Ke konci se bohužel chýlí nejen lunární cyklus s pořadovým číslem 960, ale i letošní prázdniny. První večery měsíce září tedy budou ve znamení úzkého měsíčního srpku, ozdobeného krásným kráterem Petavius.
Novoluní, čili doba, kdy se náš vesmírný soused zdržuje na pozemské obloze v těsném sousedství Slunce, a je proto nepozorovatelný, nastane již v poledne 29. srpna. O dva dny později možná najdete po západu Slunce asi osm stupňů od měsíčního srpku směrem ke Slunci i planetu Venuši. Vhodnější příležitost k prohlédnutí okouzlujícího úzkého Měsíce se nám však naskytne až večer 1. září, kdy budou hranici světla a stínu lemovat krátery Langrenus, Vendelinus, Petavius a Furnerius. Všechny členy tohoto kvarteta snadno najdete i ve větším triedru, který si při pozorování opřete o strom či záda vašeho partnera.
Nejhezčím zástupcem z celé čtveřice je při pohledu dalekohledem nejspíš Petavius, kterého již v 17. století pojmenoval G. B. Riccioli podle francouzského teologa a historika Denise Petavia (1583 - 1652). Průměr tohoto kráteru je opravdu úctyhodný -- 177 kilometrů. Pokud ho uzříte zrovna ve chvíli, kdy nad ním začne vycházet Slunce, bude se vám díky hře světel a stínů zdát jako velmi hluboký. Ve skutečnosti je však Petavius jen velmi mělkou prohlubní s poměrem hloubky k průměru 1:65 až 1:110.
"Celkově mi to připomíná malou kruhovou studánku, na které plave květina." Už tento barvitý popis Petavia od Evy Brandejsové, který zazněl na Měsíční expedici Ostrava ´95 při prohlížení coudé-refraktorem prozrazuje, jak zajímavý je tento kráter za šikmého osvětlení. Plochému dnu, na kterém lze pozorovat několik tmavých skvrn, dominuje komplex středových vrcholů, tyčících se až do výše 1 700 metrů. "Interiér" Petavia obsahuje i komplex brázd s názvem Rimae 
Petavius. Nejnápadnější je široká brázda, táhnoucí se od středových kopců, až k vnitřnímu jihozápadnímu okraji kráteru. Je tak nápadná, že ji jako světlý proužek spatříte i daleko od terminátoru. Není divu, že dříve byla považována za umělé dílo obyvatel našeho nejbližšího souseda. Zbylé dvě brázdy náležící do komplexu jsou pak bohužel pozorovatelné jen většími dalekohledy.
V okolí kráteru nás nejprve zaujme nádherný zdvojený val, o kterém se zmiňuje i Karel Anděl ve svém "Průvodci ke zmenšenému vydání Mappy Selenographicy" z roku 1932. K západnímu valu ještě přiléhá nápadný kráter Wrottesley s průměrem 57 km a z opačné strany lemuje Petavia ještě krásné údolí s délkou 110 km -- Vallis Palitzsh.
Takový je Petavius při šikmém osvětlení, ale za úplňku je jeho vypátrání úkol spíše pro Sherlocka Holmese. Ve větších dalekohledech se prozrazuje jen světlým středovým vrcholkem a několika tmavšími skvrnkami. Prohlížejte tedy raději Petavia blízko terminátoru, kdy možná uvidíte i tříšť vymrštěnou z kráteru v podobě velmi jemných radiálních rýh v těsném severovýchodním sousedstvím.
Pokud nebudete mít po ruce žádný větší dalekohled a nic z toho, co zde bylo uvedeno nespatříte, nezoufejte, i tak bude úzký naoranžovělý srpek nádherným doplňkem večerní oblohy, který Vám možná alespoň na chvíli umožní zapomenout na právě přicházející nový školní rok.
