V pátek 11. srpna uveřejnil vědecký časopis Science článek L. Procktera a R. Pappalarda o náznacích, že na Jupiterově měsíci Európa dochází k recyklaci ledu.
Tajemství povrchu ledového měsíce, který připomíná spíše poškrábanou kulečníkovou kouli, je staré více než dvacet let, kdy pilná sonda Voyager 2 přinesla jeho první detailní záběry. Planetární odborníci přicházeli s teoriemi o rozbředlém materiálu, který se skrze trhliny dostává na jeho povrch. Nikdo však tenkrát neměl ani ponětí o způsobu, jak se dostává na povrch.
"Nyní však máme konečně důkaz o povrchových pnutích, ve kterých je ledový materiál stlačen. To nám napomáhá pochopit, jak se Europa vyvíjí a jak obnovuje svůj povrch," tvrdí L. Prockter. Oním důkazem mají být stěží postřehnutelné struktury podobné horám, které Prockter a Pappalardo objevili na snímcích s vysokým rozlišením v oblasti Astypalaea Linea.
Astypalaea Linea je zlom podobný nechvalně slavnému zlomu San Andreas v Kalifornii. Poprvé byl objeven na snímcích jižní oblasti měsíčku, které pořídila v roce 1996 sonda Galileo. V blízkosti velkého zlomu lze na podrobných záběrech rozeznat jemné flíčky, které jsou roztroušeny podél přehybových oblastí (podobné byste našli i na Zemi v Appalachian Mountains v Kanadě).
Směr přehybů a umístění podél Astypalaea Linea skvěle souhlasí s modelem slapových pnutí, za které pochopitelně může přitažlivá síla mocného Jupitera, která vytváří struktury podobné kaňonům. Velikost a povaha hřbetů, které jsou desítky až stovky metrů vysoké, nám pak vypovídají dramatický příběh o natahování tenké a křehké litosféry, pohybující se na teplejší astenosféře. Útvary podobné těm z Astypalaea Linea byly objeveny také ve dvou jiných zákoutích Europy, a vědci věří, že zdaleka nejsou posledními. Nyní se pravděpodobně zaměří i na jiné ledové satelity Jupiterovy rodiny.
