Je to takřka neuvěřitelné, ale družice Chandra pořídila unikátní pozorování v rentgenovém oboru. Chcete si prohlédnout na vlastní oči akreční disk? Račte vstoupit!
Když jsem kdysi dávno pozoroval brněnským reflektorem kataklyzmické proměnné hvězdy, napadly mě občas chmurné myšlenky. Proč investovat tolik energie, času a zápalu nečemu, co si stejně nikdy neprohlédnu. Co když je všechno úplně jinak a za padesát let přijdou teoretici s teorií zubaté veverky, která pozorované změny popíše minimálně stejně dobře jako stávající teorie akrečních disků. Vida, jak šeredně jsem se mýlil.
Přestože můj sen odcestovat k nejbližšímu akrečnímu disku a přesvědčit se na vlastní oči zůstane asi pouhým snem, akreční disk jsem si už prohlédl. Stalo se tak díky družici Chandra, která pořídila naprosto unikátní snímek akrečního disku a také látky, pohybující se od hvězdy darující ke hvězdě nasávající.
S teorií přenosu hmoty v těsných dvojhvězdách přišel náš krajan, Zdeněk Kopal, někdy v polovině minulého století. Představíte-li si gravitační pole kolem dvou hvězd, dostanete poměrně komplikovaný průběh jeho potenciálu s několika privilegovanými místy. Jedním z nich může proudit pohodlně hmota ze sféry vlivu jedné hvězdy ke druhé. Je-li sekundární složka (příjmající) menší než stanoví jistý limit, netrefí se přišedší materiál přímo, ale po spirále obíhá kolem, než jeho energie klesne natolik, že na hvězdu dopadne.
Materiál v akrečním disku interaguje, občas dochází k teplotním nestabilitám vedoucím ke zjasněním, svou roli hraje také tzv. horká skvrna, která se utváří v místě střetu látky akrtečního disku s novým materiálem. Hltající hvězdou může být bílý trpaslík, neutronová hvězda nebo I černá díra. Astronomické zoo těchto dvojic je vpravdě olbřímí.
Chandra však trefila hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak se jí podařilo nasnímat akreční disk včetně proudu hmoty pohybujícího se od jedné hvězdy ke druhé, ale v kombinaci s ultrafialovým pozorováním HST také ukázat, že rentgenová vzplanutí přicházejí z atmosféry primární složky! Doposud se přitom astronomové domnívali, že veškerá vysokoenergetická aktivita pochází výhradně z akrečního disku.
A která že stálice je šťastnou modelkou odhalující nám svůj podvazkový pás? Tuto hvězdu si tu a tam můžete prohlédnout i na vlastní oči. Podivuhodná, nebo také Mira, nebo také omikron Ceti je pekelně proměnná hvezda v souhvězdí Velryby, vzdálená asi 420 světelných let od Země. Primární složka je vyvinutý obr měnící svoji jasnost o několik magnitud, sekundární složka pak bílý trpaslík. Obě hvězdy obíhají kolem společného těžiště ve vzdálenosti asi dvakrát větší, než Pluto kolem Slunce.
Mira, tedy Podivuhodná, je vážně úžasná modelka a kráska. Nemyslíte?
