Trápí vás senná rýma? Nechali byste se nejraději každé jaro vystřelit na Měsíc, abyste měli od toho poletujícího pylu aspoň na chvíli pokoj? Zapomeňte na to. I měsíční prach totiž dokáže být pořádně protivný. Nejen, že vám zaleze za nehty, skřípe mezi zuby, dráždí oči, ale dokonce může přivodit i vážné plícní problémy.
Fandům sci-fi literatury určitě není potřeba představovat skvělou knížku Arthura C. Clarka „Měsíční prach“ (A Fall of Moondust) z roku 1961. Proslulý spisovatel v ní vypráví napínavý příběh výletního plavidla Seléné, které uvízne pod několikametrovou vrstvou prachu. Všichni cestující jsou sice v pořádku, ale zásoby kyslíku se neustále zmenšují a venku navíc nikdo neví, kde se vlastně Seléné nachází. Čtenář si neoddychne ani po té, co je posádka konečně nalezena, protože nikdo nezná způsob, jak plavidlo dostat i s posádkou ven. Autor při psaní tohoto románu nejspíš vycházel z obav, které v té době kolem neznámých vlastností měsíčního prachu kolovaly. Soudilo se například, že prach by se mohl díky silnému elektrostatickému náboji chovat ve světě bez atmosféry jako kapalina. V nižších polohách by se tak mohly vytvořit zrádné prachové pasti. Výsledky prvních automatických sond podobné obavy naštěstí vyloučily.
Při vycházkách kosmonautů v rámci mise Apollo se však určité problémy spojené s měsíčním prachem přece jen vyskytly. První skutečný geolog na Měsíci - Harrison Schmitt z Apolla 17 - si po návratu z vycházky všiml, že po svléknutí skafandru cítí v kabině lunárního modulu Challenger zápach střelného prachu. Stejné pocity měl ostatně i jeho kolega Eugene A. Cernan. Schmitt na sobě dokonce pozoroval příznaky alergických reakcí na prach v kabině, ale ty naštěstí hned příští den odezněly.
Šlápoty v měsíčním prachu. Místo přistání Apolla 17. Foto: NASAPosádky pilotovaných výprav k Měsíci strávili na povrchu našeho souputníka nanejvýš několik desítek hodin, ale jak to bude s budoucími obyvateli stálých měsíčních základen? Nebude jim vlezlý měsíční prach dělat problémy? Nejspíš ano.Křemité částečky, které jsou hojně obsaženy i v měsíčním prachu, nejsou samy o sobě nijak jedovaté. Pokud je ale jejich rozměr pod 10 mikronů, mohou se dostat do plic a způsobit silikózu - nemoc, která je rozšířena především mezi horníky, zedníky, kamenosochaři a rovněž techničkami zubních laboratoří. Všichni totiž při své práci nechtěně vdechují jemné částečky sloučenin křemíku, které obalují plicní tkáň tuhým povlakem. Je-li takto postižena větší část plic, nastávají problémy s dýcháním. Takto postižené osoby často podléhají bakteriálním a plísňovým onemocněním plic, trpí chronickou bronchitidou. Jejich léčba je komplikovaná a onemocnění může být i smrtelné.
Drsná a nebezpečná práce v kamenolomech. Foto: Pavel GabzdylKřemité částečky měsíčního prachu jsou navíc velmi ostrohranné a působí na lidský organismus doslova jako brusivo, které vás škrábe v krku a v očích. Se všudypřítomným měsíčním prachem se zkrátka budou muset budoucí kolonizátoři Měsíce umět vypořádat.
