti, ve které se nalézá materiál, vyvržený z povrchu družice Ió. Jak známo, na tomto satelitu existují četné činné sopky, které vyvrhují značné množství materiálu; ten sice dopadá většinou zase zpět na povrch družice, ale část ho přece jen uniká i do prostoru kolem Ió.
