S planetami mimo sluneční soustavu se roztrhl pomyslný pytel. Zajímavý experiment provádění Hubblovým teleskopem ale naopak zjistil málo planet tam, kde jich čekali vědci mnoho. Pojďme si ukázat jeden zajímavý experiment.
Co se mi na astronomii velmi líbí jsou metody, kterými poznáváme vesmír. Tu a tam dokáží astronomvé vymyslet ruku v ruce s fyziky a inženýry zajímavý experiment, který umožní studovat jinak velmi těžko pozorovatelné objekty. Krátký příklad. Chceme-li popsat život jedné hvězdy, musíme s ní žít mnoho miliard let a pořizovat záznamy o významných etapách jejího vývoje. A nebo, a to je právě ta lišácká finta, budeme po dobu nesrovnatelně kratší studovat miliardy jiných hvězd a vzhledem k zastoupení všech možných druhů stálic v tomto souboru pak můžeme dělat závěry o tom, jak se hvězdy vyvíjí. Podobné triky jsou úžasné a moderní astrofyzika by se bez nich neobešla.
Podobně zauvažoval dvoučlený tým astronomů ve složení Ron Gilliland (STSCI) a Tim Brown (Národní centrum pro výzkum atmosféry) a zaměřil skleněné oko HST na kulovou hvězdokupu 47 Tucanae, nacházající se asi patnáct tisíc světelných let od Země na jižní obloze. Po dobu delší než šedesát hodin pozorovacího času snímali velmi pečlivě část hvězdokupy obsahující více než třicet tisíc stálic a sledovali případné změny jasnosti způsobené přechodem velkých a horkých planet přes disky hvězd. A protože potřebovali ušetřit drahocený čas, zvolili právě takový princip pozorování, kdy místo dlouhé expoziční doby a sledování nemnoha objektů, sledujete krátce (relativně) oblast čítající mnoho různých hvězd. A pravděpodobnost úspěchu se pak zvětšuje.
Jenomže badatelé postupující tímto způsobem tentokrát neobjevili vůbec nic. Přesněji řečeno, objevili mnoho zajímavých věcí, přestože se jim nepodařilo pozorovat jediný zkáryt. Jak to, že byli úspěšní?
Abychom mohli hloubku jejich objevu ocenit, musíme si připomenout několik závěrů vyplývajících z výzkumu a hledání planet mimo sluneční soustavu. Ukazuje se, že velká část objevených planet (pomocí periodického vzdalování a přibližování spektrálních čar způsobených oběhem centrální hvězdy a planety kolem společného těžiště), jsou velmi hmotná plynná tělesa, podobná Jupiteru. Obíhají ale po draháh mnohem bližších než náš gigant. Zatímco vzdálený pozorovatel by si a případný zákryt Slunce Jupiterem musel nějaký ten pátek počkat (necelých dvanáct let), „horcí jupiteré“ pozorovaní u ostatních hvězd se pohybují po vražedných drahách podobných té, kterou pozorujeme u Merkuru. Tedy velmi blízko Slunce. V takovém případě pozorujeme zákryty s periodami řádově dnů. (pamětníci si možná vzpomenou na článek v IAN popisující první pozorování zákrytu hvězdy cizí planetou). Je ale otázka, zda máme podobné planety hledat také v kulových hvězdokupách. Zdá se, že nikoli. Naše znalosti o planetách jsou ale zatím velmi malé. Veškerá moudra jsme zaloižili na tělesech sluneční soustavy. Jak se zdá, běžné planety v kosmických měřítcích budou asi poněkud jiné.
P.S A aby se série neštěstí sypajících se během posledních dnů na moji hlavu naplnila, zjistil jsem po sepsání tohoto článku, že velmi podrobně se na toto téma rozepsal Jirka už během prázdnin. A jelikož je mi líto tento článek zahodit, přikládám pro vážné zájemce odkz na Jirkovo rozsáhlé, detailní a vyčerpávající povídáni.
