Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Nebezpečné pády

Na Internetu se proslýchá, že při rozhodování o osudu Comptonovy gama observatoře sehrála významnou roli budoucnost ruské stanice Mir. NASA prý chtěla naznačit, jakou cestou pochodovat při likvidaci velkých umělých družic Země. Tu a tam jde totiž o velmi vážnou věc.

Ilustrační foto...Je to horké, těžké, vymkne se to kontrole, nadzvukovou rychlostí vlétne do zemské atmosféry a rozpadne se na stovky drobných projektilů od velikosti kulky z automatické pušky až po několik desítek kilogramů těžké závaží. A pokud se náhodou strefí někam na pevninu, zasype vražedným deštěm kovových úlomků o rychlosti několik set kilometrů v hodině až nečekaně velikou oblast. Ano, i tak vypadá smutný konec velkých satelitů, o které se pozemšťané přestanou starat. Pro příklady nemusíme chodit nijak daleko.

Přímo učebnicový je osud jediné americké orbitální základy Skylab, která vlastně představovala jeden modifikovaný prázdný stupeň nosné rakety Saturn o průměru sedm metrů, délce něco přes třicet a váze skoro devadesát tun. Obsluhu stanice zajišťovaly známé dopravní lodě Apollo.

Základna se na oběžnou dráhu ve výšce 430 kilometrů dostala v polovině května 1973 a přesto, že během startu utržila řadu velkých šrámů, včetně zničení tepelného krytu, jednoho panelů slunečních baterií (druhý se poté rozevřel jenom z části), podařilo se nakonec uskutečnit všechny tři plánované výpravy lidských posádek. Záběry v bílých ponožkách a černých tričkách pobíhajících astronautů snad netřeba ani připomínat. Specialisté se ale věnovali především řadě nejrůznějších experimentů: s unikátní observatoří sledovali Slunce, testovali chování materiálů v beztížném stavu, z dálky sledovali Zemi…

Skylab byl v provozu celkem 270 dní, z toho 171 v pilotovaném režimu. Bohužel celý projekt poznamenala tehdejší nedostatek financí přiškrcené NASA, takže po odletu poslední posádky v únoru 1974 byla vypojena veškerá aparatura a základna zůstala opuštěná. Samozřejmě s přáním se sem vrátit prostřednictvím tehdy připravovaného raketoplánu. Jeho dokončení se však neustále odkládalo.

Do osudu Skylabu zasáhla zvýšená sluneční aktivita, která vedla až k nečekanému zhoustnutí zemské atmosféry, resp. tzv. termosféry, která sahá do výše několika set kilometrů. Její hustota je sice milionkrát menší než hustota atmosféry u hladiny moře, nicméně i tak pomalu, ale jistě brzdí všechna do ní ponořená tělesa. Navíc se termosféra v době maxima nafoukne, až padesátkrát zhoustne, takže se v jejím vražedném dosahu ocitnou i poměrně vysoko zavěšené umělé družice.

Ilustrační foto...Od roku 1977 bylo zřejmé, že se brždění a tedy i sestup Skylabu zrychluje, a přestože bylo podniknuto několik pokusů o záchranu, včetně úvah o výpravě, jeho osud byl zpečetěn. V průběhu posledních hodin existence 11. července 1979 se řídící středisko pokusilo se stanicí udělat několik manévrů, které měly ovlivnit sebevražedný let atmosférou. Protože byly více méně úspěšné, Skylab zanikl nad Indickým oceánem, ale řada úlomků dopadla i do řídce osídlené západní Austrálie. Nikdo zraněn naštěstí nebyl, ale NASA dostala od představitelů městečka Esperance za způsobené škody účet na 400 dolarů.

Mnohem nepříjemnější byl skon špionážního satelitu Kosmos 954, jehož trosky dopadly do kanadské Arktidy. Družice patřila ruskému námořnictvu a na palubě s sebou nesla malý jaderný reaktor, který dodával energii výkonnému radaru. "Přístrojový modul družice pro radiolokační průzkum pohybu plavidel po oceánech měl tvar válce o průměru 1,30 metru a délce asi jeden metr a zůstával trvale spojen s posledním stupněm nosné rakety. Na něj navazoval asi šest metrů dlouhý urychlovací stupeň, v jehož přední části byl umístěn jaderný reaktor se stálým výkonem kolem 1 kW," uvádí se ve vynikající české encyklopedii Space 40.

"Reaktor obsahoval 37 palivových článků s celkem 31 kilogramy na 90 % obohaceného 235U. Vybaven byl destrukčním systémem, který v případě návratu do atmosféry zajistil rozpad reaktoru, aby na Zemi nedopadly radioaktivní zbytky a aby se nukleární palivo rozptýlilo v atmosféře. Urychlovací blok sloužil k převedení reaktoru na vyšší odkládací dráhu."

V době, kdy byl Kosmos 954 mimo dosah spojení s pozemními stanicemi došlo k dehermetizaci přístrojového úseku pravděpodobně v důsledku srážky s nějakým tělesem buď přirozeného nebo umělého původu. Palubní přístroje přestaly pracovat a družice se stala neovladatelnou. Kosmos 954 se po spirále nebezpečně přibližoval k zemskému povrchu a americká vláda začala podnikat tajné přípravy k omezení následků havárie.

Značným rizikem v tomto případě byly kusy paliva obsahující radioaktivní produkty štěpení. Zvláště 90Sr a 137Cs s poločasy rozpadu 28,78 let a 30,07 let. (Míra ohrožení při takové havárii pak závisí na tom, jestli reaktor pracoval a jak dlouho. Tím je dáno, kolik produktu štěpení se vyprodukovalo. Dále pak na tom, jak dlouho byl po vypnutí na oběžné dráze, než se vrátil do atmosféry, a kolik radioaktivních štěpných produktů se stačilo rozpadnout.)

Ilustrační foto...Není tedy divu, že Američané ustavili speciální tým, jenž měl trosky reaktoru zabezpečit na kterémkoli místě na světě. Tedy pokud by se strefily na pevninu. Sonda vlétla do hustých vrstev atmosféry v úterý 24. ledna 1978 a její trosky zasypaly zcela opuštěnou oblast v pásu dlouhém asi 800 kilometrů na území Kanady u Velkého otročího jezera (Great Slave Lake). Den poté začala nad oblastí letadla pátrat po stopách zvýšené radioaktivity, ale ještě před tím, než se podařilo něco objevit, narazili dva členové týmu při návratu do táboru na kráter s ohořelými kovovými úlomky. Jeden z nich se v rukavicí dokonce dotkl podivného předmětu.

Po návratu byli členové pátrací skupiny varováni, že se nemají k troskám přibližovat na menší vzdálenost než několik set metrů. Naštěstí nalezené trosky nebyly příliš radioaktivní, nebezpečné zbytky se podařilo lokalizovat až v následujících dnech a pouze jeden z nich měl výrazně vyšší radioaktivitu.

Pátrání pod krycím názvem "Morning Light" po troskách Kosmosu 954 trvalo několik měsíců, podařilo se nalézt řadu malých kráterů (největší měl průměr tří metrů a hloubku asi metr a půl) a Kanada nakonec Sovětskému svazu poslala účet na 6 041 174 dolarů a 70 centů, z nichž v průběhu následujících třech roků dostala asi polovinu.

Jako reakce na tuto nehodu byla změněna konstrukce sondy tak, aby mohlo být palivo odděleno od zbytku sondy, při neplánovaném návratu do atmosféry shořelo a na povrch nedopadly žádné jeho zbytky. Takový scénář se naplnil u Kozmosu 1402.

Ilustrační foto...Historie se opakovala počátkem roku 1983, kdy Reganova administrativa veřejně oznámila, že řídícímu středisku zřejmě vypověděl poslušnost Kosmos 1402, opět s jaderným reaktorem na palubě, který se nemohl dostat na vyšší oběžnou dráhu. Díky bezpečnostnímu zařízení se však palivo reaktoru se oddělilo od zbytku sondy, při vstupu do atmosféry zcela shořelo a na povrch nedopadly žádné jeho zbytky. Zvýšení radioaktivity v ovzduší nebylo zaznamenáno.

Kosmos 1402 spadl 23. ledna 1983 několik set kilometrů od ostrovu Diego Garcia v Indickém oceánu, nicméně veřejnost řady států celou událost vnímala se značnou hysterií (intenzivně masírovanou pojišťovacími společnostmi). Sovětský svaz nakonec snad pod vlivem "perestrojky" a uhasínání studené války zrušil lety špionážních satelitů s podobnými zdroji energie. Poslední špionážní družice s jaderným reaktorem letěla v roce 1988.

Americký kosmický program využíval jaderné zdroje energie hlavně pro meziplanetární výzkum Jednalo se výhradně o radioizotopové generátory. Jejich bezpečnostní filosofii komentoval kdysi v našich novinách v souvislosti s přehnanou hysterii kolem radioizotopových generátorů sondy Cassini Vladimír Wagner: "Na počátku svého používání byly radioizotopové zdroje konstruovány tak, aby při havárii a následném návratu do zemské atmosféry shořely. To se také stalo při havárii navigační družice Transit 5BN-3 v roce 1964. I na základě této zkušenosti se konstrukce zdrojů změnila a jsou dělány tak, aby přežily průchod atmosférou i následný náraz nepoškozeny a plutonium zůstalo hermeticky odděleno od okolního životního prostředí. Takže při druhé havárii družice s tímto zdrojem (Nimbus B-1 v roce 1968) byl nepoškozený zdroj nalezen v hloubce okolo 90 metrů u pobřeží Kalifornie a recyklované plutonium použito v další misi. V nepoškozeném stavu pravděpodobně dopadly, a to nejspíše do moře u chilského pobřeží, i radioizotopové zdroje ze sondy Mars 8. Pravděpodobně proto, že kvůli úsporám nevypluly v té době ruské sledovací lodě a telemetrie z poslední fáze letu chybí. Diky tomu byla přesnost určení dopadu zbytku sondy nedostatečná a zdroje nebyly nalezeny."

V Sovětském svazu se jaderné zdroje elektrické energie pro kosmické sondy využívaly převážně ve vojenském programu, údaje o programu byly pečlivě utajovány a i dnes jsou dost kusé a někdy rozporné. Na rozdíl od Američanů, kteří používali radioizotopové zdroje, využíval sovětský program až na několik výjimek malé jaderné reaktory. Američané sice malý jaderný reaktor pro kosmický výzkum také vyvíjeli, ale v roce 1972 byly tyto práce zastaveny. Na oběžnou dráhu poslali takové zařízení jen jedenkrát -- 3. dubna 1965. Na palubě experimentální družice SNAPSHOT to byl zdroj SNAP-10A, fungoval 43 dní a družice pak byla vyvedena na vysokou oběžnou dráhu, kde by měla vydržet tisíce let.

"V SSSR použili poprvé jaderné zdroje na vojenských komunikačních družicích Kozmos 84 a Kozmos 90, vynesených na oběžnou dráhu 3. a 18. září 1965. Na palubě měly radioizotopový zdroj, využívající izotop 210Po. Poločas rozpadu tohoto izotopu polonia je okolo 138 dní, takže aktivita radioaktivních zdrojů na družicích poměrně rychle vymizela," pokračoval na naši prosbu v zajímavém popisu Vladimír Wágner, na jehož stránce ostatně najdete další zajímavé informace.

Ilustrační foto..."Další použití jaderných zdrojů v SSSR je spojeno s programem špionážních družic pro sledování pohybu námořních lodí označovaným jako RORSAT. V něm se hlavně pro napájení radaru využíval malý jaderný reaktor, který používal uran vysoce obohacený izotopem 235U. Reaktor o hmotnosti 1250 kilogramů obsahoval 37 palivových článků o celkové hmotnosti paliva 31.1 kg. Jeho účinnost byla 2 až 4 procenta a elektrický výkon 3 až 5 kW. První družicí tohoto programu byl Kozmos 198 vypuštěný 27. prosince 1967. Stejně jako u Kozmosu 209 (22. březen 1968) se jednalo o jednodenní testy. Družice byly po splnění programu vyneseny na vyšší oběžnou dráhu, která by měla zajistit jejich pobyt na oběžné dráze v intervalu okolo 500 až 600 let. Pak od roku 1970 následovaly operační družice programu RORSAT, kterých bylo do 14. března 1988, kdy program skončil, vypuštěno třicet tři."

Navíc byla jedna z družic tohoto systému zničena krátce po startu 25. dubna 1973 a havárii. Nehoda postihla i již zmiňovaný Kozmos 954 a 1402. Ostatní sondy, vyjma Kozmosu 305, byly po ukončení své aktivní činnosti (nejdéle trvala 134 dní) vyneseny na oběžnou dráhu ve výšce 900 až 1000 kilometrů, což je doba, za kterou se většina radioaktivních štěpných produktů rozpadne. Jenom Kozmos 1900 se dostal do výšky 720 km.

"Kromě družic programu RORSAT byly v roce 1987 na oběžnou dráhu vyneseny dvě družice (Kozmos 1818 a 1867), které testovaly nový typ malého reaktoru TOPAZ I. Reaktor měl hmotnost 1000 kilogramů, tepelný výkon 150 kW, zlepšenou účinnost převodu tepelné energie pět procent a užitečný elektrický výkon 5 až 6 kW. Mohl pracovat celý rok. Opět se používal obohacený uran 235. Jako moderátor byl použit hydrid zirkonia. Radiační ochranu zajišťovalo stínění z hydridu lithia. Jako chlazení se používal nucený oběh tekutého kovu (slitina sodíku a draslíku). Vyvíjela se i zlepšená varianta TOPAZ II, jejíž konstrukce velmi zaujala odborníky z NASA, kteří dva kusy koupili a důkladně testovali."

Ilustrační foto...Vraťme se ale k nepříjemným pádům, tentokráte půjde o satelit LDEF-1 (Long Duration Exposure Facitility), který v dubnu 1984 vynesl raketoplán Challenger. Těleso o velikosti školního autobusu mělo testovat nejrůznější materiály a také techniku za dlouhodobého pobytu ve vesmíru, celkem se jednalo o 57 experimentů.

Výprava byla plánována na deset měsíců, ale vzhledem ke stálým změnám priorit raketoplánů se neustále prodlužovala až za rok 1985. V úterý 28. ledna 1986 však explodoval Challenger a veškeré starty americké flotily byly zastaveny. LDEF-1 pozvolna ztrácel výšku. Nejhorší bylo, že na palubě sondy nezůstaly žádné pohonné látky, takže řídícímu středisku nezbývalo nic jiného než sledovat jak zanikne v atmosféře. Nakonec se ale LDEF-1 dočkala: v poslední chvíli, 9. ledna 1990, jenom několik týdnů před definitivním koncem. Posádka Columbie satelit v kritické výšce 280 kilometrů zachytila dálkovým manipulátorem a uložila v bezpečí nákladového prostoru. Dvacátého ledna 1990 se tak celý experiment dostal zpět na Zemi. A ačkoli byl LDEF-1 konstruován pro vícenásobné použití, už nikdy do vesmíru neletěl.

Zhruba deset roků po smutném konci Skylabu se do stejných problémů dostal Saljut 7, který v dubnu 1982 dopravila na oběžnou dráhu ve výšce zhruba tři sta kilometrů osvědčená raketa Proton. Stanice vážila 19 tun, na délku měřila až šestnáct metrů a v maximálním průměru těsně nad čtyři metry. Běhen následujících roků se zde vystřídalo na třiatřicet kosmonautů, včetně francouzského a indického. Ačkoli byl stejné konstrukce jako osvědčený Saljut 6, řada technických problémů z něj udělala mnohem méně produktivnější základnu, takže byl v roce 1986 nahrazen zárodkem dnešního komplexu Mir. Už značně poškozený ho lidé naposledy navštívili v květnu téhož roku. Téměř dvacetitunovou stanici se stejně těžkým modulem Kosmos 1686 řídící středisko navedlo s posledními zbytky paliva na vyšší parkovací dráhu. Do hry ale opět vstoupila zvýšená sluneční aktivita: Saljut 7 začal klesat. Možnosti zachránit ho nepilotovanou dopravní lodí Progress Sověti nevyužili.

Ilustrační foto...Pozemní kontrola nakonec oznámila, že stanice zanikne někdy mezi druhým a dvanáctým únorem 1991. Nakonec se tak, bez jakékoli možnosti změny, stalo sedmého února v pět hodin našeho času. Saljut 7 prolétl jako ohromný bolid nad Jižní Amerikou. Středisko se sice pokusilo v poslední chvíli ovlivnit rozpad roztočením základny, její trosky však zasypaly rozsáhlou oblast Argentiny, asi čtyři sta kilometrů od Buenos Aires. Spousta z nich přitom spadla na městečko Capitan Bermudez. Opět ale nebyl nikdo zraněn.

Sprška železných projektilů v únoru tohoto roku pro změnu pokropila několik farem poblíž jihoafrického Cape Townu. Pozdější vyšetřování pak prokázalo, že celkově 318 kilogramů trosek pochází ze druhého stupně nosné rakety Delta 2, která v březnu 1996 vynesla na oběžnou dráhu jeden ze satelitů GPS. Konkrétně šlo o zbytky hlavní palivové nádrže a spalovací komory. Úplně stejná nádrž o váze 264 kilogramů přitom sebou žuchla i v lednu 1997 texaském Georgetownu. Jeden rodinný domek přitom minula o pouhých 45 metrů a rušnou silnici o 135 metrů. Podobné zprávy o nebezpečných pádech přitom v posledních rocích chodí i z jiných míst naší planety.

Na oběžné dráze dnes americké kosmické velitelství sleduje na devět tisíc různě velikých těles od velikosti softbalového míčku až po rozlehlé poslední stupně nosných raket. Dříve nebo později se strefí. Doufejme, že později.

Jiří Dušek

| Zdroj: Space.Com, Space 40 a řada dalších. Autor děkuje dále Vladimíru Wagnerovi za poskytnutí celé řady velmi zajímavých informací. IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
New Kids On The Block?
Ilustrační foto...
Další výsledky ze sondy Huygens
Ilustrační foto...
Vesmírný týden 2005 / 42
Ilustrační foto...
Československý astronom 20. století
Ilustrační foto...
Hvězdná apokalypsa I
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691