Určitě jste se někdy dívali alespoň malým dalekohledem na povrch našeho souputníka. Měsíc je pokrytý tisící krátery, vzniklých dopadem meteoritů rozličných velikostí. Zajímali jste se někdy o to, že na Zemi je kráterů mnohonásobně méně?
I když je Země větší než Měsíc, s počtem kráterů je to přesně naopak. Zatímco na Měsíci je kráter na každém kroku, na Zemi ho najdete jen stěží. Není proto divu, že například Barringerův kráter v Arizoně je častým cílem turistů a výnosným byznysem. Proč je na Zemi tak málo kráterů? Že by naše planeta měla takové štěstí a bludným meteoroidům, planetkám i kometám se vyhýbala? Ani náhodou! V historii sluneční soustavy byla Země bombardována šmejdem z vesmíru ještě mnohem víc než Měsíc. Narozdíl od Měsíce má Země atmosféru a ta menší tělesa nepropustí. Na Měsíc ovšem dopadne úplně všechno a tak na jeho povrchu najdete i krátery s milimetrovými průměry. Hlavním důvodem je ale geologická aktivita Země. Zemětřesení, vulkány, pohyby zemských desek a také eroze v podobě větru, vody a dalších činitelů. Tohle všechno dříve nebo později zahladí i ten největší kráter. Na Zemi bylo identifikováno na 170 kráterů, většina z nich je silně erodována. I když i zahlazené krátery, které již nejsou vidět v krajině, lze detekovat. Například slavný kráter Chicxulub na mexickém poloostrově Yucatán již nespatříte. Za 65 milionů let byl zcela zahlazen a je ukryt pod nánosem sedimentů. Přesto byl kráter odhalen geologickými vrty a geofyzikálními měřeními.
Krátery na Měsíci vyfotografované z lodi Apollo 11 Vraťme se ale na Měsíc. Tamní povrch, který není erodovaný, je pro vědce jako kronika sluneční soustavy. Měsíc ochraňuje záznamy z ranné historie sluneční soustavy. To není jen spekulace. Astronauti z posledních tří misí programu Apollo (Apollo 15,16 a 17) provedli na povrchu Měsíce vrty. Vzorky regolitu (měsíční horniny) z hloubky více než dvou metrů byly odebrány ze tří míst na povrchu Měsíce. Nejstarší vzorky byly 2 miliardy let staré. Nedávné výzkumy odhalily překvapující fakta. Analýzou hornin se podařilo zjistit, že před 2 miliardami let měl sluneční vítr jiné chemické složení než dnes. Zatím neexistuje žádné známe vysvětlení toho, proč tomu tak je.
Astronaut z Apolla 16 Charlie Duke provádí vrt na Měsíci. Pro zvětšení klikněte na obrázek Analýza kráterů na Měsíci by taktéž mohla objasnit masová vyhynutí živočišných a rostlinných druhů v historii naší planety. Nejznámější vymírání nastalo před 65 miliony let, kdy se Zemí srazila planetka o velikosti asi 10 km. Dopadem vznikl již zmíněný kráter Chicxulub v Mexiku s průměrem více než 160 km. Fosilní záznamy dokazují, že podobná vymírání se objevují periodicky jednou za 26 milionů let. Někteří vědci ovšem s touto hypotézou o periodickém vymírání druhů nesouhlasí. Je to náhoda? Pokud ne, co potom zapříčiňuje, že jednou za čas vymře většina rostlinných i živočišných druhů na této planetě? Některé teorie jsou velmi fantastické. Hovoří se o doposud neobjeveném hvězdném společníkovi našeho Slunce, který jednou za čas projde poblíž Oortova oblaku komet. V těchto vzdálených končinách sluneční soustavy je gravitační vliv naší hvězdy již tak nízký, že stačí i velmi malý impuls a do vnitřních částí sluneční soustavy se vydá obrovské množství kometárních jader. Některé z nich pak mohou dopadnout na Zemi a způsobit globální katastrofu. Podobný impuls nemusí nutně vyvolat jen neobjevený společník Slunce, ale třeba také relativně blízký průchod hvězd naší Galaxie kolem Oortova oblaku. A nebo může být důvod úplně jiný. Možné je také, že žádné periodické bombardování sluneční soustavy neexistuje a vše je jen velká náhoda. Odpověď musíme hledat na povrchu Měsíce, studiem tamních kráterů. Možná se dozvíme odpovědi na otázky, týkající se ranných období naší sluneční soustavy a naší Země. A možná se také dozvíme, zda opravdu smrt přichází z vesmíru každých 26 milionů let.
