Zatmění Měsíce z Měsíce

Jsme na Měsíci. Kolem nás je jen pustá, oslnivě zářící krajina. Na horizontu se rýsují pozvolné svahy impaktních kráterů -- stop po dávném bombardování kosmickými tělesy. Protože se nacházíme blízko středu polokoule, která je k Zemi přivrácena, vidíme oslnivé Slunce téměř přímo nad hlavou. Obloha nad námi je přitom temná jako nejčernější samet, na kterém se třpytí úžasné množství hvězd -- paradox, který má na svědomí nepřítomnost atmosféry.

Hvězdy vytvářejí stejná souhvězdí jako na Zemi, neboť vůči vzdáleným hvězdám jsme změnili svou polohu jen nepatrně. Naše Země, jejíž úhlový průměr je čtyřikrát větší než měsíční při pohledu ze Země, je nyní v těsné blízkosti oslnivého Slunce. Zatímco Měsíc je v těchto chvílích při pohledu ze Země ve fázi úplňku, Země je ve fázi přesně opačné -- v novu. Naše planeta zpravidla mine naši hvězdu, ale tentokrát tomu tak není. Temný disk Země totiž začne Slunce pomalu ukrajovat.

Na Měsíci bychom viděli, že ze Slunce se postupem času stává stále užší srpek, který je na okraji zemského disku viditelný i v době, kdy už skutečné Slunce zmizelo za temným diskem Země. Obdivuhodný světelný prstenec se brzy objevuje i na opačné straně pozemského disku a ve chvíli maximální fáze vytváří nádherný a svítící kroužek. Úžasná ale musí být i barva celého výjevu: Sluneční paprsky procházející atmosférou se lámou nejvíce v modré a fialové barvě, v červené procházejí bez citelných ztrát. Tak dochází k tomu, že prstýnek má červené či naoranžovělé zabarvení.

V době zatmění se okolní měsíční krajina obléká do zvláštního červenavého a někdy i mírně nazelenalého či namodralého zabarvení. Vše se odehrává ve zcela tichém a opuštěném světě Měsíce, kde není nikoho, kdo by celou krásu mohl pozorovat a popsat.