Kde jenom ta voda je?

Na dávném výskytu vody na Marsu se shodují takřka všichni vědci. Podle nových výzkumů se velká část této vody stále může nacházet pod povrchem rudé planety. Vyschlá řečiště jsou dalším důkazem, že Mars měl kdysi dostatek vody na naplnění globálního oceánu s hloubkou více než 600 metrů. Tehdy musela nutně existovat mnohem tlustší atmosféra s větším složením oxidu uhličitého, který udržoval teplotu planety dost vysokou na to, aby se na povrchu udržela voda v kapalném skupenství.

Dnes je Mars suchým světem s tenkou a řídkou atmosférou. Někteří vědci se domnívají, že se velká část vody vypařila do kosmu. Měření z ruské sondy Phobos 2 z roku 1989 ukazují, že tento proces byl poměrně rychlý. Nyní ovšem nová měření evropské sondy Mars Express ukazují, že proces byl naopak mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Vědci využili k měření přístroj ASPERA-3 (Analyzer of Space Plasmas and Energetic Atoms), který slouží k detekci plazmy a energetických atomů. Měření ukazují, že celá planeta ztrácí do kosmického prostoru jen 20 gramů kyslíku a oxidu uhličitého za sekundu. Měření se sondy Phobos 2 naznačovala ztrátu až 100x rychlejší.

Naskýtají se tak dvě možnosti. Buď je zde ještě nějaký proces „mizení“ vody, který je mnohem rychlejší, a nebo je velká část vody ukrytá pod povrchem planety. Výskyt vody pod povrchem již nepřímo prokázal především Mars Global Surveyor, ale jaké je skutečné množství? To nikdo neví. Pokud skutečně voda na Marsu je, pak to radikálně ovlivní budoucí pilotované lety na tuto planetu. Z vody by se mohl vyrábět vodík a kyslík jako palivo pro kosmické lodě. Nicméně, je zde taktéž možnost, že voda zmizela jiným způsobem a na Marsu se již v tak hojném množství nenachází. V ranných obdobích sluneční soustavy mohl sluneční vítr ovlivnit magnetické pole Marsu. Následné magnetické bouře mohly doslova vystřelit některé molekuly z atmosféry.