Při vzniku velkých impaktních kráterů na Zemi dochází v místě srážky k vyvržení množství roztavené horniny, která při průletu atmosférou utuhne ve sklíčka -- tektity. Bohatou sbírku těchto zajímavých minerálů si můžete prohlédnout v Západomoravském muzeu v Třebíči.
Když jsem se minulou neděli vydal se svou dívkou do Třebíče, vůbec jsem ji nemusel k návštěvě muzea přemlouvat. V krásném prostředí bývalého Valdštejnského zámku, kde muzeum sídlí, totiž kromě stálé výstavy dýmek, lidových betlémů či folklorních předmětů najdete i velmi zajímavou expozici vltavínů. Ty se často stávají také surovinou k výrobě šperků, k čemuž má něžné pohlaví přece jen větší sklony.
Abychom si vysvětlili původ lahvově zelených či hnědých sklíček, kterým v roce 1836 dal správce mineralogických sbírek tehdejšího Vlasteneckého muzea v Praze Franz Zippe název vltavíny (odvozenina z německého die Moldau), musíme se přenést do doby před patnácti milióny lety. Právě tehdy dopadl na území dnešního Německa gigantický meteorit o průměru asi tisíc metrů. V okamžiku, kdy se toto těleso, pohybující se rychlostí asi 25 km.s-1 střetlo se zemským povrchem, došlo k obrovské explozi, v jehož epicentru vzrostla teplota na pekelných pět tisíc stupňů Celsia a tlak na 3 GPa. Rozžhavená hornina z podložního materiálu byla doslova vystřelena do velkých vzdáleností od místa srážky a "poprskala" území dnešních Čech, Moravy a v menší míře i Polska a Rakouska.
Zprvu velmi záhadná sklíčka byla poprvé popsána v okolí Týna nad Vltavou profesorem přírodopisu pražské univerzity Josefem Mayerem. V roce 1880 našel třebíčský gymnaziální profesor dr. František Dvorský vltavíny i na Západní Moravě a tak se začíná hovořit o tzv. moravských vltavínech. Postupně byla podobná skla nalezena i na jiných světových nalezištích, která vznikla při jiných impaktech, a tak je v roce 1900 vídeňský geolog Franz Eduard Suess zahrnul pod souborným označením tektity (řecky tektos = tavený).
Vltavíny z Jižních Čech i ze Západní Moravy pochází z kráteru Ries, který byste našli 120 kilometrů východně od Stuttgartu. Je to pořádný obr s průměrem dvacet čtyři kilometrů, jenž má i svého menšího bratříčka o průměru tři a půl kilometru (Steinhemský kruh). Ze stejné katastrofy ostatně možná pochází i kupovitá struktura u Stopfenheimu asi 20 kilometrů severovýchodně od Riesu.
To všechno se ostatně dovíte i v Třebíči, kde je uložena největší sbírka moravských vltavínů na světě (největší česká sbírka vltavínů a tektitů se nachází v národním muzeu v Praze). Velice mile mě překvapily i ukázky tektitů z celého světa a skel, která byla s vltavíny často zaměňována (vulkanická skla, čí flugority -- skla vznikající při úderu blesku). Celá expozice vltavínů Vám při detailním studiu všech materiálů zabere minimálně čtyřicet minut, a proto doporučuji domluvit se s průvodcem, že vás zajímají nejvíce vltavíny. Jinak by Vám totiž při absolvování všech ostatních expozic příliš času na ona barevná sklíčka nezbylo.
Z návštěvy muzea jsme měli velmi dobrý pocit, jakož i z průvodce, který nám byl schopen kvalifikovaně zodpovědět i poměrně odborné dotazy. Máte-li tedy zájem zažít příjemné mrazení v zádech při pohledu na svědky dávné katastrofy, nezbývá mi nic jiného, než Vám návštěvu Západomoravského muzea vřele doporučit.
