Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Návod na použití vesmíru VI

Přinášíme vám na pokračování novou verzi Návodu na použití vesmíru od Jiřího Duška. Zastávka jedenáctá - nevýrazné planety, zastávka dvanáctá - city astronomy.

Zastávka jedenáctá - nevýrazné planety

Pestré snímky planet i jejich podivuhodných satelitů, které nám dnes a denně zasílají meziplanetární sondy roztroušené po celém prostoru sluneční soustavy, jsou úžasné a právem zdobí řadu astronomických knih i časopisů. Bohužel, malými dalekohledy na planetách příliš zajímavostí nespatříte. Omezená rozlišovací schopnost jednoduchých přístrojů totiž dovolí ukázat pouze několik nejvýraznějších jevů. To vše bude navíc černobílé, jen s náznakem mdlých barevných odstínů.

Fáze Venuše vznikají podobně jako u Měsíce. Tato planeta navíc v průběhu týdnů s rostoucí nebo klesající vzdáleností od Země nápadně mění úhlový průměr. Oba jevy jsou snadno pozorovatelné i tím nejmenším dalekohledem – vyjma divadelních kukátek a nekvalitních plastikových přístrojů. Stejně zajímavé je sledovat dalekohledem s velkým zvětšením západ planety za velmi vzdálený obzor. Jeden okraj Venuše tehdy získá nápadně červené zabarvení, zatímco druhý barvu modrou – záleží také na tom, jakým dalekohledem úkaz sledujete. Příčinou je lom světla v pozemské atmosféře – paprsky červené barvy se totiž lámou méně než modré a obraz Venuše se promění v úzké spektrum.

Ilustrační foto...
Obr.: Fáze Venuše

Venuše se k nám z planet sluneční soustavy sice přibližuje na nejmenší možnou vzdálenost a mívá proto největší úhlový průměr, v pozemských dalekohledech však žádné detaily na jejím povrchu nezahlédnete. Spatřit nelze nic víc než jen neúplný kotouček, snad mírně ztemnělý u okraje. Ve viditelném světle totiž sledujeme jenom horní vrstvy husté atmosféry, která propouští pouze ultrafialové záření.

Čtyři největší Jupiterovy měsíce – Ió (čti í-jó), Europa, Ganymed a Kallistó – lehce zahlédnete už v triedru upevněném na stativu. Dokonce s odstupem několika málo hodin zjistíte, že neustále mění polohu. Spatřit také můžete některé jevy přímo v Jupiterově atmosféře: temné rovníkové pásy jsou patrné už v menším dalekohledu o průměru objektivu pět centimetrů. Ve větších přístrojích si na jejich okrajích určitě všimnete řady dalších detailů: světlých i tmavých skvrnek, záhybů i zálivů. Známá Velká červená skvrna leží na jižní polokouli, není však červená, ani nápadná; vypadá jako drobný světlý ovál. Obdobně jako jiné oválné skvrny představuje „velká červená“ ohromný vír, několikrát větší než planeta Země, který se otáčející jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy.

Ilustrační foto...

V malém dalekohledu je nápadný i Saturnův prstenec, ozdoba druhé největší planety sluneční soustavy. Pokud vám to dalekohled umožní, pokuste se v Saturnově atmosféře zahlédnout některé tmavší skvrnky. Vidět může být i stín, který prstenec vrhá na planetu (resp. planeta na prstenec), v těsné blízkosti planety snadno odhalíte největší měsíc – Titan. Vypadá jako „hvězda“ osmé velikosti. Ve větších dalekohledech spatříte i Rheu , satelit desáté velikosti nevzdalující se na více než dvojnásobek velikosti prstenů. Naopak velmi vzdálený je Japetus. Jeho polokoule, která směřuje při letu kolem Saturnu dopředu, je výrazně tmavší, proto má při největší západní výchylce jasnost deset magnitud, zatímco při východní je o celé dvě magnitudy slabší. Tehdy se ale vzdaluje až na dvanáct průměrů prstenů daleko (9 až 10 úhlových minut) a je těžké jej odlišit od anonymních stálic. Stejně jako v případě Jupiterových měsíců vám při hledání Saturnových satelitů pomohou nejrůznější počítačové programy a nebo hvězdářské ročenky či časopisy.

Saturnovy prsteny jsou složeny z částic vodního ledu, od velikosti obytného domku až po jemný prach mikrometrových rozměrů. Neuvěřitelná je i jejich šířka: jen několik stovek metrů! Kdyby tedy měly prsteny stejnou tloušťku jako list papíru, činil by jejich průměr hodně přes padesát metrů! Pokud se ale na ně podíváte větším dalekohledem, možná si uprostřed prstenu všimnete tmavého předělu, tzv. Cassiniho dělení, bývá však pozorovatelné pouze za skutečně klidného vzduchu.

Sousední Mars je jedinou planetou, u níž dohlédneme až na povrch, navíc je v relativně blízké době nejbližším cílem celé řady meziplanetárních. Pozornost nejspíš upoutá na první pohled: Na rozdíl od běloskvoucího Jupiteru či Venuše je Mars zřetelně naoranžovělý. Proto si také vysloužil jméno řeckého boha války. Pokud vlastníte dalekohled o průměru objektivu alespoň pět centimetrů a zvětšení alespoň stokrát, určitě zahlédnete polární čepičky, které se jeví jako bílé skvrny v okolí severního a jižního pólu. Jsou ze směsi oxidu uhličitého a vodního ledu, v průběhu měsíců tudíž zřetelně mění velikost – v závislosti na ročním období a také proto, že se Mars pozvolna naklání směrem k Zemi (resp. od ní). Většinou bývá pozorovatelná pouze jedna polární čepička, druhá se nachází za okrajem planety.

Ilustrační foto...

Snadno viditelné jsou i některé další tzv. albedové útvary. Především tmavá Syrtis Maior, která byla objevena už v sedmnáctém století. Svým tvarem připomíná Afriku, ostatně právě podle jejího severního pobřeží byla pojmenována. Od ní na západ se táhne temný pás Sinus Meridiani, jímž prochází i „nultý“ poledník, a nad Syrtis Maior leží světlá, kruhová skvrna Hellas, pozůstatek po dopadnu jedné veliké planetky. Tedy kráter o průměru přes dva tisíce kilometrů a hloubce kolem devíti kilometrů.

Temné skvrnky však nemají s konkrétními povrchovými útvary (krátery, údolími a sopkami) prakticky žádnou souvislost a jsou pouze výsledem různé odrazivosti Marsova povrchu (odtud název albedové). Vzhledem k tomu, že se Mars kolem své osy otočí jednou za zhruba 25 hodin, nemusí být Syrtis Maior pokaždé viditelná. Podobu planety vám však lehce předpoví kterékoli běžné počítačové planetárium.

Podívat se také můžete na Merkur, Uran, Neptun, resp. některé planetky z oblasti mezi Marsem a Jupiterem, například Pallas, Juno či Vesta. Všechny ale budou vypadat jako zářící kotoučky bez jakýchkoli podrobností. Naopak vynikajícím cílem pro každý menší dalekohled je na náš Měsíc. Pokud jej budete sledovat bez dalekohledu, zeslabte dostatečně jeho oslnivý jas. Měsíc pozorujte nízko nad obzorem, při zákalu, za soumraku, z osvětlené místnosti či ze stanoviště poblíž lampy pouličního osvětlení. Pomoci si můžete vhodnými filtry, třeba slunečními brýlemi. Na měsíčním povrchu pak hravě spatříte nejen tmavá moře, ale také některé zálivy, jezera a světlá okolí větších kráterů.

Působivější výhled ale poskytuje dalekohled. Jak sami poznáte, nejvíc podrobností zahlédnete poblíž terminátoru – rozhraní světla a tmy, tedy v místech, kde na Měsíci vychází, resp. zapadá Slunce. Dlouhé stíny, které zde vrhají i ty nejmenší vyvýšeniny, totiž dávají měsíční krajině zřetelnou plastickou podobu. Pro sledování Měsíce je proto nejvhodnější doba kolem první čtvrti, resp. kolem poslední čtvrti, naopak za úplňku není po kráterech ani památky.

Krátery jsou pozůstatkem po dávných pádech planetek a kometárních jader, které si dodnes uchovaly původní podobu – na rozdíl od Země, kde byla většina stop po vesmírném bombardování smazána působením vody a větru. Ty největší mají průměr až několik stovek kilometrů (jedná se o měsíční moře vyplněné tmavou lávou), ty nejmenší, které můžeme ze Země ještě vidět běžnými dalekohledy, nepřesahují několik málo kilometry. Kromě kráterů na povrchu Měsíce zahlédnete i pohoří a nejrůznější brázdy či jiné kuriózní útvary, i ony však byly vytvořeny během pádů kosmických těles.

Při poznáváním Měsíce postupujte podobě jako u jasných hvězd a souhvězdí. Nejdříve se seznamte s jeho podobou při pohledu bez dalekohledu – zapamatujte si jména alespoň těch nejnápadnějších moří (vč. latinských názvů). Poté s jednoduchou mapkou vyhledejte některé nejnápadnější krátery a pohoří, za příhodných podmínek budou patrné i malým astronomickým dalekohledem. Disponujete-li větším přístrojem s dostatečným zvětšením, začněte se dívat po skutečně drobných útvarech, jako jsou dómy, zlomy či řetízky kráterů. Taková pozorování však ovlivňuje celá řada faktorů – neklid zemské atmosféry, natočení Měsíce a poloha Slunce, vydáte se tedy na skutečnou kosmoplavbu neprobádaným územím.

Úkoly pro vás:

Planety mají na obloze poněkud specifické postavení – díky meziplanetárním sondám přináší pohled skutečným dalekohledem velké zklamání. Podivuhodné detaily – v atmosférách nebo přímo na jejich povrchu – se omezí na několik mdlých jevů, které jsou sotva zahlédnutelné i těmi největšími dostupnými přístroji. Právě v tom se ale může ukrývat poučení –důkaz, jak skvělou techniku jsou lidé schopni sestavit. A naopak, můžete se také vydat po stopách pozorovatelů, kteří ještě před sto roky neměli k dispozici ani tu nejjednodušší fotografickou kameru a přesto byli schopni odhalit celou řadu základních zákonitostí. Nejen ve světě planet.

1. Pokuste se vyhledat všechny planety sluneční soustavy a na jejich povrchu či v atmosféře s dalekohledem identifikovat alespoň některé nejnápadnější detaily.

2. Nezdá se vám náhodou vycházející Měsíc u obzoru nepřirozeně veliký? Určitě ano, vždyť podobný pocit zažívali i ti nejslavnější pozorovatelé! Zkuste však Měsíc vyfotografovat nízko nad obzorem a pak o několik hodin později už vysoko na obloze.

3. Seznamte se s úplňkovou podobou Měsíce při pohledu bez dalekohledu, identifikujte a zapamatujte si polohu nejnápadnějších moří i zálivů, včetně jejich latinských názvů.

4. Triedr 10x50 umožní na Měsíci spatřit celou řadu podrobností, které s odstupem dní mění podobu (s ohledem na nasvícení Sluncem). Pomocí mapy a dalekohledu zkuste identifikovat alespoň tyto největší krátery a pohoří:

Moře nepokojů (lat. Mare Crisium)

kráter Aristoteles

Eudoxus

pohoří Alpy, Kavkaz a Apeniny

Aristillus

Plato

Archimédes

Eratothenes

Tycho

Copernicus

Duhový záliv (Sinus Iridium)

Kepler

Aristarchus

5. Zjistěte jaký barevný odstín má planeta Uran a Neptun. Jeví se vám v dalekohledu jako zářící body nebo je zahlédnete v podobě kotoučků?

6. S triedrem na stativu a nebo jiným menším dalekohledem sledujte změny poloh čtyř nejjasnějších měsíců Jupiteru a porovnáním kreseb okolí planety Saturnu odhalte satelit Titan (je pouze dvakrát slabší než Jupiterovy měsíce).

7. S využitím počítačového atlasu nebo jiného zdroje informací jistěte, zda můžete nyní sledovat planetku Vesta, největšího a nejnápadnějšího zástupce tohoto typu těles v oblasti mezi Marsem a Jupiterem. Poté se ji pokuste nalézt dalekohledem. Nejste-li si jisti s přesnou identifikací planetky, nakreslete skicu hvězdného pole. „Hvězda“, která se s odstupem několika dní pohnula, je Vesta. Tímto způsobem ostatně byly planetky před dvě stě roky rutinně objevovány – dnes jej nahradily automatické dalekohledy.

8. Máte-li k dispozici skutečně veliký astronomický přístroj s vhodným zvětšením, zkuste několikrát za noc s odstupem alespoň jedné hodiny nakreslit vzhled Jupiterovy atmosféry do předem připravených kružnic o průměru alespoň pět centimetrů. Planeta se kolem osy otočí jednou za zhruba deset hodin, takže po překreslení vašich skic do jedné mapy získáte působivou představu o podobě celého plynného obalu Jupiteru. Postupovat můžete tak, že na každou s kreseb položíte průhlednou síťku s vyznačenými poledníky a rovnoběžkami a všechny detaily v odhadnutých proporcích rozvinete do „válcového zobrazení“ (tj. rozvinutého pláště válce).

9. Zkuste na denní obloze nalézt Venuši. V době, kdy je úhlově dostatečně daleko od Slunce, to skutečně nebude žádný problém. Jen potřebujete vědět, kde přesně leží, jinak planetu snadno přehlédnete. Podmínkou je i bezoblačné nebe a dostatečně průzračný vzduch. Při hledání Venuše využijte nápadnější Měsíc, nachází-li se poblíž, nastavte do dalekohledu nejdříve jeho a pak i nedalekou planetu. Planeta se snadno hledá i pomocí Slunce – rozdílem rovníkových souřadnic a samozřejmě automaticky naváděným dalekohledem.

10. Možná budete mít štěstí na jasnou kometu – tyto sněhové koule, které nám na obloze vykreslují více či méně nápadné chvosty, jsou ale značně nevyzpytatelné. Přilétají nepravidelně, většinou se ke Slunci za našich životů již nevrátí. Nepředvídatelná je i jejich aktivita, zda se na obloze představí jen v podobě sotva viditelné mlhavé skvrnky, nebo celou oblohu pokryjí jedním či dvěma ohromujícími chvosty. Každý rok jsou pozorovatelné tři desítky vlasatic, drtivá většina z nich je ale viditelná pouze těmi největšími astronomickými dalekohledy. V dosahu malého dalekohledu a nebo dokonce neozbrojených očí se jasná kometa ocitne nanejvýš jednou do roka. Spíše méně častěji. Pokud se vám nějaké takové představení naskytne, pokuste se jej sledovat. Na obloze vlasatici nejen vyhledejte, ale stopujte i její putování mezi hvězdami a proměny jasnosti.


Zastávka dvanáctá - city astronomy

Přibližně tři čtvrti všech Evropanů tráví každý večer pod čepicí světelného smogu, skrz kterou proniknou nanejvýš tělesa sluneční soustavy, doprovázená hrstkou nejjasnějších stálic. Jemná krajka Mléčné dráhy, slabé hvězdy i meteory, drobné mlhoviny či galaxie – to všechno jim je provždy zapovězeno. Znamená to však, že by městští pozorovatelé házeli „flintu do žita“? Nikoli! Už jenom proto, že za svitu Měsíce jsou si všechna pozorovací stanoviště stejně rovna.

Městská obloha je ideální k poznávání nejjasnějších hvězd a souhvězdí. Tmavé nebe bývá pro začátečníka hodně nepřehledné, obzvlášť, když jednoduché mapky zobrazují pouze ty nejnápadnější stálice. Lze ji ale sledovat také dalekohledem – u Slunce, Měsíce a planet je téměř jedno, zda stojíte na vrcholu osamocené hory nebo v parku uprostřed anonymního sídliště. A protože i ve městě platí poučka, že „větší objektiv posbírá více světla a ukáže slabší vesmírné objekty“, v dosahu vašeho astronomického přístroje se samozřejmě ocitne také celá řada těles vzdáleného vesmíru.

Všudypřítomné světelné znečištění lze však alespoň částečně zmírnit. Na oblohu se můžete dívat přímo ze setmělého bytu, moderní výplně oken bývají natolik kvalitní, že prakticky nedeformují obraz sledovaného objektu! Lepší ale bude, když se z takového „indoorového“ stanoviště přesunete na balkon nebo terasu. Obklopíte-li okulár dalekohledu dlaní, nebude vás rušit okolní rozptýlené světlo. Můžete si také přes hlavu přehodit deku či tmavé plátno, takže se ocitnou ve tmě nejen vaše oči, ale i mapa a další pomůcky, které máte položeny na klíně. Vhodné budou i delší rosnice – ne proti vlhkosti, ale k dalšími odstínění.

V posledních letech se s úspěchem používají i speciální filtry připevňované za okulárem, které částečně a nebo úplně blokují rozptýlené světlo pouličních lamp a dalších zdrojů. Sledované objekty samozřejmě „nezjasňují“ nýbrž zvyšují jejich kontrast výrazným potlačením jasu okolní oblohy. S úspěchem je použijete především ke sledování plynných (emisních) mlhovin, tedy u planetárních mlhovin, oblaků zářícího vodíku jakou je Velká mlhovina v Orionu nebo Laguna v souhvězdí Střelce, nebo zbytků po supernovách, třeba Krabí mlhovině v Býkovi či Řasách v souhvězdí Labutě. Naopak u vesmírných objektů zářících díky hvězdám – hvězdokupách, galaxiích ale i prachových mlhovin, je přínos pouze velmi omezený, pokud vůbec nějaký. Filtry samozřejmě můžete otestovat i na tmavé obloze a dokonce se skrz něj lze podívat i bez dalekohledu.

Pro městského pozorovatele může být velkou nevýhodou i omezený rozhled , například na sídlišti. Je proto strategické upravit si otáčivou mapu oblohy tak, aby odpovídala pohledu z vašeho běžného stanoviště. Jednoduše ji nastavte na aktuální datum i čas a na průsvitný papír naznačte, jakou část nebe vidíte a jakou ne. Pak z tvrdého papíru vyrobte šablonu a tu vlepte do původně eliptického výřezu mapky.

Pokud se budete dívat na Slunce, Měsíc a planety, zjistíte, že vás omezuje neklid vzduchu. Obraz kosmických těles mnohdy „plave“, nedá se zaostřit a nejsou na něm patrné žádné zajímavé detaily. Například v zimě se nemůžete dívat z okna vyhřátého bytu. Totéž platí v případě, kdy se sledovaný objekt nachází nad střechou protější budovy a nebo nízko nad obzorem.

S dalekohledem se ale vydejte i do vzdálenějšího vesmíru. Nebude to sice taková podívaná, ale jasnější proměnné hvězdy, dvojhvězdy i většinu nápadných otevřených hvězdokup zahlédnete zcela bez problémů. Poněkud těžší to bude s mlhavými objekty, jako jsou kulové hvězdokupy, mlhoviny a vzdálené galaxie. Světlá obloha jim totiž ubírá slabší okrajové partie – to je případ M 31 v Andromedě a nebo M 13 v souhvězdí Herkula. Samozřejmě existuje také celá plejáda objektů zcela nevhodných pro městské toulky. Buď se pohybují nízko nad obzorem a ztrácí se v zaprášeném ovzduší, to je případ Laguny ve Střelci, hvězdokup M 6 a M 7 ve Štíru, nebo jsou úhlově příliš veliké – například detaily v Mléčné dráze a Mléčná dráha jako taková.

Realitou zůstává, že skutečně velký dalekohled s patřičným zvětšením ukáže prakticky stejné detaily bez ohledu na polohu pozorovacího stanoviště. Při vhodném odstínění okolního rozptýleného světla totiž s rostoucím zvětšením klesá jas pozadí – přístrojem o průměru objektivu 20 centimetrů jsou z Českomoravské vysočiny patrné hvězdy jen dvakrát slabší než ze středu Brna.

Pozorování ve městech má jistá omezení, pokud se ale nenacházíte uprostřed náměstí pod pouliční lampou, řadu nebeských objektů skutečně zahlédnete. A kdo ví, třeba budete mít štěstí a během plavby noční oblohou zažijete rozsáhlý výpadek elektrického proudu. Pak se i městské nebe nakrátko rozzáří tisícovkami slabých hvězd…

Úkoly pro vás:

Městské výpravy do vzdáleného vesmíru jsou velmi poučným dobrodružstvím – s ohledem na nedostatek slabších hvězd musíte za vytipovaným cílem zdlouhavě cestovat od jedné stálice ke druhé… rozhodně nebudete mířit „přímo od pasu“. Tento handicap ve vás ale vypěstuje skvělého pozorovatele, jež dokáže lehce putovat po hvězdné obloze.

1. Zkuste v průběhu půl roku několikrát nakreslit Měsíc v úplňku tak, jak jej vidíte při pohledu bez dalekohledu. Obzvlášť pečlivě zaznamenejte podobu Moře nepokojů (Mare Crisium) u východního okraje disku. Má stále tentýž vzhled? Pokud ne, proč? Mění se stejným způsobem i jiná měsíční moře? Co to jsou měsíční librace?

2. V dalekohledu o průměru objektivu alespoň osm centimetrů s dostatečným zvětšením zkuste v okolí Jupiteru sledovat nejen jeho čtyři velké satelity, ale také stíny, které vrhají do atmosféry mateřské planety. Při vzácných příležitostech jsou patrné i jejich světlé kotoučky přecházející přes Jupiter. Předpovědi těchto úkazů najdete ve hvězdářské ročence a nebo některém počítačovém planetáriu.

3. Podívejte se větším dalekohledem a ve větším zvětšení, jak za velmi vzdáleným obzorem zapadá planeta Venuše. Při troše štěstí můžete sledovat její proměnu v úzké spektrum. Podmínkou je čistá obloha průzračná až k obzoru.

4. Zajímavé detaily jsou ke shlédnutí i u Saturnu. Patrný může být stín vrhaný planetou na prsteny, event. prsteny na planetu, Cassiniho dělení a některé větší satelity (tedy nejen Titan).


Pokračování příště...



Návod na použití vesmíru najdete na internetové adrese http://navod.hvezdarna.cz. Jeho kompletní podobu si také můžete stáhnout ve formátu doc (0,6 MB) .

Jiří Dušek

| Zdroj: http://navod.hvezdarna.cz IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Phoenix Mars Lander přilétá k Marsu
Ilustrační foto...
Dějiny brněnské astronomie
Ilustrační foto...
Výprava za meteority a nejen jimi
Ilustrační foto...
Skvrny hrozí Zemi
Ilustrační foto...
Rádio IAN: Vladimír Remek a jeho hosté
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691