Den, kdy přistál Discovery

V úterý devátého srpna 2005, krátce po druhé hodině odpolední, spadl těžký kámen ze srdce nejen zodpovědným činitelům americké NASA, ale také mnoha lidem po celém světě. Dva a půl roku tvrdé práce věnované obnovení letů tohoto unikátního dopravního prostředku přineslo své ovoce. Raketoplán je bezpečně na Zemi a posádka v pořádku s ním. Přestože NASA hovoří o misi v superlativech, není vše tak, jak by mělo být. Další starty raketoplánů byly pozastaveny a není vůbec jasné, kdy se dočkáme další pouti do Vesmíru. Zdá se totiž, že vyřešit veškeré problémy takto složitého zařízení, snad ani není možné. Raketoplán představuje bezesporu jeden z nejsložitejších technických vynálezů dneška a jeho provozování stojí NASA doslova ,,astronomické'' částky. Vůbec se tak nenaplnil sen o levný dopravní prostředek lidí a materiálu na oběžnou dráhu a ukazuje se také, že bezpečnostní rizika jsou mnohem větší, než se čekalo. Jedno z doporučení komise vyšetřující nehodu Columbie dokonce navrhuje posádku posílat v menším a bezpečnjším zařízení a náklad s autopilotem zvlášť.

Právě obavy o posádku raketoplánu také (alespoň pro tuto chvíli) odsoudily ke skáze Hubblův kosmický dalekohled, který bude bez servisní návštěvy astronautů předurčen k horkému zániku v zemské atmosféře o mnoho dřív, než by si profesionální astronomové přáli. Nabízí se proto otázka, zda toto ,,dobývání'' vyprovokované studenou válkou a odvěkou touhou lidského ducha vyrazit ke hvězdám, není přeci jen nad naše možnosti a předčasné. Od dob Gagarina, Apolla a Miru se svět v mnohém změnil. Soupeření velmocí se nenápadně změnilo v boj se skrytým nepřítelem páchajícím zákeřné útoky proti civilistům a svět si postupně připouští mnohem závažnější problémy s chudobou, ekologií a postupným globalizováním rozličných kultur. Je proto s podivem, že právě Amerika, která převyšuje ostatní kosmické velmoci (Evropa, Čína, Japonsko, Rusko...) o několik řádů, vyhlásila před návratem raketoplánu do provozu smělý cíl – výpravu s lidskou posádkou na Mars. Velkolepé události má předcházet návrat na Měsíc, dokončení Mezinárodní kosmické stanice (ISS) a vývoj nového dopravního prostředku – nástupce dnešních raketoplánů.

Jistě, je to jedna z možností jak určit další vývoj v investování prostředků daňových poplatníků do kosmického výzkumu. Můžeme věřit tomu, že za pomoci důmyslných technologií se nám jednoho dne podaří osídlit Mars a lidstvo se tak bude moci přesunout hromadně do nového Edenu bez hrozby globálního oteplování a jiných ekologických katastrof, ale asi málokdo tomu opravdu věří. Skutečná motivace pro hrdá prohlášení o dobývání cizích světů bude mnohem přízemnější, opomeneme-li sčítání volebních lístků v urnách, zůstane nám pudová potřeba proniknout do učebnic historie v roli toho, kdo poslal lidi na Mars.

Mnohem modernější možnost směřování aktivit NASA by však mohlo člověka z kosmických aktivit na čas vyloučit. Svět se totiž změnil. Mnoho úkonů astronauta dnes zastane robot, který nepotřebuje tuny zásob pro svůj pobyt na orbitě, kterému neškodí kosmické záření, nemusí spát a dokonce nám ani valně nezáleží na tom, jestli se kdy vrátí na dno naší gravitační jámy. Proč NASA neinvestuje několik let - možná deset, možná dvacet - do vývoje technologií, které by zastoupily člověka ve Vesmíru? Takové investice by mohly paradoxně urychlit i návrat na Měsíc a případné další cesty do vzdálených končin sluneční soustavy učinit mnohem bezpečnějšími. Dočkáme-li se totiž lidské nohy na Marsu jak to nastínil prezident Bush, bude to výprava věru nebezpečná a v podstatě zbytečná. Na pravidelné lety k Rudé planetě za každou cenu totiž nebude nikdy dostatek prostředků. Celý spektákl může dokonce skončit velkým fiaskem a tragickou nehodou podobně, jako už mnoho dobrodružství předtím. Celý problém má ještě jeden obrovský dopad na zkoumání Vesmíru. Obrovské investice do pobytu lidí v kosmu totiž ukrajují tučné sumy projektům, které jsou čistě vědecké. Zatímco se tedy ptáme odkud pocházíme, jaké zákony řídí prostor a čas či jaká je budoucnost vesmíru, připravujeme se krácením rozpočtů vědeckých misí o šanci na uspokojivou odpověď. Podobně jako nabubřelým svícením na noční nebe okrádáme se zbytečně o hvězdy, stejně tak zbytečně nabubřelými cíly současné kosmonautiky brzdíme pokrok v chápání zákonitostí přírody a Vesmíru. Jistě, je to možnost. Doufám však, že nástupce prezidenta Bushe bude vnímavější kritickým názorům na trendy dalšího směřování NASA. A člověka na Marsu se tak dočkáme ve chvíli, kdy do prachu marťanské pouště nezadupe i jiné odvěké touhy lidského ducha.