Používání sousloví astronomická čísla nebo astronomické částky má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.
Nicméně na počátku letošního roku vydala Česká národní banka velmi neobvyklou emisi běžných mincí v nominální hodnotě 10 Kč a 20 Kč věnovanou miléniu, čili konci 2. a počátku 3. tisíciletí. Líc obou mincí se shoduje s běžnou emisí, ale rubová strana na desetikoruně nese motiv kotvového hodinového strojku. V případě dvacetikoruny je to motiv části astrolábu.
Docela mi vrtalo hlavou, zda to byl záměr ČNB, vybrat astronomický motiv nebo se jednalo víceméně o náhodu. Proto jsem se obrátil na oddělení ČNB pro styk s veřejností. Velmi brzy jsem obdržel odpověď od paní Jaroslavy Vojtíškové: "...Podle vyjádření ředitele peněžní sekce bylo pro tyto mince vybráno téma času obecně, neboť přelom 2. a 3. tisíciletí je vnímán jako časový mezník. Autoři -- pánové Kozák (10 Kč) a Oppl (20 Kč) připravili nejdříve grafické návrhy, z nichž Komise pro posuzování návrhů na české peníze vybrala ty výtvarně nejkvalitnější. To, že je na nich hodinový stroj a astroláb je výsledkem výtvarného zpracování. Komise neměla záměr vybrat právě tyto objekty. Jejich motiv nebyl zadán. Zadáno bylo pouze téma času. Detaily o těchto mincích najdete na adrese www.cnb.cz/_platidla/aktuality/000103_10_20czk.htm a www.cnb.cz/_platidla/numismatika/10a20kc00.htm ... "
Takže k astronomickému motivu nepřispěla ani lobující česká astronomická obec ani náklonnost České národní banky k astronomii. Její tvůrce patrně k oběma motivům přivedlo správné vědomí souvislosti astronomie a měření času.
Astroláb
Podle encyklopedického hesla lze za astroláb považovat jednak starověký přístroj k měření výšky, ale také souhrnný název skupiny astronomických přístrojů, které používají rtuťový horizont, systém zrcadel nebo hranolů na vytýčení almukantarátu (azimutální kružnice). První astroláb zkonstruoval pravděpodobně Hipparchos v polovině 2. století př. n. l. a ve středověku jej zdokonalili Arabové. Každý astroláb představuje sám o sobě kromě měřícího přístroje také nádherné umělecké dílo.
Shodou okolností během letošních prázdnin obdržela naše knihovna darem monografii o astrolábech v německých muzejních sbírkách. Kromě velmi detailních vyobrazení a rozborů řady astrolábů z různých historických období obsahuje také velmi podrobný obecný úvod a také matematické výrazy potřebné ke zkonstruování vlastního astrolábu. Celá kniha je v němčině: Die Astrolabiensammlungen des Deutschen Museums und des Bayerischen Nationalmuseums (Burkhard Stautz, ISBN 3-486-26479-6).
A na konec úryvek z pera Dr. Zdeňka Horského, CSc.: "Astroláb -- malý zázrak staré astronomie. Vznikl snad ještě v antice a přešel -- přes byzantskou i přes arabskou vědu -- jako přímé dědictví antiky do evropského středověku i počátků novověku. V Evropě se běžně užíval až do konce 17. století, v arabském světě ještě déle. Jeho tisícileté panství je výrazem jak jeho dokonalosti, tak ovšem i slabosti a možno říci i stagnace astronomie v době jeho vlády. Teprve v moderní době věda stejně rychle, jako vytváří nové, odvrhuje i staré přístroje.
Astroláb však osvědčil obrovitou životnost: v principu dnešní otáčivé mapy nebe přežívá stále, a znovu se utíkáme k této pomůcce pro rychlé řešení řady úloh ze sférické astronomie. Astronomie tak má proti ostatním oborům o jedno prvenství víc: vytvořila vůbec první nomogram, a to přímo nomogram s průsvitkou, tedy jednu z nejnáročnějších forem této moderní pomůcky pro grafické usnadnění výpočtů. Položíme-li vedle sebe řadu astrolábů z doby od 10. do 17. století, liší se od sebe pouze uměleckým provedením, vůbec ne principem. Umělecké zpracování bývalo velmi náročné, i v tom se odráželo, že přístroj byl stavěn "pro věčnost". Krása tvaru a tajemnost účelu učinila z astrolábu hledaný objekt mezi sběrateli. Astroláb však dokázal mnohem víc než jen jako nomogram řešit početní úlohy.
Byl to rovněž a snad původně především pozorovací přístroj. Měl tu výhodu, že se sám vlastní vahou ustálil ve správné poloze. Bylo jím možno měřit výšku předmětů na zemi i výšku hvězd nad obzorem, určovat čas podle Slunce i podle hvězd, případně stanovit zeměpisnou šířku na moři. Jako nomogram mohl řešit četné úkoly: převádět hvězdný čas na sluneční a naopak, určovat kdy vyjdou či zapadnou jednotlivé hvězdy a planety, řešit astrologické úkoly, i převádět naše dnešní rovnoměrné hodiny na nerovnoměrné. (Doba od východu k západu byla dělena na 12 navzájem stejných hodin, ty však v průběhu roku měly různé trvání -- nejdelší v létě, nejkratší v zimě -- proto se jim říkalo nerovnoměrné). Sám astroláb je řešen v stereografické projekci, kdy všechny kružnice na nebeské sféře se do roviny promítají rovněž jako kružnice. To nesmírně usnadňovalo konstrukci. Řada rukopisů a později tištěných knih dávala návody, jak konstruovat astroláb a jak najít jednotlivé středy příslušných kružnic.
Nejumělejší a nejefektnější součástí byla vždy síť astrolábu. Je to vlastně mapa hvězdného nebe, kde výstředná kružnice představuje ekliptiku s 12 znameními a hroty představují jednotlivé jasné hvězdy. Síť je vlastně průsvitkou, kdežto kružnice stejných výšek a stejných azimutů jsou vyneseny na základní rovině celého normogramu. Někdy bývala síť redukována pouze na kruh ekliptiky, tak tomu je např. na pražském orloji." (Grygar, Horský, Mayer -- Vesmír, MF 1979, str. 247)
