Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Nejbližší hnědý trpaslík?

aneb Jak vlastně vypadá okolí našeho Slunce? Stručně řečeno, nikdy nevěřte vlastním očím a buďte stále připraveni na nejrůznější překvapení. Přímo za humny, jenom třináct světelných roků daleko, se podařilo mezinárodnímu týmu astronomů objevit nového, stelárního souseda.

Ilustrační foto...Tvrzení "Slunce je typická hvězda ve vesmíru" je nevyvratitelné, věčně omílané a především mylné. Ani náhodou! Ostatně, podívejte se na 25 nejjasnějších stálic noční oblohy. Všechny z nich mají větší zářivý výkon! V devíti případech jde o horké, mladé hvězdy spektrální třídy B -- například Regulus ze Lva, Spika z Panny či Rigel z Oriona. Jenom první jmenovaný vyšle za jediný den do vesmíru stejné množství energie jako Slunce za celé čtyři měsíce! A Rigel dokonce za pouhou hodinu tolik, na co se naše centrální hvězda zmůže za šest roků!

Tím ale náš výčet skončit nemusí. Šest exemplářů z našeho pětadvacetičlenného vzorku -- Sirius z Velkého psa, Vega z Lyry či Deneb z Labutě -- patří do spektrální třídy A, za dalšími sedmi se ukrývají chladní veleobři kategorie G, K a M. Mezi ně patří dvojhvězda Capella z Vozky, Arkturus z Pastýře, Aldebaran z Býka, Betelgeuze z Oriona i Antares ze Štíra. Ve všech případech jsou zářivější než Slunce.

Pokud si dáte tu práce a spočítáte všechny stálice typu B, A a chladné veleobry, dostanete výsledné číslo 22. Slunce ovšem předčí i tři zbývající případy -- Canopus z Lodního kýlu, alfa Centauri z Kentaura a Prokyon z Malého psa. Pouze jedna jediná je srovnatelná -- alfa Centauri A, ale i ta má větší výkon.

Závěr, že je Slunce jenom nevýrazný trpaslík, se nezmění ani tehdy, když náš vzorek rozšíříme na zhruba pět set hvězd do čtvrté velikosti, které jako jediné zdobí světlou oblohu nad většími městy. Méně zářivé jsou pouze tři z nich -- tau Ceti, epsílon Eridani a čtyřhvězda ksí Ursae Majoris. Zbytek, tedy 99,4 procent, Slunce opět předčím.

Problém je jediný -- všechno je to jen a pouze velká iluze, založená na špatném vzorku. Drtivá většina stálic v Galaxii je totiž výrazně méně hmotnější, chladnější a samozřejmě i méně zářivější než Slunce. Stačí, když budeme ignorovat to, co na obloze vidíme, a zaměříme se spíše na průzkum našeho okolí. Stálice se přece kolem středu Galaxie pohybují po různých dráhách, takže ty, které se náhodou momentálně dostaly do naší blízkosti, mohou představovat docela reprezentativní směs.

Ilustrační foto...

Pokud něco takového uděláte, zjistíte, že nám z výběru zmizely všechny "tutovky" -- hvězdy spektrální třídy B i A, stejně jako chladní červení veleobři jsou od nás ve většině případů nesmírně daleko. Naopak se objevily červení trpaslíci -- sedm z deseti stálic v okolí Slunce spadá právě do této kategorie chladných, málo zářivých případů. Tři červení trpaslíci dokonce patří mezi nejbližší: Proxima Centauri, Barnardova hvězda z Hadonoše a Wolf 359 ze Lva. O jejich nenápadnosti svědčí fakt, že přestože leží méně než osm světelných roků daleko, ani jednoho z nich nezahlédnete bez dalekohledu.

Za dalšími 15 procenty se ukrývají tzv. oranžoví trpaslíci spektrální třídy K. Jsou sice o něco teplejší a zářivější než ti červení, ale na druhou stranu Slunce jako takové nepředčí. Pouze dva z nich přitom zahlédneme pouhýma očima: epsílon Eridani a 61 Cygni.

Posledních deset procent tvoří trpaslíci bílí: pozvolna chladnoucí jádra bývalých hvězd. I oni jsou strašně nenápadní, ani ty dva nejbližší případy -- Sirius B a Prokyon B -- nezahlédnete bez dalekohledu.

Ilustrační foto...

Shrňme to: Červení trpaslíci tvoří v Galaxii 70 procent všech hvězd. Oranžoví K trpaslíci 15 procent a chladnoucí bílí 10 procent. Celých 95 procent všech hvězd je tudíž méně zářivějších než Slunce, které právem spadá do kategorie superhvězd.

To, že je většina hvězd v Galaxii velmi nenápadná a tudíž viditelná jenom na malou vzdálenost, má ještě jeden důsledek: I v našem nejbližším okolí, ruku v ruce se zdokonalující se technikou, můžeme stále ještě narazit na nové sousedy. Jednoho takového se podařilo onehdá objevit v zapomenutém souhvězdí Vývěva. Je stěží vidět i těmi největšími hvězdárenskými dalekohledy a -- co je nejdůležitější -- leží jenom třináct světelných roků daleko.

Ilustrační foto...Vzácný úlovek uvízl v síti tzv. Hluboké infračervené přehlídky DENIS (Deep Near Infrared Survey) nastražené mezinárodním týmem hvězdářů z Francie, Španělska a Spojených států. Dva z nich -- Xavier Delfonse a Thierry Forveille si tohle léto na jednom ze záběrů všimli nápadně jasného zdroje: buď málo hmotného trpaslíka nedaleko nás, nebo naopak červeného obra v běžné vzdálenosti.

Proto na něj 30. května 2000 zamířili jeden z desetimetrových dalekohledů Keckovy observatoře a rozborem světla dokázali, že musí jít o chladné těleso (na povrchu tak dva a půl tisíce stupňů Celsia) s hmotností mezi 60 a 90 Jupitery. Jeho malou vzdálenost nakonec potvrdily i snímky, které se dodatečně podařilo nalézt v archivech. Hvězdička se na nich nápadně pohybuje, každý rok urazí jeden a půl úhlové vteřiny. Její vzdálenost -- zatím poněkud nejistou -- nakonec odhadli na 13 světelných roků.

DENIS-P J104814.7-395606.1, jak byl mezitím trpaslík romanticky nazván, se tak umístí někde v první čtyřicítce ke Slunci nejbližších hvězd. No a jak je možné, že tak dlouho unikal pozornosti? Důvodů se nabízí hned několik. Předně je skutečně hodně nenápadný -- vždyť je stotisíckrát slabší než hvězdy viditelné bez dalekohledu. Navíc se nachází na jižní obloze, která je oproti severní určitě méně systematicky studována.

Už nyní je ale zřejmé, že o DENIS-P J104814.7-395606.1 bude poměrně velký zájem. Se svoji hmotností se totiž nachází někde na pomezí skutečných hvězd -- červených trpaslíků a trpaslíků hnědých -- jsou větší než planety, ale vzhledem k malé hmotnosti se nikdy nezahřejí na teplotu, při které mohou ve svém nitru spalovat vodík na helium. Hranice mezi oběma kategoriemi se totiž odhaduje na 75 Jupiterů.

Jiří Dušek

| Zdroj: Tisková zpráva, Astronomy a další IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Česká republika by měla vstoupit do ESO v lednu
Ilustrační foto...
Pod sukni slavné galaxie
Ilustrační foto...
Sluneční piha II
Ilustrační foto...
Expedice Úpice 2001 -- díl dva
Ilustrační foto...
Kraví hora
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691