Volné elektrony a další elementární částice urychlované magnetickým polem ohromné černé díry vytváří jednu z nejpodivuhodnějších staveb ve vesmíru. -- Tak lze chrakterizovat nové poselství Hubblova odkazu.
Ano, v rámci nadmíru zajímavého projektu, kdy tým odborníků prohledává archiv vesmírné observatoře (tu a tam si dokonce nechá něco vyfotografovat i na objednávku), se podařilo dát k dispozici opět jeden unikátní záběr z centrálních oblastí galaxie M 87 ze souhvězdí Panny: Jemné detaily modrého výtrysku zde kontrastují s nažloutlou září miliard anonymních hvězd, které jsou namačkány v podobě ohromné "kulové" hvězdokupy v jádře galaxie.
M 87, tedy osmdesátý sedmý objekt v katalogu sestaveném na sklonku osmnáctého století Francouzem Ch. Messierem, ale též 4486. položka v katalogu J. L. E. Dreyera New General Catalogue of Nebulae and Clusters of Stars (zkráceně NGC), vypadá na první pohled jako obyčejná eliptická galaxie. Ve skutečnosti je ale značně výjimečná: Nachází se poblíž dynamického centra kupy galaxií v Panně, ve vzdálenosti zhruba 50 milionů světelných roků, a za svůj život spolykala více než desítku jiných galaxií.
Ale to není všechno: Už roku 1918 objevil Američan Heber Curtis zvláštní výtrysky hmoty, proudící z jádra galaxie. Na přelomu let 1948 a 1949 se pak podařilo M 87 australským astronomům pozorovat i v rádiovém oboru, takže dostala další jméno Virgo A.
Díky intezivnímu studiu ve všech oborech elektromagnetického spektra dnes existuje dobře podložená představam, že se v centru tohoto budulínka ukrývá supermasivní černá díra s hmotností kolem tří miliard Sluncí. Jako hladové zvíře požírá veškerý materiál, který se dostane do její blízkosti: plyn, prach, dokonce i celé hvězdy.
Gravitace černé díry je natolik drtivá, že se zde hvězdy rozpadají a stávají se součástí rozsáhlého rotujícího tzv. akrečního disku o průměru několik desítek světelných let (ten se daří sledovat). Pozorované výtrysky částic -- jety -- s rychlostí až poloviny rychlosti světla vznikají právě při pádu plynu z disku směrem do pekla černé díry. Jejich průměr nepřesahuje desítky světelných let, délka však činí stovky tisíc roků. Do úzkých kuželů je přitom koncetruje silné magnetické pole. Ostatně právě to také zajištuje, že se v něm pohybující elektrony stávají zdroji tzv. synchrotronového záření. Podoba těchto výtrysků se poměrně značně mění -- ostatně jednu působivou "animaci" pořídil v minulých letech i Hubblův dalekohled (mpeg, 1,3 MB, John Biretta).
M 87 je dnes jednou z nejbližších a tudíž i nejlépe prostudovaných tzv. aktivních galaxi. Přesto všechno je pro nás příliš daleko na to, abychom ji byť i s pomocí Hubblova kosmického dalekohledu rozložili na jednotlivé stálice. Za několika desítkami "stelárních" zdrojů na záběru se tak ve skutečnosti ukrývají těsné skupiny desítek tisíc hvězd. Ostatně, v případě M 87 se odhaduje, že ji oblkopuje na 15 tisíc kulových hvězdokup -- tedy stokrát víc než v případě naší Galaxie.
