Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Výlet do Mare Nectaris

Před námi je opět léto a s ním i teplé noci lákající k rozjímání pod oblohou, kterou několikrát doplní srpek Měsíce. Což takhle podívat se na jedno z jeho moří trochu zblízka?

Mare Nectaris a pravěké včely
Území naší republiky (resp. Českého masívu) pokrývá množství sladkovodních jezer, ve kterých vznikají ložiska hnědého uhlí, tvoří se České středohoří, Doupovské vrchy a Trosky s Bezdězem jsou aktivními sopkami. Ano, posunuli jsme čas o 15 miliónů let zpět a dostali se do třetihor -- mimochodem do doby, kdy vznikají poblíž dnešního Stuttgartu impaktní krátery Ries a Steinheim. Je docela možné, že už v této době, kdy o člověku nemohla být ještě ani řeč, by kolem vás létal důvěrně známý hmyz -- včely.

Jejich první zkameněliny totiž pocházejí právě z třetihor (miocénu). Kdy člověk začal využívat nejvzácnější produkt včel -- med, nedokážeme ani archeologickými, ani jinými vědeckými metodami přesně určit. S určitostí však víme, že med a mléko patřily mezi hlavní pochoutky pravěkého prehistorického člověka, a že lidé žijící nomádským (kočovným) životem med i včely znali. Sladkou do zlata zbarvenou tekutinu včely "vyrábějí" z nektaru tak, že ho sbírají, sekrecemi žláz svého těla obohacují, přeměňují, zahušťují, ukládají do buněk plástů, zavíčkují a nechávají dozrát. Nektar samotný je pak vodnatým roztokem s převážným obsahem vody a cukrů, který se tvoří ve žlázách květů umístěných tak, aby na něj včely dosáhly. Tolik o nektaru pozemském, ale jak se dostalo Moře nektaru na Měsíc?

Ilustrační foto...Šedá pláň, které Mezinárodní astronomická unie v roce 1935 oficiálně přidělila název Mare Nectaris, je na tváři Měsíce vidět i bez dalekohledu, proto se objevuje již na prvních historicky dochovaných kresbách. Poprvé se však název nektarového moře objevil nejspíše na mapě F. M. Grimaldiho v díle Gionanniho Battisty Riccioliho (1598-1671) Almagestum Novum publikovaném v Bologni roku 1651.

Podobně jako pro jiná velká měsíční moře, bylo pro vznik Mare Nectaris důležité nejprve vytvoření impaktní pánve. Tyto gigantické mělké nálevky vznikaly podobně jako většina kráterů pokrývajících povrch Měsíce -- tzn. nárazy obřích meteoroidů. V případě impaktních pánví (basins) se už ale nejednalo o přerostlé balvany, ale spíše o planetky s průměrem až 100 kilometrů! Jednou z prvních srážek tohoto kalibru zažil náš soused asi před 3,92 miliardami let, což zhruba odpovídá stáří nejranějších hornin zemských, které sedimentovaly ve vodném prostředí. Byl to právě impakt, jenž vytvořil Nectaris basin, a který svým rozsahem do velké míry změnil "kosmetický" vzhled přivrácené strany našeho souseda.

Jak vlastně víme, že Nectaris basin je tak staré? Zásluhou radiometrického datování vzorků hornin, které do pozemských laboratoří dopravila posádka Apolla 16. Ta ve složení Young a Duke přistála 21. dubna 1972 nedaleko severozápadního okraje Moře nektaru. Záhy po vzniku Nectaris basin začala poměrně krátká éra trvající jen 70 miliónů let, kdy náš Měsíc dostával jednu pořádnou ránu za druhou. Byl to zhruba tucet impaktů, při nichž vznikly ty největší jizvy na přivrácené straně (např. Humboldtianum, Humorum, Crisium, nebo Serenitatis).

Dodnes je však záhadou, proč si Měsíc tak nechutný výprask vlastně vysloužil. Podle některých teorií se mohlo jednat o zakončení krátkého života dalších mnohem menších satelitů naší planety. Vzhledem ke výjimečnosti vzniku Nectaris basin proto selenologové odvodili i stratigrafickou jednotku zvanou Nectarian era. Její zakončení potom představuje vznik pravděpodobně druhé největší impaktní pánve přivrácené strany -- Imbrium basin (před 3,85 miliardy let). Jedná se zároveň o nejkratší stratigrafickou jednotku, v průběhu které se vytvářel materiál tvořící dnešní světlé pevniny (tzv. KREEP bazalty).

Tip na prázdniny: Mare Nectaris se objeví v ranních paprscích Slunce 6. července a 5. srpna večer.

Rodný list Mare Nectaris

Stáří: 3,92 miliardy let
Místo narození:16° jižní šířky, 34° východní délky
Průměr: 860 km
Průměr vnitřních valů:600 - 450 - 350 km
Plocha: 88 000 km2

Medová náplň Moře Nektaru
Bylo by milé, kdyby Moře nektaru bylo skutečně plné nektaru, ale ono není. Jak už to tak na Měsíci bývá, vyplňuje ho bazaltová láva, která se na povrch Měsíce "vylila" jako sirup více než před třemi miliardami let (tak starým nektarem by asi opovrhla každá včela).

Zásluhou laserového výškoměru (LIDAR) na palubě sondy Clementine víme, že tato malá šedá pláň leží poměrně nízko -- asi 6,5 km pod průměrnou hranicí výšky měsíční kůry. Co se týče samotné bazaltové výplně, nacházejí se její nejmocnější příkrovy uprostřed pánve a jejich hloubka se odhaduje až na 1500 m.

Ilustrační foto... Ilustrační foto...
Na obrázku je vlevo obrys Viktorinina jezera s plochou 68 800 km2 a vpravo pro srovnání plocha vnitřní části Mare Nectaris (dole zatopený kráter Fracastorius).

Lávová výplň Mare Nectaris ale pokrývá pouze vnitřní "oko" celé impaktní struktury s plochou 88 000 km2, kdyby zasahovala až po nejvzdálenější okraje (podobně jako u Mare Imbrium), mělo by Mare Nectaris plochu přes 580 000 km2!

Pomocí podrobných multispektrálních studií sond Galileo a Clementine, na kterých vypadá náš soused jako čerstvě přejetý ježek, bylo rovněž zjištěno, že Mare Nectaris bylo nejprve vyplněno bazalty s velmi vysokým obsahem titanu a teprve později s nižším obsahem titanu. Zvýšený obsah oxidů titanu "zabarvuje" tuto utuhlou lávu do tmavších odstínů, což nám umožňuje zjistit její přibližné složení i při pozorování ve viditelné oblasti spektra -- lidsky řečeno, obyčejným dalekohledem. Škoda, že u Mare Nectaris tento rozdíl v chemickém složení není příliš nápadný. Skvělou ukázkou různě tmavých láv však najdete u bazaltové výplně Moře jasu (Mare Serenitatis), kde jsou příkrovy lávy u okrajů výrazně tmavší než uprostřed pánve.

Vzhůru do Pyrenejí
Od novu ještě neuběhly ani celé čtyři dny a Měsíc již zdobí svým krásným srpkem večerní oblohu. Ranní terminátor se tiše doplazil ke 40. stupni východní selenografické délky a začíná osvětlovat první zřetelné partie nektarového moře. Nejprve si ale musíme nazout pořádné pohorky, protože vyrážíme vzhůru do hor -- do Pyrenejí.

Ty pozemské, které tvoří hranici mezi Španělskem a Francií, mají délku kolem 500 km a nikdy nedovolily muslimské expanzi přehoupnout se do Evropy. Kdo ví, nebýt Pyrenejí, které podle legendy vystavěl silný Herkules, možná bychom dnes vítali příchod mladého Měsíce při muslimských svátcích ramadánu. V pozemských Pyrenejích mimochodem najdeme i slavnou horskou observatoř Pic Du Midi.

Ale zpátky na Měsíc: Zatímco nejvyšší štít pozemských Pyrenejí (Pico de Aneto) se vypíná do výšky 3404 metrů nad hladinu moře, ty měsíční, kterým dal jméno slavný německý selenograf J. H. Mädler (1794 -- 1874), dosahují výšky 3 600 m a délky 165 km. Kdybychom k délce měsíčních Pyrenejí připočítali i kráter Gutenberg, který se k nim na severním konci připojuje, byla by jejich délka 250 km, což je polovina těch Ilustrační foto... pozemských.

Kráter Gutenberg -- zapomenuté krabí klepeto Kráter Gutenberg je docela zajímavý kumpán: Je to vlastně složený útvar, který tvoří především Gutenberg s průměrem 74 km a z jihu se k němu tiskne Gutenberg C. Na východním okraji jeho val ještě narušuje zatopený kráter Gutenberg E. O tom všem ale při velmi šikmém osvětlení nemáte ani ponětí, a tak se vám zdá, že pozorujete zapomenuté krabí klepeto. A máme tady něco pro fajnšmekry: Severně od Gutenberga se totiž rozprostírá bohatá síť brázd s názvem Rimae Gutenberg. Dobře si všimněte, že paralelní brázdy protínají i vnitřek kráterů Gutenberg a Goclenius. Znamená to, že soustava brázd v této oblasti musela vzniknout až po vytvoření zmíněných impaktů a zatopením okolního Moře hojnosti (Mare Fecunditatis). Ale to už jsme zabloudili do sousedního moře, takže rychle zpátky k Moři nektaru.

Tip na prázdniny: Určitě byste si neměli nechat ujít východ Slunce nad měsíčními Pyrenejemi, který nastane 5. července v noci. Celá podívaná bude doplněna zákrytem hvězdy 53 Leo (+ 5,3 mag), ke kterému dojde kolem 21:35 letního času.

Theophilus a spol.
Možná jste občas stejně nepořádní jako já, a také necháváte na svém pracovním stole věci napospas svému osudu. Pokud ano, dobře víte, že jakmile se vám na něm kupí vrstvy sešitů, vypsaných fixů, knížek, milostných psaní a nezaplacených složenek, vždy poznáte, který předmět je na stole nejdéle -- přece ten, který je úplně vespod.

Stejný princip (tzv. zákon superpozice) využívají i geologové pro stanovení relativního stáří jednotlivých geologických vrstev a také určování stáří impaktních kráterů na Měsíci. Přímo učebnicovou ukázkou, na které si tento jednoduchý princip můžeme vyzkoušet, je krásná trojice kráterů Theophilus, Cyrillus a Catharina lemující západní okraj Mare Nectaris. Všechny tři krátery jsou skoro přesně stejně veliké (průměr okolo 100 km). Jediné co je odlišuje je jejich stáří; takže podívejme se blíže na to, jak se na jejich vzhledu podepsal zub času.

Ilustrační foto...Ilustrační foto...Ilustrační foto...
col. 329,7°col. 337,2°col. 343,9°

Naše zvědavé pohledy zamíří nejprve k nejmladšímu členu celé kráterové trojice -- k Theophilovi. Theophilus je skutečná perla -- jeden z nejkrásnějších a nejzachovalejších kráterů podobné velikosti na přivrácené straně našeho souseda. Toho si ostatně všimnete i vy sami při pohledu malým astronomickým dalekohledem v době asi 5 dnů po novu či po úplňku, kdy se tento krasavec pyšní jako velká hluboká díra na terminátoru.

Větší dalekohled pak nabízí tolik podrobností, až z toho přechází zrak! Jak vlastním pozorováním, tak studiem kreseb předního anglického selenografa T. G. Elgera (1837-97) jsem zjistil, že první paprsky vycházejícího Slunce se východních valů Theophila dotýkají při col. 329,7°. O pár chvil později by mělo dojít k mimořádné události, kdy se uvnitř světelného náhrdelníku tvořícího nejvyšší osvětlené partie valů Theophila objeví svítící bod -- jeho středový vrchol. Rozžehnutí středového vrcholku jsem bohužel ještě na vlastní oči nespatřil, jen vím, že by k tomu mělo dojít mezi col. 333,8° až 334,8°. Světlo ale postupuje dále a středové kopce se rýsují stále zřetelněji a podrobněji.

Brzy už zjistíme, že středový kopec -- neodmyslitelný doplněk kráterů podobné velikosti, tvoří tři izolované hory. S postupujícím lunárním dnem se rovněž ukáže nádherné terasovité stupňování vnitřních svahů kráteru způsobené sesuvy, jenž nastaly krátce po té, co vznikl tzv. dočasný kráter. Ve větších dalekohledech a za klidného vzduchu se nám při šikmém osvětlení ukáže i další nádherná ozdoba Theophila -- ejecta blanket. Takto jsou v anglické literatuře označovány výhozy materiálu vymrštěného z místa nárazu (impaktu). Vypadají naprosto úžasně jako jemné

Ilustrační foto...

K prohlídce trojice kráterů Theophilus, Cyrillus a Catharina vám poslouží tento fantastický snímek francouzského astronoma-amatéra Thiery Legaulta, který uvádím s laskavým svolením autora.

nitky rozcházející se od okrajů kráteru na všechny strany a zároveň dávají tušit jak obrovská síla musela dát za vznik Theophilovi. Jak se však vycházející Slunce dostává nad toto měsíční zákoutí stále výše, ztrácejí se všechny stíny a Theophilus už zdaleka nevypadá jako hluboká díra ale spíše jako mělký talíř. Při vytrácení stínů je tento "talíř" už tak mělký, že bych hodně protestoval, kdyby mi v něm někdo servíroval jednu z mých oblíbených polévek.

Posuďte sami: Průměr kráteru je 100 km a jeho hloubka pouze 4,4 km! Relativní mládí Theophila nám ale dovoluje sledovat jeho majestát i za strmého slunečního osvětlení -- za úplňku. Tehdy se totiž v záplavě slunečního světla jeví jako světlý prstenec s jasnou skvrnou na severozápadním okraji jeho valů (mladý kráter Theophilus B).

Pro samé opěvování Theophila jsme ale málem zapomněli na naši skvělou trojici, takže se hned přesuneme k jihozápadní partii Theophila, která překrývá stejně velký avšak starší kráter Cyrillus. Tento nepřehlédnutelný velikán má jak středový vrcholek složený ze tří izolovaných kopců, tak i terasovité stupňování vnitřních valů a dokonce i náznaky ejecta blanket. Ani jedna ze zmíněných přízdob se však zdaleka nemůže svou výrazností vyrovnat blízkému Theophilovi.

Cestujme dále přes rozeklané údolí, které je patrně pozůstatkem gigantického valu samotného Nectaris basin, stále na jih ke kráteru Catharina. Catharina je jedním z mála měsíčních kráterů, které se mohou pyšnit jménem ženského rodu. Jedná se dokonce o "nejstarší" ženu zaznamenanou v měsíčním slovníku. Je totiž pojmenován podle mučednice Kateřiny, která v roce 307 nalezla v Alexandrii smrt pro svou křesťanskou víru. Řeknu Vám pánové, to musela být ženská!

Posuďte sami: Padesát filozofů se ji údajně pokoušelo přemluvit na pohanství, místo toho však i je Kateřina obrátila na křesťanství a zemřeli pod katovým mečem spolu s ní. Od té doby je uctívána jako patronka filosofie. I když Kateřina zemřela krásná a mladá, nedá se to už říct o kráteru s jejím jménem. Ten je totiž z celé trojice nejstarší, takže od neustálého bombardování meteoroidů už dostal pořádně na frak.

Tip na prázdniny: Objevení středového vrcholu Theophila nám náš soused bohužel na letošní prázdniny nedopřeje. 6. července za denního světla kolem 18:00 hodin letního času se ale k východním partiím Theophilla přiblíží ranní terminátor. Než se tedy v ten večer schová Měsíc pod obzor, budeme moci pozorovat jeho působivé objevení na neosvětlené straně.

Fracastorius
Už více než 180 úplňků uběhlo od dob, kdy jsem v prohlížení objektů zdobících noční oblohu uskutečňoval první nesmělé krůčky. Tehdy se mé prohlídky ještě zdaleka neprotahovaly až do ranních hodin. Po půlnoci jsem totiž začal utíkat za město až v patnácti, ale před tím jsem se mým astronomickým choutkám oddával jen zvečera či zrána před odchodem do školy. Není tedy divu, že nejčastěji se v zorném poli mého skromného oprýskaného a krásně modrého dalekohledu Turist 20x50 objevoval Měsíc v první čtvrti.

Okolí Moře nektaru a krátery v jeho blízkém sousedství se tak staly prvním zákoutím, které jsem na povrchu našeho souseda poznal. PamatujIlustrační foto... i si, že mým nejoblíbenějším kráterem byl tenkrát Fracastorius. Pohled do jeho plochého dna vyplněného utuhlým magmatem nezřídka probuzoval mou fantazii a pocit blízkého kontaktu s měsíčním povrchem.

Tento 124 kilometrový starý kráter je opravdu nádherný možná i proto, že většinu doby jeho viditelnosti připomíná koňskou podkovu pro štěstí. Jeho val totiž není úplný -- v severní partii mu chybí asi šedesátikilometrový úsek "hradby", který je zborcený a pohřbený pod bazaltovou výplní přilehlého Moře nektaru. Persy Wilkins a Patrick Moore se o něm v knize The Moon (1961) dokonce zmínili jako o jednom z nejlepších exemplářů částečně zatopeného kráteru na Měsíci.

Fracastorius je pojmenován podle italského lékaře, astronoma a básníka Girolama Fracastoria (1483-1553). Zamíříte-li na Fracastoria větší dalekohled, zjistíte, že severní partie valů kráterů není zborcená úplně, a možná se dopídíte i k jeho zbytkům, které se prozrazují jako osamocené nevýrazné vrcholky vystupující z okolního mořského terénu. Za strmého slunečního osvětlení nejspíš podlehnete představě, že jeho valy jsou úplné a vytvářejí světlý kroužek. Výjimečná noc s klidným obrazem dokonce může dovolit spatřit úzké brázdy, jež se po dnu Fracastoria klikatí.

Tip na prázdniny: Svou podkovu pro štěstí (kráter Fracastorius) si prohlédněte 21. července a 19. srpna ráno při zapadajícím slunci nebo 6. července či 5. srpna večer při Slunci vycházejícím.

Weinek
Asi 130 kilometrů jihovýchodně od okrajů Fracastoria narazíme na malý ale poměrně nápadný 32 kilometrový kráter s názvem, který by nás měl nanejvýš zajímat. Je to totiž jedním z patnácti měsíčních kráterů, které nesou jméno po českém vědci, nebo alespoň po těch, kteří u nás jistou dobu kuli své pikle. Kráter, u něhož jsme si dali dostaveníčko je pojmenován po významném rakouském selenografovi Ladislavu Weinekovi (1848-1913), jenž působil jako profesor teoretické a praktické astronomie na německé části Karlovy univerzity v Praze a od roku 1883 se stal ředitelem známé klementinské hvězdárny v Praze. Weinek byl ale znám i svými krásnými kresbami zajímavých zákoutí našeho souseda.

Od listopadu 1889 dokonce začal pracovat na detailních studiích měsíčního povrchu prostřednictvím nejlepších negativů, pořízených na Lickově observatoři 91 centimetrovým refraktorem. Na originálních negativech, které Weinekovi do Prahy poslal tehdejší ředitel Edward Holden (kráter s jeho jménem se nachází v Moři Nepokojů), měl disk Měsíce průměr od 12,4 cm (v přízemí) do 13,4 cm (v odzemí). Měl jsem to štěstí držet originály těchto desek v ruce a řeknu vám, že je to opravdu nádhera -- tolik detailů! Weinek tyto negativy na speciálně připravené prohlížečce zvětšil a kreslil pomocí tužky a tuže velmi podrobné zvětšeniny vybraných částí Měsíce v měřítku 1:115 000. Výsledky této náročné práce uveřejnil ve fotografickém atlasu v roce 1899. Původně zamýšlel vydat dva soubory, které by obsahovaly celkem dvě stě vyobrazení o rozměrech 24,5 x 19,5 cm. V letech 1897 -- 1900 vyšlo ale jen deset dílů z dvaceti (pouze sto vyobrazení), protože druhá polovina byla i přes dotace velmi nákladná. Škoda.

Piccolomini a Altajský zlom
Ilustrační foto...Velmi výrazný kráter Piccolomini najdete velmi snadno, když prodloužíte průměr Fracastoria směrem na jih. Kráter má v průměru 88 kilometrů a nápadný středový vrcholek je údajně viditelný i v malých triedrech.

Ke kráteru Piccolomini jsem vás ale nezavedl proto, aby jste se ztratili v bohatě kráterované krajině jižní pahorkatiny. Jsme tady proto, že ze západu se k němu napojuje Altajský zlom, kde opět budeme na stopě velkému impaktu, který se odehrál před 3,92 miliardami let a dal za vznik impaktní pánvi Nectaris. Altajský zlom (Rupes Altai) označovaný dříve jako pohoří Altaj totiž představuje část vnějších valů, obepínajících "nektarovou" pánev. Při vycházejícím Slunci tento svah jasně září v paprscích Slunce a při západu naopak prodlužuje své stíny, ve kterých se nakonec celý zlom utopí. Znamená to, že tento 480 kilometrů dlouhý zlom se svažuje směrem k centru celé impaktní pánve. V nejvyšších místech se vypíná 3,5 až 4 kilometry nad okolní terén. Pokud se do těchto míst podíváte při col. kolem 345°, ukáže se Nectaris basin alespoň na chvíli v jeho dávné kráse a velikosti.

Tip na prázdniny: Nádherná ozdoba kolem Mare Nectaris v podobě Altajského zlomu bude dobře pozorovatelná při východu Slunce (6. července a 5. srpna) a při západu Slunce (21. července a 19. srpna).

Multiringová pánev
Dlouho jsem hledal vhodné české synonymum, kterým bych nahradil výraz "multiring basin". Napadlo mě jen několikaprstencová, multiprstencová nebo víceprstencová, což zní tak "saturnovsky", že jsem raději zůstal u původního názvu, kterým se v literatuře označují ohromné impaktní pánve zpravidla s průměrem nad 300 km, ozdobené několikanásobnými valy. Když Ralph B. Baldwin hledal důkazy o impaktní povaze velkých měsíčních pánví, vybral si jako nejprůkaznější důkaz právě Nectaris basin. Již pohoří Pyrenejí, které jsme si prohlédli v úvodu naší seance, totiž patří k soustavě valů, které v několika řadách Nectaris basin obklopují. Naše znalosti o tak zapeklitých a komplikovaných strukturách, mezi které patří multiringové Ilustrační foto... struktury, jsou ale mnohem chabější než vědomosti, které máme o malých kráterech s jednoduchou strukturou.

Chybí nám totiž možnost experimentálního modelování. Jejich vznik se tedy snaží vysvětlit řada teorií, ale ani jedna z nich nevysvětluje středové vrcholy, pozorované i u pozemských kráterů (např. Ries), zcela uspokojivě. Pro představu zde uvádím alespoň teorii oscilujícího pahorku, která je sice původně šitá na míru impaktní pánvi Mare Orientale, ale bez problémů ji můžeme aplikovat i na naše Nectaris basin.

  • impakt způsobí vznik mísovitého kráteru,
  • nastává mírné vyzdvižení celé oblasti kráteru, na jeho hranách dochází ke zřícení stěn a vytvoření teras,
  • vzniká centrální pahorek a procesem terasování se vytváří vnější val,
  • začíná gravitační kolaps vyzdvižené oblasti,
  • díky zhroucení nestabilní středové oblasti se vytvoří vnitřní prstenec,
  • nastává druhé vyzdvižení uvnitř kráteru asociované s vytvořením nového středového pahorku a následné terasování způsobuje formování dalšího vnějšího prstence,
  • opět se hroutí středová oblast a dává za vznik nejvnitřnějšímu prstenci,
  • následné zaplavení bazalty mělo za následek zvětšení poklesu příkopu ve vnitřní části pánve

Vallis Rheita
Ve výčtu jizev, které vryl do našeho souseda "medový" impakt, budeme pokračovat i dále. Přesuneme se nyní tam, kam se pozorovatelům zpravidla moc nechce -- k okraji přivrácené strany, kde už krátery nevypadají jako krásné kroužky, ale spíše jako nic neříkající protáhlé nudle. Právě v těchto končinách narazíme na Rheitovo údolí (Vallis Rheita). Pokud vám toto jméno připadá povědomé, jste na správné stopě.

Kráter Rheita, jakož i mohutné údolí, o kterém ještě bude řeč, totiž nese jméno Antona Maria Schyrlea de Rheita (Antonína Šírka z Rejty), který se narodil roku 1597 v Čechách a zemřel roku 1660 v italské Ravenně. Šírek byl skvělým optikem a napsal obsáhlé dílo "Oculus Enoch et Eliae", z něhož čerpal pro své "Orbis Pictus" i sám Jan Ámos Komenský.

Pro uvedené dílo vydané v roce 1645 rovněž nakreslil dobrou mapu Měsíce. H. P. Wilkins a P. Moore o ní v roce 1957 dokonce napsali, že "velmi dobře ukazuje obrysy planin, nejdůležitější krátery a hlavní systémy světlých paprsků". Ale zpět k samotnému údolí. Délka Vallis Rheita činí zhruba 500 km, takže ho nepřehlédnete ani v malém dalekohledu. Za správných světelných podmínek, které nad údolím panují poměrně dlouho je vidět, že dlouhé údolí prochází řadou kráterů.Ilustrační foto... Nemálo menších či větších kráterů včetně kráteru Rheita samotného toto údolí dokonce překrývá. To svědčí o dosti velkém stáří této struktury. Už víte, proč jsme se při prohlídce Mare Nectaris dostali až sem? Jestli ještě ne, určitě by vám pomohly detailní snímky Lunar Orbiterů, na kterých v celé kráse vyniká nejlépe zachovaná obří impaktní struktura s názvem Mare Orientale, jejíž centrum se bohužel nachází na odvrácené straně Měsíce. Viděli byste, že přímo od středu této ohromné pánve se rozchází několik velmi výrazných radiálních rýh. Do měsíčního povrchu je vyryly bloky hornin vyvržených do stran z místa impaktu. Jinak tomu není ani s Údolím Rheity, jehož prodloužená osa nás zavede kam jinam, než do centra Nectaris basin. Podobných radiálních údolí najdete v tomto zákoutí hned několik. Jedno z nich protíná blízký velký kráter Fabricius. Jiná s názvem Snellius Vallis zase prochází stejnojmenným kráterem v těsné blízkosti velmi známého velikána na okraji Moře Hojnosti -- Petavia.

Věřím, že při vašich prohlídkách narazíte na celou řadu dalších radiálních údolí rozcházejících se od Nectaris basin. Vzpomínám si, že jedno z těch bezejmenných jsme viděli i na měsíční expedici v Ostravě roku 1996 a několik účastníků ho po svém nazvalo jako "velký rygol".

Ještě v polovině našeho století ale astronomové nevěděli o souvislosti vzniku údolí (pozor, ne všechna měsíční údolí mají tento sekundárně impaktní původ) a velkých pánví. Proto se velmi často objevovaly názory, že se jedná o řady vulkanických kráterů poslušně naskládaných podél tektonických poruch na Měsíci. Na naší modré planetě naleznete takovou strukturu v podobě vulkanického pohoří Montanas del Fuego na Kanárském ostrově Lanzarote. Dnes se nápadné "žlábkování" medových údolí připisuje spíše skutečnosti, že v této oblasti se nachází opravdu velké množství kráterů, které se na jejich vzhledu podepsalo -- v oblasti jižní pahorkatiny prostě není možné vést 500 km dlouhou úsečku, která by neprotínala desítky kráterů.

Ještě jeden val?
Někteří pozorovatelé tvrdí, že blízko podivně vyhlížejícího kráteru Sacrobosco a skrz místo přistání Apolla 16 severně od Descrata prochází ještě jeden val. Slavný pozorovatel Měsíce Charles Wood uvádí, že jej ještě nikdy neviděl; uvidíte ho vy?

Pavel Gabzdyl

| Zdroj:  IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Objevte si kometu!
Ilustrační foto...
Tisícročná haluška - díl první
Ilustrační foto...
Exploze na Měsíci
Ilustrační foto...
Rozpuštěný a vypuštěný
Ilustrační foto...
Je to jako astronomii na stěnu házet
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691