V lednu tohoto roku po několika odkladech odstartovala dlouho očekávaná sonda New Horizon k Plutu a do oblasti transneptunských těles.
Od sondy s příznačným názvem se očekává, že vnese trochu světla do temné a chladné oblasti sluneční soustavy, kterou by naši předkové na svých mapách označili nápisem ´Hic sunt leones´ – zde jsou lvi. Je ale opravdu Kuiperův pás posledním bílým místem na mapě sluneční soustavy? Jinými slovy: nejsou ve sluneční soustavě již žádní jiní lvi? Ukazuje se, že ve sluneční soustavě je spousta lvů.
Tým astronomů pod vedením Petera Thomase z Cornellovy university podrobně zkoumal pomocí HST (ve viditelném a UV světle) největší planetku tzv. hlavního pásu planetek (mezi drahami Marsu a Jupiteru) Ceres.
Ceres byl objeven Guiseppem Pizzim 1. ledna 1801 a nejdříve byl považován za planetu, která zde byla očekávána (Titius-Bode). Během času však byl z této hodnosti „degradován“ na pouhou planetku, když bylo podobných (ale menších) těles mezi drahami Marsu a Jupiteru pozorováno více (dnes toto číslo přesahuje 50000). Stejný osud pravděpodobně vbrzku čeká i Pluta a tento osud zřejmě neodvrátí ani jeho nově objevené družice.
Z pozorování skupiny kolem Petera Thomase vyplývá zajímavé zjištění: Ceres má komplikovanější vnitřní strukturu než se dosud uvažovalo.
Astronomové proto vytvořili model planetky Ceresova typu, tj. homogenního tělesa v hydrostatické rovnováze, aby tento model porovnali s pozorováním. Za hustotu vzali hodnotu, která pro Ceres činní 2,077 g/cm3 (cvičení pro čtenáře ; je to více nebo méně než je hustota vody za normálních podmínek - 1000 kg/m3?).
Vlivem rotace kolem vlastní osy se plastické těleso deformuje – zploští (ale neroztrhá, protože je stále v hydrostatické rovnováze). A právě toto zploštění bylo cílem pozorování a následného porovnání s modelovou situací, aby bylo možné poodhalit roušku tajemství Ceresova nitra. U modelu zjistili, že za daných podmínek je polární poloměr oproti rovníkovému menší o 39,7 km. Ovšem pozorováním Ceresu, která prováděli právě pomocí HST, zjistili, že tento rozdíl činí pouhých 32,6 km. Na základě těchto výsledků pak tým dospěl k závěru, že planetka má malé kamenné jádro odklopené pláštěm z ledu o tloušťce 124 km. Hmotnost tohoto pláště tak představuje asi jednu čtvrtinu její celkové hmotnosti.
Příklad planetky Ceres je tak jedním (a nikoli jediným) z případů toho, že i tělesa nebo oblasti sluneční soustavy, které považujeme za známé, nás mohou stále ještě překvapovat.
