Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Návod na použití vesmíru V

Přinášíme vám na pokračování novou verzi Návodu na použití vesmíru od Jiřího Duška. Zastávka devátá - nestálé stálice, zastávka desátá - komiks nebo román?

Zastávka devátá - nestálé stálice

Ještě před dvěma tisíci roky nebyly hvězdy nic jiného než exkluzivní herci nočního dramatu. Jedna zdobila ohanbí střelce, druhá se stala jedovatým trnem obávaného pouštního zvířete, třetí krví podlitým okem býka a čtvrtá šupinou krvežíznivé hydry. Kladní i záporní hrdinové příběhů drobných bludiček na temném sametu tak bedlivě sledovali kypící města, chudé vesnice i osamělé poutníky.

Po několika stovkách roků intenzivního studia však už víme, jaký mají hvězdy původ, kterým směrem se vyvíjejí a pochopili jsme peripetie jejich pomalého či naopak bleskového umírání. Původně nehybně strnulý vesmír se nám před očima proměnil v dynamický svět nejrůznějších druhů stálic, bizardních černých děr, pomalu doutnajících červených trpaslíků, rozpínajících se obálek supernov, suprahustých neutronových hvězd i pozvolna chladnoucích bílých trpaslíků.

Většina názvů souhvězdí i jednotlivých hvězd má původ v hluboké minulosti. Lidé dávali výrazným skupinám jména podle hrdinů z bájí či legend a nebo také podle jejich praktického významu. Každý národ a mnohdy i leckterý domorodý kmen viděl na obloze jiné postavy a předměty. Historie tomu chtěla, aby se nakonec po celém světě prosadila souhvězdí popsaná na přelomu našeho letopočtu řeckým astronomem Klaudiem Ptolemaiem (90–168 př. n. l.) v rozsáhlé sérii knih, v podstatě soupisu tehdejších znalostí matematiky a astronomie, nazvaném Almagest. Nejstarší souhvězdí jsou tedy logicky spojena s bájemi a pověstmi z řecké a římské říše, většina z nich však byla zavedena již Babyloňany z prvních městských států kolem řek Eufrat a Tigris. Mezi hvězdy tedy byly načrtnuty někdy v době kolem roku tři tisíce před naším letopočtem. Další souhvězdí byla přidána až později, buď během námořních výprav na jižní polokouli (Kompas, Chameleon, Mečoun, Moucha) nebo při tvorbě prvních astronomických atlasů (Lištička, Štít, Sochař, Žirafa).

Světlou městskou oblohu zdobí pouze několik stovek nejzářivějších hvězd, Měsíc a některé planety sluneční soustavy. Na tmavém nebi lze bez dalekohledu zahlédnout přes čtyři tisíce stálic. Ještě větší počet hvězd je pozorovatelný loveckým triedrem – zhruba dvě stě tisíc.

Dalekohledem s průměrem objektivu dvacet centimetrů je možné sledovat deset milionů hvězd. Automatické observatoře pořizují seznamy stovek milionů nebeských objektů a celkový počet stálic ve viditelném vesmíru dosahuje 1 000 000 000 000 000 000 000, tj. sto triliard!

Jako hvězdy se označují všechna samostatná, souvisle vázaná tělesa s hmotností od 0,08 do 100 hmotností Slunce, která alespoň po část své existence přeměňovala vodík na helium. Na spodní hranici se tedy nacházejí tzv. hnědí trpaslíci, event. obří planety, horní je dána tím, že hvězdy s větší hmotností nebývají dlouhodobě stabilní a rozpadají se.

Hvězdná velikost, jejíž jednotkou je magnituda (zkráceně mag), popisuje, jak moc na nás hvězdy či jiné vesmírné objekty září ve viditelném oboru spektra. Hvězdná velikost libovolné hvězdy je rovna m = –2,5 log (j/j0), kde j0 = 2,54 10-6 lm/m2, j je hustota světelného toku.

Z historických důvodů platí, že čím je hvězdná velikost menší, tím je objekt jasnější. Slunce má hvězdnou velikost –27 mag, Měsíc v úplňku –13 mag, Venuše –4 mag a Jupiter –2,5 mag. Nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius ze souhvězdí Velkého psa dosahuje jasnosti –1,5 magnitudy, Capella, Vega a Arkturus 0 magnitudy a nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu 7 magnitud. Triedrem lze zahlédnout hvězdy slabé jenom 9 magnitud a dalekohledem o průměru objektivu dvacet centimetrů asi 15 magnitud.

Hvězdnou velikost vybrané stálice zjistíte tak, že ji porovnáte s několika hvězdami, jejichž jasnost znáte. Uvádí je některé tištěné atlasy, ale bez problémů je zjistíte především v počítačových planetáriích. Hodnotu hvězdné velikosti můžete „vysypat z rukávu“, poněkud přesnější je zařazení mezi dvě stálice, například „na 2/5 mezi Vegou a Denebem“. Trénovaný pozorovatel si dokáže u dvou hvězd všimnout rozdílu jen 0,1 magnitudy, faktem ale zůstává, že se hvězdné velikosti dnes zjišťují zcela jinými, mnohem přesnějšími metodami.

Hvězdy nesvítí stálým světlem, nýbrž nahodile poblikávají. Tuto scintilaci (tzv. seeing) vytváří zemská atmosféra: Světlo přicházející od stálice se láme na rozhraní různých vzdušných vrstev, jejichž skladba se neustále mění, takže světelný paprsek rychle v malém rozmezí mění směr. Jednou oko zasáhne, jednou ne – hvězda poblikává.

S výraznými barevnými odstíny se u hvězd setkáme jenom výjimečně. Nejnápadnější je naoranžovělé zabarvení u Betelgeuze ze souhvězdí Oriona, Aldebaranu z Býka, Arktura z Pastýře, Ras Algethi z Herkula a Antara ze souhvězdí Štíra. Barevné odstíny má na svědomí různá povrchová teplota: načervenalé stálice jsou obecně chladnější (asi 4000 stupňů Celsia) než bílé (přes 10 000 stupňů Celsia).

Jasnost některých hvězd kolísá, i když odhlédneme od neklidu zemské atmosféry. Tyto proměnné hvězdy předvádí unikátní nebeská představení; může se jednat o osamocené stálice, které pulsují, jindy sledujeme vzájemně se zakrývající dvojhvězdy. V některých případech se na povrchu hvězd tvoří horké, zářivé skvrny, jiné se zahalují mračny neprůhledného prachu…

O tom, že se hvězdy skutečně mění, se můžete přesvědčit hned ve dvou učebnicových případech – δ Cephei a η Aquilae. Obě se mění prakticky nepřetržitě; první jmenovaná s periodou 5,367 dne v intervalu 3,5 a 4,5 magnitudy, η Aguilae v rozmezí 3,5 a 4,4 magnitudy s periodou 7,18 dne. Stačí se na ně podívat několik nocí po sobě.

Většina názvů souhvězdí i jednotlivých hvězd má původ v hluboké minulosti. Lidé dávali výrazným skupinám jména podle hrdinů z bájí či legend a nebo také podle jejich praktického významu. Po celém světě se nakonec prosadila souhvězdí popsaná na přelomu našeho letopočtu řeckým astronomem Klaudiem Ptolemaiem (90–168 př. n. l.) v soupisu tehdejších znalostí matematiky a astronomie Almagest. Některá další souhvězdí byla přidána až později, buď během námořních výprav na jižní polokouli (např. Kompas, Chameleon, Mečoun, Moucha) nebo při tvorbě prvních astronomických atlasů (Lištička, Štít, Sochař, Žirafa).

V dnešním pojetí souhvězdí představují přesně ohraničené části hvězdného nebe, do nichž patří všechny vesmírné objekty – stálice, jejich skupiny, mlhoviny a dokonce i vzdálené galaxie. Od třicátých let 20. století přitom používáme 88 takových souhvězdí; žádný nebeský objekt nemůže ležet ve dvou souhvězdích současně a nebo mimo kterékoli z nich. Každé souhvězdí má svůj název v domácím jazyce a pro mezinárodní porozumění i v latině. Často se používají třípísmenné zkratky – například Velká medvědice se v latině označuje jako Ursae Maioris, zkr. UMa.

Většina vlastních jmen hvězd pochází ze 14. století našeho letopočtu, kdy evropští učenci překládali z arabštiny některá významná astronomická díla starověku zpět do latiny. Názorným příkladem je nejjasnější hvězda z Labutě. Klaudius Ptolemaios ji popsal jako „jasnou hvězdu na chvostu ptáka“. Arabové toto označení přeložili na Al Dhanab al Dajajah, z čehož při zpětném překladu do latiny zůstalo jenom zkomolené slovíčko Deneb.

V roce 1603 se u nápadných hvězd poprvé objevila řecká písmena. Německý hvězdář Johann Bayer (1572–1625) tímto způsobem označil stálice v jednotlivých souhvězdích. Začátek abecedy posloužil k identifikaci těch jasnějších, konec abecedy naopak těm slabším. K tomuto písmenu se dnes přidává latinský název souhvězdí (někdy jen třípísmenná zkratka). Deneb z Labutě má tudíž označení α Cygni (čti alfa Cygni, resp. alfa z Labutě), nebo zkráceně α Cyg.

Přibližně počátkem 18. století bylo Johnem Flamsteedem (1646–1719) zavedeno alternativní značení čísly – tentokráte podle stoupající rektascenze (s přídavkem zkratky souhvězdí). Deneb má tedy mj. označení 50 Cygni. Vlastní označení mají z historických důvodů i proměnné hvězdy, např. RR Lyrae, RZ Cassiopeiae, V839 Cygni.

Ilustrační foto...

Katalogové zařazení dostaly i objekty vzdáleného vesmíru. V praxi se nejčastěji setkáme se soupisem hvězdokup, mlhovin a galaxií sestaveným na sklonku 18. století francouzským astronomem Charlesem Messierem (značí se zkratkou M) a nebo koncem 19. století Johanem Dreyerem (zkr. NGC). Zápis M 11 znamená jedenáctý objekt v katalogu Charlese Messiera, zkratku NGC 752 čteme jako 752. objekt v soupisu New General Catalogue.

V Messierově katalogu jsou uvedeny nejnápadnější mlhoviny, hvězdokupy a galaxie lehce dostupné i malými astronomickými přístroji. Řada z nich je dokonce pozorovatelná bez dalekohledu. NGC je výrazně rozsáhlejším soupisem, některé objekty jsou nápadné, jiné naopak velmi slabé, takže je nezahlédnete ani hodně velikými přístroji. Většina nebeských objektů figuruje v několika astronomických katalozích současně. Například Velká mlhovina v Orionu má označení M 42 a současně NGC 1976.

Úkoly pro vás:

Hvězdy jsou po staletí symbolem neměnnosti. Realitou však zůstává, že stálice vznikají, vyvíjejí se a zanikají, pouze lidské životy jsou natolik krátké, že si prakticky žádných změn nedokážeme všimnout. Přesto všechno, alespoň u proměnných hvězd nápadné zvláštnosti zahlédneme docela snadno. Jejich pozorování však není jednoduché a vyžaduje trpělivé cvičení.

1. Které pozemské souhvězdí je největší a které nejmenší? Jsou pozorovatelné i z České republiky?

2. Naučte se poznat, správně vyslovit a zapsat jednotlivá písmena řecké abecedy.

3. Pomocí tištěného atlasu nebo počítačového planetária zjistěte alespoň některá alternativní označení jasných hvězd

Aldebaran

Altair

Arcturus

Betelgeuze

Capella

Deneb

Fomalhaut

Procyon

Spica

Vega

4. Zjistěte, která z hvězd předcházejícího výčtu je ke Slunci nejbližší a která nejvzdálenější? Pátrejte v literatuře, na Internetu a nebo pomocí počítačového planetária.

5. Je Slunce nadprůměrnou a nebo podprůměrnou hvězdou? Jak vypadají ve vesmíru nejčetnější hvězdy? Můžete některou z nich zahlédnout i bez dalekohledu?

6. V letních měsících sledujte, jak se během noci mění jasnost Capelly ze souhvězdí Vozky. Jedná se o tzv. cirkumpolární hvězdu, která v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá, jenom se přibližuje k severnímu obzoru. (Analogicky se také hovoří o cirkumpolárních souhvězdích.) Pozorované změny jasnosti Capelly zkuste vyjádřit i graficky: na vodorovnou osu vynesete výšku této stálice nad obzorem, na svislou její jasnost (stačí ji odhadnout s přesností na půl magnitudy). Kdy je zeslabení této hvězdy největší? Proč?

7. Za ideálních podmínek je lidský zrak schopen rozlišit dva bodové zdroje světla se vzdálenosti pouze jedné úhlové minuty. Za šera a v noci se však ostrost našich očí výrazně zhoršuje. Zkuste si proto kvalitu vašeho zraku sami ověřit. Na obloze vyhledejte následující hvězdné páry a zjistěte, zda je ještě spatříte jako dvě samostatně zářící stálice (v závorce úhlová vzdálenost).

Mizar (ζ UMa) – Alcor (80 UMa): 11,8’

θ1,2 Capricornius (Algedi): 6,3’

θ1,2 Tauri: 5,6’

ο1 Cygni – 30 Cygni: 5,5’

Atlas (27 Tau) – Pleione (28 Tau): 5’

ε1,2 Lyrae: 3,3’

8. Sledujte několik nocí po sobě η Aquilae nebo δ Cephei. Do pozorovacího deníku zapište čas pozorování a jasnost hvězdy v magnitudách (s přesností na desetinu), kterou zjistíte porovnáním s ostatními stálicemi. Proměnnou δ Cephei porovnávejte s následujícími hvězdami (v závorce jasnost):

ξ Cephei: 3,4 mag

ε Cephei: 4,2 mag

β Lacertae: 4,4 mag

U η Aquilae naopak využijte tyto stálice

δ Aql: 3,4 mag

β Aql: 3,7 mag

ι Aql: 4,4 mag

9. Pokud můžete, proveďte jeden odhad večer a druhý ráno. Výsledek shrňte do grafu, ve kterém bude na svislém ose odhadnutá jasnost proměnné hvězdy, na vodorovné čas pozorování.

10. Vyhledejte na obloze hvězdu μ Cephei, podívejte se na ni triedrem a zjistěte, jaký má barevný odstín.

11. Navrhněte a poté zrealizujte způsob, jak odhadnout počet hvězd viditelných vašim astronomickým dalekohledem na celé obloze. Pro představu, bez dalekohledu na světlé městské obloze najdete jenom několik stovek hvězd, pokud byste se vydali někam za tmavou oblohou, můžete sledovat až čtyři tisíce stálic! Ještě větší počet byste viděli loveckým triedrem – zhruba dvě stě tisíc.

12. Ne všechny proměnné hvězdy mění jasnost z hodiny na hodinu. Existují i dlouhoperiodické proměnné hvězdy a nebo nepravidelně se měnící hvězdy s velkými výkyvy jasnosti – zatímco v maximu mohou být snadno viditelné i bez dalekohledu, v minimu je stěží zahlédnete hodně velikým astronomickým přístrojem. Zkuste pozorovat a odhadnou jasnost těchto hvězd – R Lyrae, χ Cygni, Mira (o Ceti) a R Hydrae.

13. Proměnné hvězdy δ Cephei a η Aquilae nemusíte sledovat nepřetržitě. Stačí se na ně podívat jenom občas, v průběhu několika týdnů či měsíců. Světelnou křivku pak sestavíte pomocí tzv. fáze. Okamžik prvního pozorování proměnné hvězdy označte jako T0, okamžik „n-tého“ pozorování Tn. Nyní spočítejte hodnotu (Tn – T0)/P, kde P je perioda světelných změn (u δ Cephei P = 5,366341 dne, η Aquilae 7,17644 dne). Fáze je část výsledku za desetinnou čárkou, její hodnota tedy bude někde mezi 0 a 1. Nezapomeňte však čas T1 i T0 převést na dny! Do grafu světelné křivky pak na vodorovnou osu vynášejte spočítanou fázi, na svislou odhadnutou jasnost.

14. Pomocí počítačového planetária a nebo internetu zjistěte okamžik, kdy nastane minimum jasnosti zákrytové dvojhvězdy Algol (β Persei), kterou lze srovnávat s γ Andromedae (2,1 mag), ε Persei (2,9 mag) a κ Persei (3,8 mag). Celý zákryt trvá asi deset hodin, nejnápadnější je v rozmezí dvou hodin kolem předpověděného okamžiku minimální jasnosti. Hvězdnou velikost odhadujte alespoň dvakrát za hodinu, u každého pozorování nezapomeňte do deníku zapsat čas s přesností na minutu. Už po první takové události můžete zkusit vykreslit průběh světelných změn.

15. Zjistěte, kdy nastane nejbližší zatmění Měsíce nebo Slunce a pokuste se tento úkaz také sledovat. V případě naší denní hvězdy půjde především o zajímavý vizuální zážitek, v případě Měsíce můžete během fáze úplného zatmění popsat barevnou podobu disku našeho nejbližšího vesmírného souseda (vč. kresby nebo fotografie). Všimněte si také, jak výrazně se změnil počet viditelných stálic. Odhadněte mezní hvězdnou velikost v různých fázích úkazu.


Zastávka desátá - komiks nebo román?

Někdo záznamy o svých plavbách oblohou odbude nic neříkajícími poznámkami, pro jiného se může pozorovací deník stát téměř románovou předlohou s detailními kresbami a řadou dalších neuvěřitelných šperků. Ať už se přikloníte ke kterékoli z možností, jistou formu byste dodržovat mohli. Jinak riskujete, že se ve svých záznamech ztratíte již s odstupem několika málo nocí.

Zápis z každé pozorovací noci (nebo dne) začněte datem; pozorujete-li v noci, pak formou zlomku. Například 3./4. srpna 2007 nebo 30. listopadu/1. prosince 2007. Součástí úvodního titulku má být identifikaci stanoviště, není-li samozřejmě pokaždé stejné. Po úvodní hlavičce může následovat charakteristika pozorovacích podmínek, buď formou vlastních zkratek a nebo v rozvitějších větách. Např. „Přes den bylo skoro zataženo, se západem Slunce se ale obloha jako zázrakem vyčistila a teď už na nebi není ani mráček.“ nebo „Sousedovic pes štěká na toho našeho a já je musím pořád okřikovat.“

Pak už následují záznamy o pozorování jednotlivých nebeských objektů. Vždy uveďte, kdy a co jste pozorovali. Při zapisování časových údajů jednoduše opisujte údaj na hodinkách, u většiny pozorování na nějaké té minutě nesejde (s výjimkou přeletu velmi jasného meteoru či jiného unikátního úkazu). Musí být ovšem jasné, jaký čas ve svém deníku používáte. Zda občanský, bez ohledu na roční období středoevropský a nebo podobně jako profesionální astronomové čas světový. Nezapomeňte si tedy poznačit, o jaký „čas“ jde právě ve vašem deníku – např. 00:59 SELČ, resp. 21:03 SEČ nebo 06:37 UT.

V průběhu noci věnujte pozornost pozorovacím podmínkám, obzvlášť když dojde k jejich změně. Po východu úplňkového Měsíce a nebo příchodu jemné oblačnosti na obloze většinu nebeských objektů zahlédnete podstatně hůře než na tmavém nebi vysoko v horách. Velmi dobrou charakteristikou je mezní hvězdná velikost (zkráceně mhv), která udává jasnost nejslabších stálic v místě, kde se zrovna díváte na oblohu. Za skutečně dobrých podmínek se mhv pohybuje mezi 6 až 7 magnitudami, na světlé městské obloze však mezní hvězdná velikost dosáhne sotva 5 magnitud. Pro většinu účelů bohatě stačí, když ji určíte s přesností na půl magnitudy. K tomu můžete zpočátku využít speciální tištěné mapy, kde jsou hvězdné velikosti vybraných stálic uvedeny (např. pro sledování meteorů), později už hodnotu mhv odhadnete pouhým pohledem na nebe – například podle „množství“ stálic patrných kolem Polárky, hlavy Draka, Velkého vozu apod.

Objekt vašeho studia také správně identifikujte – vlastním jménem a nebo označením v některém z číselných katalogů. Pokud se budete dívat na nápadné hvězdokupy, mlhoviny či galaxie, chybu zřejmě neuděláte. Jakmile ale začnete systematicky sledovat nejrůznější slabé objekty, musíte postupovat skutečně pečlivě. Není přitom na škodu informaci rozšířit o zkratku souhvězdí. V jednom čísle snadno uděláte chybu a mnohá značení nejsou jednoznačná – např. NGC 6543 Dra.

Řada objektů je zapsána hned v několika různých soupisech, proto musíte kromě čísla při zápisu uvést i zkratku použitého katalogu. Například Plejády = M 45 = Cr 42 nebo Mlhovina v Orionu = NGC 1976 = M 42. V případě, že žádné obvyklé označení neznáte, identifikujte jej popisem, skicou či souřadnicemi (odhadnutými třeba z atlasu).

Poslední a nejobsáhlejší bývá popis pozorovaného objektu. Určitě jste si sami již dávno uvědomili, že vesmírné objekty sice na záběrech z pozemských či kosmických observatoří kypí neuvěřitelnými detaily s fantastickými barvami, při pohledu „na vlastní oči“ však bývají černobílé, nevýrazné a nanejvýš s několika více či méně zřetelnými podrobnostmi. Přesto všechno se od sebe liší a vy můžete jejich vzhled zachytit i v pozorovacím deník.

Předně si poznamenejte, jak moc je sledovaný objekt jasný – nenápadný, zřetelný, nápadný, na první pohled, jakou měl úhlovou velikost – ve stupních, minutách či vteřinách, tvar – kruhový, protáhlý, nepravidelný, příp. jakým způsobem jste jej nalezly. U mlhavých objektů si všímejte průběhu jasu – centrální zjasnění, okraje ostré/miznoucí do ztracena, skvrnitá, a pokuste se je také rozlišit na jednotlivé hvězdy.

Je také velmi pravděpodobné, že dříve nebo později na obloze objevíte něco skutečně záhadného. Ufo – Unidentified Flying Object, česky Neidentifikovaný létající objekt – totiž existuje, avšak s „létajícími talíři“ či přímo s mimozemšťany bývá spojováno neprávem. Zpravidla se totiž jedná o různé světelné jevy, nejčastěji jasné planety, letadla a balony, družice a nebo speciální světelné projektory. Pokud si nejste s identifikací sledovaného „ufa“ jisti, poznamenejte do pozorovacího deníku následující informace: Přesný čas, polohu na nebi, vůči jasnějším hvězdám nebo alespoň pozemským předmětům, úhlovou velikost objektu a event. úhlovou rychlost, tj. kolik stupňů urazilo za jednu sekundu nebo jednu minutu. Navíc je zpravidla nezbytné, aby daný jev takto nezávisle popsali alespoň dva lidé – pro kontrolu a triangulaci, tedy určení lineární vzdálenosti i rozměrů.

Při zapisování do pozorovacího deníku buďte pečliví a vše neustále kontrolujte. Dopisujete-li později do záznamů další poznámky, pak vždy jinou barvou (např. modrou kuličkovou tužkou). Nikdy nepoužívejte pero nebo fix – v noci může deník zvlhnout a text se nepříjemně rozpije. Velmi praktické je psát v noci jen na pravé stránky pozorovacího deníku a dodatečný komentář na vedlejší, levé strany.

Úkoly pro vás:

Pozorovací deník vlastníte již od začátku vašich toulek hvězdnou oblohou. Teď mu ale můžete dát patřičnou fazónu. Vaše zápisky se pak stanou ojedinělým dokumentem o putování jednoho pozorovatele oblohou – ve dne v noci. Pokud budete skutečně pečliví, teprve po létech poznáte jeho skutečnou cenu.

1. Zkuste sledovat, jak se s různými pozorovacími podmínkami mění úhlová délka Galaxie v Andromedě (M 31). Do pozorovacího deníku vždy zapište mezní hvězdnou velikost při pohledu bez dalekohledu v oblasti kolem galaxie, poté se podívejte na M 31 triedrem a vzhledem k průměru zorného pole odhadněte její úhlovou délku. Při mezní hvězdné velikosti horší než 4,5 magnitudy nemusí být vůbec pozorovatelná, na velmi tmavé obloze při mhv lepší než 6,5 mag naopak přesáhne délku čtyř stupňů. Po několika týdnech pozorování sestavte graf, ve kterém na vodorovnou osu vynesete mezní hvězdnou velikost a na svislou úhlovou délku M 31.

2. Kromě popisu pozorovacích podmínek může mezní hvězdná velikost odhadnutá v různých úhlových výškách nad obzorem posloužit k orientačnímu studiu tzv. extinkce, tedy absorpce a především rozptylu procházejícího světla zemskou atmosférou. Za dobrých pozorovacích podmínek – bezměsíčné a bezoblačné noci po konci soumraku, určete v jednom azimutu mezní hvězdnou velikost v různých výškách nad obzorem, především pak v oblasti mezi obzorem a padesáti stupni. Výšku nad obzorem, ve které jste stanovili mhv, odhadněte co nejpřesněji, třeba pomocí teodolitu nebo počítačového atlasu. Pozorování zaneste do grafu, ve kterém na svislou osu vynesete mhv a na vodorovnou tloušťku tzv. vzdušné hmoty t, kterou jednoduše vypočítáte vztahem t = 1/sin h, kde h je výška nad obzorem (ve stupních). V zenitu je tedy tloušťka vzdušné hmoty rovna jedné, ve výšce třicet stupňů dvěma, ve výšce 19,5 stupňů třem, ve výšce deset stupňů prochází světlo 5,60krát tlustší vrstvou než v zenitu… a v menších výškách už aproximace 1/sin h neplatí. Stejné pozorování zkuste zopakovat také na jiných stanovištích, např. ve městě a nebo třeba za snížené viditelnosti. Zaznamenáte výkyvy atmosférické extinkce?

Pokračování příště...



Návod na použití vesmíru najdete na internetové adrese http://navod.hvezdarna.cz. Jeho kompletní podobu si také můžete stáhnout ve formátu doc (0,6 MB) .

Jiří Dušek

| Zdroj: http://navod.hvezdarna.cz IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Jak vypadá neutronová hvězda?
Ilustrační foto...
Příběh nesmrtelných poutníků -- díl pátý
Ilustrační foto...
50 000 planetek
Ilustrační foto...
Potíže s Plutem pokračují
Ilustrační foto...
Úpicestory III. - Osudy o kterých se neví...
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691