Astronomové využili dat z několika kosmických dalekohledů pozorujících v rentgenové části spektra a prozkoumali jeden z nejtajuplnějších objektů ve vesmíru.
Magnetar je neutronová hvězda s mimořádně silným magnetickým polem. Jeho průměr bývá jen několik kilometrů, ale hmotností se vyrovná Slunci. Jeho silné magnetické pole je trilionkrát silnější než to zemské. Magnetary vznikají při jednom z druhů supernov, kdy je konečným stádiem velmi hustá neutronová hvězda. Magnetické pole neutronové hvězdy běžně dosahuje vysokých hodnot okolo deseti milionů Tesla. Pokud má ale hvězda již během svého života vysoké magnetické pole a rychlou rotaci, může mít výsledná neutronová hvězda ještě asi 1000x silnější magnetické pole. Takovým druhům neutronových hvězd říkáme magnetary. Podle odhadů se magnetarem stane přibližně každá desátá neutronová hvězda, vzniklá při explozi supernovy. Životní pouť magnetaru ale není dlouhá a trvá okolo desetitisíce let. Poté přechází do jiného stádia s mírnějším magnetickým polem.
| |
 | | Obr.: Magnetar v představách malíře. |
| |
| |
Astronomové nyní prozkoumali jeden z několika známých magnetarů v hvězdokupě, vzdálené asi 15 000 světelných let od Země v souhvězdí Oltáře na jižní polokouli. Zkoumaný magnetar má nezapamatovatelné jméno J164710.2-455216, nebo více neformální označení Westerlund 1.
„Dnes známe jen asi tucet magnetarů“, říká Michael Muno z California Institute of Technology, který Westerlund 1 v roce 2005 objevil. Později se na objekt zaměřilo několik kosmických dalekohledů (XMM-Newton, Swift,...) pracujících v rentgenovém a gama oboru. Vědci nezkoumají samotné magnetické pole, nýbrž „hvězdotřesení“, kterým jsou magnetary taktéž pověstné. V září 2006 našly kosmické observatoře magnetar Westerlund 1 v takovém stavu, v jakém byl několik měsíců předtím objeven. Magnetar byl pozorován v rentgenové části spektra, přesněji řečeno byly pozorovány signály, které objekt posílal s periodou deseti sekund.
| |
 | | Obr.: Magnetar J164710.2-455216 na snímcích 16. a 22. září 2006 z kosmického dalekohledu XMM-Newton. |
| |
| |
Během pěti dnů ovšem magnetar zvýšil z ničeho nic svou jasnost 100x. Přesný důvod zůstává záhadou, ale podle jedné z teorií je magnetické pole neutronové hvězdy spirálovitě stočené. Kůra neutronové hvězdy se pak chová obdobně jako tektonické desky na Zemi. Vzdoruje silnému magnetickému poli do chvíle než praskne. Takové prasknutí pak vyvolá silné „hvězdotřesení“ a my můžeme vše pozorovat prudkým zjasněním magnetaru v různých oborech spektra.
Rovněž je dosti pravděpodobné, že část vnitřku neutronové hvězdy je kapalná a rotuje rychleji než tuhá kůra. „Jestliže my najdeme mnohem více takovýchto magnetarů, budeme muset přehodnotit naše znalosti ohledně toho, co se stane, když hvězdy zemřou“, říká italský astronom Gianluca Israel.
