Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Titius-Bodeovo pravidlo

Staří astronomové se odpradávna snažili dát vesmíru božský řád, hledali dokonalost v pohybech planet, Slunce, Měsíce i hvězd.

Může o tom svědčit starověké rozhodnutí začlenit mezi planety i Slunce a Měsíc, aby bylo dosaženo „dokonalého“ počtu 7 nebo snad i úmorné vysvětlování pohybů planet s asistencí pomocných kružnic, epicyklů, deferentů a excentrů, pro dodržení rovnoměrného pohybu po kružnici. Jednou ze slepých uliček vědy v této oblasti je Titius-Bodeovo pravidlo, které však ve skutečnosti ani žádný vědecký základ nemá.

Toho, že tehdy známé planety Sluneční soustavy jsou více či méně pravidelně uspořádány, si jako první povšimnul německý astronom a profesor na univerzitě ve Wittenbergu, Johann Daniel Titius, v roce 1766. Některé zdroje ovšem prvenství přiznávají filozofovi stejné národnosti, Christianu Wolfovi, a to už do roku 1724. Objev publikoval ředitel berlínské hvězdárny Johann Elert Bode roku 1772. Tento astronom proslul mimo jiné pokřtěním planety Uran a vydáním několika hvězdných atlasů.

Pravidlo bylo vcelku jednoduché, ale už od začátku překonávalo několik úskalí. Velkou poloosu planety v desetinách AU podle něj vypočítáme takto: k číslům 0, 3, 6, 12, 24, 48 atd. (tedy vždy dvojnásobkům předchozího čísla, výjimkou je samozřejmě číslo 3), z nichž první představuje první planetu, druhé druhou planetu…

přičteme číslo 4. Např. Venuše: 3 + 4 = 7, tedy velká poloosa 0,7 AU, což dobře odpovídá dnešním naměřeným hodnotám (0,72 AU).

První úskalí přichází ze vzdálených končin Sluneční soustavy, od Saturnu. Zatímco Titius-Bodeovo pravidlo nám vnucuje velkou poloosu planety 10 AU, realita je poněkud jiná. I když rozdíl oproti skutečnosti činí necelou polovinu astronomické jednotky, přece jen se jedná o veliké číslo. Jen si představte, jak by to na Zemi vypadalo, kdyby se o tu samou vzdálenost přesunula směrem ke Slunci! Názorně nám to ukazuje naše sousedka – planeta Venuše. No dobrá, řeknete si, v takových vzdálenostech už nějaká ta „půljednotka“ víc nebo miň nehraje důležitou roli. Ale co je horší, podle zkoumaného pravidla nám hned za drahou Marsu jedna planeta úplně chybí. Jupiter totiž odpovídá až hodnotě šesté planety, nikoli páté. A právě tady ukázalo pravidlo, že ho lidé nevymysleli úplně zbytečně. Právě ono totiž dalo ve svém důsledku podnět k nalezení pásu planetek. Nejdříve byli astronomové k pravidlu velmi skeptičtí. Neexistovalo žádné rozumné zdůvodnění, proč by měl platit zrovna ten vztah, který popisuje. Nebo spíš, proč by měl platit pro vzdálenosti planet od Slunce vůbec nějaký vztah.

Ilustrační foto...
Obr.: Johann Daniel Titius, zdroj: wikipedia

Jenže vše se změnilo objevem Uranu sirem Williamem Herschelem roku 1781. Nová sedmá planeta skutečně zapadla do řady objevené Titiem a Bodem a to s přesností 0,4 AU, což je sice skoro stejná výchylka jako u Saturnu, ale víceméně pravidlu odpovídá. Tehdy už některým badatelům začalo vrtat hlavou, jestli by ten „zákon“ neměli přece jen brát vážněji a pokusit se najít i chybějící planetu. A tak roku 1798 astronom Franz Xaver von Zach kontaktoval 24 dalších kolegů, se kterými si rozdělil oblohu podél ekliptiky a chystali se hledat.

Ještě dříve, než pozorování mohla začít, však byla korunována úspěchem. O silvestrovské noci 1. ledna 1801 Giuseppe Piazzi objevil na tehdejší nejjižnější observatoři Evropy, v sicilském Palermu, těleso osmé magnitudy. Ironií je, že jeho cílem nebylo hledání nové planety, nýbrž sestavení hvězdného katalogu, a jeho čočkový dalekohled měl průměr objektivu 7,5 cm. Nicméně, těleso dostalo název Ceres a do nového století lidstvo vstoupilo o planetu bohatší. A skutečně, dráha Cery se opět blížila té, předpovězené stále omílaným pravidlem. Jenže brzy se ukázalo, že jedním objevem ještě zdaleka není všemu konec. Jen asi o rok a čtvrt později, 28. března 1802 objevil Heinrich Wilhelm Olbers druhou planetu (Pallas), která se pohybovala po podobné dráze a odstartoval tak sérii objevů, která nemá konce dodnes. Alespoň už víme, že Ceres, Pallas ani žádné další objekty z prostoru mezi Marsem a Jupiterem planetami nejsou. Dnes je klasifikujeme jako planetky, Ceres potom jako trpasličí planetu.

Ale co je důležité, pánové Titius a Bode formulací svého pravidla skutečně přispěli do cenné pokladnice astronomických vědomostí, a to alespoň tím, že probudili zájem astronomů o oblast, kterou dnes známe jako hlavní pás planetek. Víceméně tak urychlili pokrok v objevování tehdy nových a neznámých těles naší Sluneční soustavy. Poté, co se ukázalo, jak mnoho objektů poblíž dráhy vysněné planety obíhá, zjistilo se, že se musíme spokojit s prázdnou mezerou na seznamu planet. Odškodněním byla zajímavá epocha v objevování planetek. Stinnou stránkou pravidla je snad pouze „důkaz“ záhadologů o planetě obývané civilizací typu Atlantida a rozmetané, nejlépe za pomoci hvězdných válek, do prostoru. To mu však jistě musíme prominout.

Ilustrační foto...
Obr.: Trpasličí planeta Pluta se třemi měsíci na snímku z Hubblova kosmického dalekohledu.

V roce 1846 v Berlíně Gottfried Galle objevil Neptun, první teoreticky spočítanou planetu. U něj se odchylka od pravidla blíží dokonce deseti astronomickým jednotkám. Zdálo se tedy, že pravidlo je jednou provždy pohřbeno a zmizí v propadlišti dějin. Skutečně bylo na dlouhou dobu zapomenuto. Jenže. Roku 1930 objevil Američan Clyde Tombaugh další objekt pokládaný za planetu, Pluto. A co se nestalo, vypustíme-li Neptun a sedmou planetu v pořadí přisoudíme právě Plutu, opět nám vyjde shoda s pravidlem, s přesností 0,6 AU. Tedy opět větší odchylka, ale tentokrát pracujeme s čísly 38,8 (Titius-Bode) a 39,4 (měření), kde nehraje příliš velkou roli.

Jak se později ukázalo, ani Pluto nemůžeme považovat za regulérní planetu. Na to má příliš malou hmotnost, velkou excentricitu… Nevyhovuje ani kýžené definici planety z dílny IAU, schválené na loňském srpnovém zasedání v Praze. A tak, po úmorné pouti trvající bezmála 200 let, našlo Titius-Bodeovo pravidlo konečně klid.

Zdroje a zajímavé odkazy:

Radek Kříček

| Zdroj: Wikipedia, IAN IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Chandra určila nezávisle Hubblovu konstantu
Ilustrační foto...
Zeptali jsme se Jiřího Grygara
Ilustrační foto...
Vesmírný týden 2005 / 18
Ilustrační foto...
Kam za astronomií a kosmonautikou v červnu
Ilustrační foto...
Úplné zatmění Měsíce 3. / 4. března 2007
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691