Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Žeň objevů 2003 - díl A

Máme tu první díl dalšího ročníku zajímavého rekapitulování za událostmi v astronomii a kosmonautice...

Veličiny v jednotkách hmotnosti Slunce jsou značenyMO, LO, RO.

1. Sluneční soustava

1.1. Planety sluneční soustavy

1.1.1. Merkur a Venuše

První přechod Merkuru přes Slunce ve XXI. stol. byl pozorovánza příznivého počasí jak v Evropě (v dopoledních hodináchstředoevropského letního času) tak i na Dálném východěa v Austrálii 7. května 2003. Celý úkaz trval přibližně 5 a 1/4h. Během století se obvykle pozoruje 13 přechodů Merkuru;nejbližší další bude pozorovatelný z oblasti Pacifiku na přelomu8. a 9. listopadu 2006. Moderní prostředky však umožňují sledovati přechody vnitřních planet sluneční chromosférou; např. 16.listopadu 2045 bude Merkur procházet jen 6% slunečního poloměrunad hranicí sluneční fotosféry a 3. června 2020 projde Venuše vevzdálenosti 1,38 R0 od středu Slunce, tj. rovněž chromosférou.A. Correia aj. se věnovali odhalení příčiny, proč Venuše rotujeretrográdně a navíc extrémně pomalu, neboť jedna otočka kolem osyji trvá 243 dnů, zatímco oběh kolem Slunce jen 225 dnů. Ukázali,že Venuše se nachází v chaotické zóně sluneční soustavy, kde jerotace planety výrazně ovlivňována gravitačními poruchami odostatních planet. Pak může být podle příslušných numerickýchsimulací vyvolána retrográdní rotace Venuše dokonce dvěmarůznými způsoby. Buď se samotná osa rotace překlopí a pak serotace začne silně brzdit, anebo zůstává osa rotace stálá, alerychlost rotace se zcela zabrzdí a následně se planeta začneotáčet velmi pomalu v retrográdním směru. Do hry sil zde vstupujejednak mimořádně hustá atmosféra planety a dále slapové točivémomenty a rozličné rezonanční jevy.

C. Cooková aj. srovnávali četnost dvojitých impaktních kráterů naVenuši a na Zemi. Z 28 pozemských kráterů s průměrem nad 20 km jezhruba osmina dvojitých, což znamená, že na Zemi docela častodopadají páry planetek. Venuše má však jen něco přes 2%párových kráterů, ale autoři se domnívají, že jde o výběrovýefekt, vyvolaný hustou atmosférou Venuše; tj. že i na Venušidopadají páry planetek v témže poměru jako na Zemi.

1.1.2. Země - Měsíc

1.1.2.1. Nitro, povrch a atmosféra Země

M. Bizzarro aj. ukázali, že akrece Země z planetesimál trvala jen30 milionů let, neboť to vyplývá ze zastoupení izotopů 176Lua 176Hf v obyčejných chondritech. Zatím nejpřesnější hodnotastáří sluneční soustavy vychází na (4 567,2 ±0,6) mil. roků,což nezávisle potvrdil též S. Jacobsen, který se dokonce domnívá,že Země se poskládala za pouhých 10 mil. roků a po dalších 30mil. let do ní narazil Praměsíc. Podle C. Münkera aj. se srážkas Praměsícem odehrála před 4 533 mil. lety, když právě končilavýstavba jádra a pláště Země. Je proto otázkou dohody, kterouudálost označíme jako počátek existence Země.

G. Caro aj. se domnívají na základě studií zastoupení izotopů146Sm (s dlouhým poločasem rozpadu) a 142Nd (stabilnímproduktem rozpadu Sm), že k chemické diferenciaci nitra Zemědošlo během první stovky milionů let po vzniku sluneční soustavy.Výstavba Země skončila již před 4,46 mld. let, takže nejstaršíznámé horniny v oblasti Isua v záp. Grónsku jsou vlastně poměrněmladé - vznikly nanejvýš před 3,8 mld. let. Víceméně souvislégeologické údaje však máme až za poslední 2,5 mld. Ačkoliv v tédobě byl na Zemi již rozšířen jednobuněčný mikroskopický život,k pravé explozi vyšších a makroskopických organismů došlodramaticky rychle na počátku druhohor (kambria) před 542,0 mil.let - stačilo k tomu méně než milion let a od té doby se pestrostforem života až do dneška už příliš neměnila. Jak uvádí L. Mayo,jsou dobré důkazy o tom, že před 500 mil. lety trval sluneční denna Zemi pouhých 22 h. Z měření kosmickým radarem SRTM vyplynulo,že Jižní Amerika se oddělila od Afriky před 130 mil. letya v současné době se pod jihoamerickou desku podsouvá deskakaribská.

Dlouhodobý geologický průzkum naznačuje, že Země se v posledních43 mil. let převážně ochlazovala. Nejstarší doložené epochyochlazování spadají do doby před 2,90 a 2,25 mld. let. Dalšíochlazování pak proběhla před 950, 520, 440 a 300 mil. let.Velkou pozornost geologů budí probíhající vrt do ledovéhopříkrovu Antarktidy, kde bylo v r. 2003 dosaženo hloubky 3,2 km,což odpovídá stáří ledu 750 tis. roků. Přitom vzorky ledu z dobypřed 450 tis. lety jsou vědecky nejcennější, neboť v té době bylyparametry dráhy Země prakticky shodné se současnými.

Jak shrnul W. Reimold, ve XX. stol. proběhly dvě revolucev nazírání na geologický vývoj Země. První se týká koncepcedeskové tektoniky, jež dlouhodobě mění tvářnost zemskéhopovrchu. Druhá pak souvisí s uznáním přetvářením zemského povrchuimpakty obřích meteoritů resp. planetek a využitím srovnávacíplanetologie těles sluneční soustavy s pevným povrchem zásluhourozvoje kosmonautiky. Podle D. Hughese je na Zemi průměrimpaktního kráteru 8 -- 16krát větší než průměr dopadnuvšíplanetky. Energie dopadu pak závisí na 2,6. mocnině průměrukráteru, přičemž 1 km kráter odpovídá energii řádu 1018 J (250Mt TNT).

Zatímco ještě v 60. letech XX. stol. bylo na Zemi rozpoznáno jen20 velkých impaktních kráterů, v současné době jich známe už170. Největší z nich jsou krátery Vredefort v Jižní Africe starý2,0 mld. let o průměru 300 km a Sudbury v Kanadě starý 1,85 mld.let o průměru 250 km. V okolí prvního se vytěžila asi polovinavšeho zlata a velké množství uranu; kolem druhého jsou zasevýznamné zásoby niklu. Při dopadech kosmických projektilůrychlostí až 72 km/s dosahují tlaky v místě výbuchu hodnot až100 GPa a teploty až 10 kK, což jedinečným způsobem přetváříminerály i horniny. Stále však není úplně jasné, zda to bylyimpakty planetek, které přinesly na Zemi vodu, jíž je dnesv oceánech 1,5.1021 kg. Nejvodnatější řekou na Zemi je Amazonka.

Není vyloučeno, že v tomto století přijde další revoluce, pokudse podaří zkoumat nitro Země pomocí neutrin, jak již v r. 1984navrhli L. Krauss aj. V japonském experimentu KamLAND se totižnedávno podařilo za 6 měsíců zaznamenat 9 antineutrin, kterápřišla z nitra Země. Uvnitř Země probíhá, jak známo, rozpadradioaktivních izotopů uranu, thoria a draslíku, které produkujígeotermální energii o příkonu 40 TW (to odpovídá výkonu 10 tis.velkých jaderných elektráren) a tento rozpad vede též ke vznikuantineutrin. Již v r. 1980 navrhli A. de Rujula aj., aby seslunečních neutrin využilo k tomografii zemského nitra, což bynavíc umožnilo hledat efektivně ložiska ropy. A tak se možnáv průběhu první poloviny tohoto století dočkáme ponorkys neutrinovým detektorem, která bude brázdit dna oceánů a měřitkolísání četnosti geoantineutrin...

T. Neubert shrnul dosavadní poznatky o dosud téměř neznámýchoptoelektrických jevech ve vysoké atmosféře Země. Poprvé o nichreferovali v r. 1990 R. Franz aj., kteří rok předtím snímkovaličervené "skřítky" (angl. sprites) v ionosféře ve výškách60--100 km a modré kroužky "diblíky" (angl. elves) ve výšce 90km nad zemí. Tehdy se ještě o reálnosti jevů, jež většinousouvisejí s mohutnými bouřkovými mraky sahajícími až dostratosféry, vážně pochybovalo. Dnes se už ví, že skřítci vetvaru kořene a natě mrkve trvají jednotky až stovky milisekunda vznikají z elektrického pole, jež se prostírá od kladněnabitého bouřkového mraku až do výšky 90 km. V této výšce jeatmosféra vodivá a skřítek se zkratuje. Na rozdíl od blesků jsouvodivé kanály skřítků jen slabě ionizovány a dosahují teplot až30 kK.

Porovnání s měřením na družici Compton naznačilo, že skřítkyvyvolává průlet spršky energetického kosmického záření atmosférouZemě. Diblíci mají tvar svítících prstenů, které se ohřívajíelektromagnetickým impulsem od zvlášť mohutných blesků. Podle V.Paska dosahuje průměr prstenů až 300 km. Zatímco skřítci směřujíz ionosféry dolů, objevili H. Su aj. při pozorování v Japonskua v Antarktidě v červenci 2002 také obří modré výšlehy (angl.giant blue jets), letící z bouřkových mraků nahoru až doionosféry rychlostí cca 100 km/s. Na Zemi probíhá nepřetržitěkolem 2 tis. bouřek, které produkují až 100 bleskových výbojů zasekundu. Špičkový výkon elektromagnetických impulsů dosahuje až20 GW, což měřitelně ohřívá ionosféru ve výškách 60 -- 120 km nadZemí.

Zemská atmosféra může sloužit i jako dopravní prostředek. V r.2003 se podařilo prokázat, že prach zvířený nad čínskou pouštíTakla Makan urazil za 10 dnů vzdálenost 20 tis. km a byl zachycena identifikován ve Francouzských Alpách. Obří erupce na Sluncikoncem října 2003 vyvolaly v našich zeměpisných šířkách dvě velképolární záře v ranních hodinách 29. 10. a večerních hodinách30. 10. Rychlost slunečního větru tehdy dosáhla rekordních 2050km/s. Americký astronaut E. Lu si všiml při vizuálním sledovánítří polárních září v červenci, září a říjnu 2003 ze stanice ISS- tedy "shora" z výšky 380 km - že se v nich vyskytují kratičkézáblesky o jasnosti hvězd 0 mag, jejichž povaha je zatím neznámá.

1.1.2.2. Meteority

Před půlnocí místního času dne 26. března 2003 vystrašiloobyvatele Park Forest (jižního předměstí Chicaga) meteoritickébombardování, když jasnost bolidu byla srovnatelná se Sluncema sonický třesk byl slyšitelný až v západní Kanadě. Městečko bylodoslova zasypáno stovkami úlomků meteoritu v dopadové elipseo šířce několika km a délce 10 km. Minimálně 6 střech domů a 3zaparkovaná auta byla poškozena, ale nikdo nebyl zraněn. Největšínalezený úlomek o hmotnosti 3,5 kg udělal díru ve střeše domu,kterým proletěl až do suterénu, kde se odrazil a skončil nastole. Další úlomek rozbil v jiném domě okno a roztříštil zrcadlov ložnici těsně vedle spícího chlapce. Během týdne se podařiloposbírat na 18 kg úlomků. Vesměs šlo o obyčejné chondrity typuL5. Vstupní průměr tělesa o hmotnosti asi 20 t se odhaduje na2 m.

P. Spurný aj. uveřejnili další výsledky zkoumání meteorituNeuschwanstein, jehož úlomky dopadly na Zemi 6. dubna 2002v oblasti Tyrolských Alp. Autoři odhadli jejich celkovou hmotnostna 20 kg; dosud se podařilo nalézt v obtížném horském terénu třiúlomky o úhrnné hmotnosti 6,2 kg, které se nacházely v okruhu do800 m od vypočteného ideálního místa dopadu téměř přesně nahranici Německa a Rakouska. Úlomky patří k typu enstatitu EL6a byly na rozdíl od příbramského meteoritu vystaveny expozici vevolném kosmickém prostoru po dobu plných 48 mil. let, zatímcopříbramské meteority jen 12 mil. roků Autoři dále soudí, žev příslušném meteoritickém proudu se nachází asi miliarda většíchobjektů, neboť mateřské těleso mělo před rozpadem průměr asi 300m.

Počet rozpoznaných meteoritů z Měsíce, resp. z Marsu dosáhl27, resp. 30, což je vlastně nepochopitelné, jelikož z počtupravděpodobnosti vyplývá, že měsíčních by mělo být asi o dva řádyvíce. Patrně zde hraje roli výběrový efekt, protože meteorityz Měsíce dopadnou na Zemi v průměru za 10 tis. roků od chvílevymrštění z Měsíce, kdežto z Marsu jim to trvá v průměru stokrátdéle. Je však též možné, že Mars byl vystaven podstatně většímubombardování planetkami než Měsíc. S. Děmidovová aj. zkoumaliv poušti nalezený meteorit Dhofar 287B, který pocházíz měsíčního regolitu a představuje brekcii o stáří 3,46 mld.roků. Jde o bazalt typický pro měsíční moře a tudíž vyvřelouhorninu i jasný doklad, že na Měsíci v té době byly činné sopky.D. Barber a E. Scott určili stáří proslulého meteoritu z MarsuALHA 84001 na 4,4 mld. roků. Meteorit byl vymrštěn z Marsu přidopadu planetky před 4,0 mld. let. A. Brearley ukázal, že zrnkamagnetitu, vydávaná původně za známku života, vznikla přiimpaktním tavení o teplotě 900° C. M. Laurenziová aj. určovalistáří vltavínů a zjistili reálný rozptyl jejich vzniku v obdobípřed 14,0 -- 15,3 mil. lety. Vzorky z jižních Čech a západníMoravy dávají stáří (14,34 ±0,08) mil. roků, což přesně odpovídástáří impaktních kráterů Riess v Německu. Další pole tektitů senacházejí pouze v Severní Americe, na Pobřeží slonovinya v Australasii, takže se zdá, že při impaktech meteoritů docházík jejich vzniku jen za splnění dalších dosud nezjištěnýchpodmínek.

Do konce r. 2002 se ocitlo ve světových muzeích už 37 tis.meteoritů; z toho plných 30 tis. pochází z nalezišťv Antarktidě, kde je jednak unáší drift ledovce směrem k oceánua jednak se v morénách působením větru obnažují na povrchuledovce. K. Tomeoka aj. a G. Matrajt aj. odhadli roční přírůstekhmoty Země díky meteoritickému prachu (s průměrem zrnek pod 2mm) na 30 tis. t.

V r. 2003 si odborná veřejnost připomněla dvousetleté výročírozpoznání kosmického původu meteoritů. Jak uvádí C.Cunningham, do r. 1768 se považovalo za jisté, že meteority jsoupozemského původu - mělo jít o kameny, zasažené bleskem. Ještěv r. 1791 se blamovala francouzská Akademie věd, když odmítlapřijmout zprávu 300 očitých svědků meteoritického bombardováníu obce Barbotan dne 24. 7. 1790 a chemik C. Berthollet vyslovilpolitování, že vesnice má tak pověrčivého starostu. Další slavnýchemik A. Lavoisier dokonce prohlásil, že "kameny nemohou padatz nebe, protože v nebi nejsou kameny". (Není vyloučeno, že tytonázory ovlivnila vypjatá atmosféra právě probíhající Velkéfrancouzské revoluce, která - jak známo - zahubila v r. 1794 takéLavoisiera; pozn. JG.)

Situace se však poměrně brzo začala měnit především zásluhouněmeckého fyzika E. Chladniho, jenž zkoumal balvan o hmotnostipřes 0,5 t, který dopadl v Rusku a zásluhou P. Pallase byl v 70.letech 18. stol. převezen do Petrohradu. Chladni v r. 1794ukázal, že balvan nemůže být vulkanického původu, protožezjistil, že úlomky nejsou zoxidovány. Vyslovil domněnku, žepocházejí z kosmických těles ve sluneční soustavě, která nemajíatmosféru a tím předjal objevy prvních planetek, k nimž došlo napočátku 19. stol. Rozhodující zvrat pak přineslo dalšímeteoritické bombardování v blízkosti městečka larcminAigle v sev.Francii 26. dubna 1803, když zprávy očitých svědků shromáždila Akademii předložil známý fyzik J. Biot a ctihodní akademiciuznali svůj předešlý omyl. Jak připomíná M. Gradyová, dnes mávýzkum meteoritů klíčový význam pro studium vývoje planetárníchsoustav, hvězd i celých galaxií!

1.1.2.3. Kosmické katastrofy na Zemi

C. Cooková aj. zjistili, že 10 -- 15 % impaktních kráterůs průměrem nad 20 km na Zemi je dvojitých, takže nebezpečnéplanetky poměrně často přilétají v párech, což velmi ztíží obranuproti případným srážkám s křižujícími planetkami v budoucnosti.Na Venuši je zastoupení dvojitých kráterů šestkrát nižší, aleza to může spíše výběrový efekt podstatně hustší atmosféry nežrozdíl v populaci párů planetek pro menší vzdálenosti přísluní.Současné odhady hovoří o tom, při současné efektivitě hledáníkřižujících planetek budeme znát dráhy 90 % křížičů s průměremnad 1 km do r. 2008. Podle J. Stuarta a R. Binzela dochází kestřetu Země s takovými tělesy v průměru jednou za 600 tis. roků.Následky pro pozemský život jsou přirozeně strašlivé, takže jev bytostném zájmu lidstva takovým srážkám účinně předcházet.Potenciální nebezpečí však představují i křižující menší tělesas průměrem nad 140 m, která by při nárazu dokázala zcela zničitvelkoměsto, popř. vyvolat ničivé vlny cunami. Jejich počet seodhaduje na 120 tis. a odtud vyplývá průměrný interval mezitakovými srážkami 10 tis. roků. Kdyby se i tato tělesa měladohledat, bude to trvat dalších 20 roků za relativně levný peníz400 mil. dolarů.

Jak uvedli J. Borovička aj., ke křížičům fakticky patříi meteorit Morávka z r. 2000, který se pohyboval v kosmu jakosamostatné těleso po dobu zhruba 7 mil. roků, přičemž ještě před5 mil. lety měl přísluní ve vzdálenosti pouhé 0,1 AU. Díkykomplexnímu sledování ze Země i ze špionážních družic jde dnespředevším zásluhou českých astronomů o historicky vůbec nejlépedokumentovaný pád meteoritu. Dosud bylo sice zaznamenáno asi 800pádů, ale jen v 6 případech jsou známy dobré dráhy bolidův atmosféře i původní dráhy těles ve sluneční soustavě; z tohoprávě polovina (Příbram, Morávka, Neuschwanstein) byla určenaodborníky z Ondřejova.

S. Ward a E. Asphaug modelovali dopad planetky 1950 DA doAtlantiku, k němuž by s pravděpodobností 0,3% mohlo dojít 16. 3.2880. Planetka o průměru 1,1 km by se srazila se Zemí rychlostí17 km/s a vyhloubila by ve dně oceánu kráter o průměru 17 kma hloubce 5 km, přičemž by se uvolnila energie 60 Gt TNT (240 EJ;tj. bratru desetinásobek celosvětového arzenálu jaderných zbraní).Bezprostředním následkem by bylo obrovité cunami, které bydospělo k východnímu pobřeží USA a západnímu pobřeží Evropy běhemnějakých dvou hodin s výškou vlny 120 m, jež by smetla všenejméně do vzdálenosti 4 km od břehů. Podle P. Blanda a N.Artěmijevové začíná riziko obřích cunami pro kosmicképrojektily o velikosti nad 200 m, které se srážejí se Zemív průměru jednou za 170 tis. let, přičemž ničivá energie nárazudosahuje řádu 1 Gt TNT (4 EJ). Známý Barringerův kráterv Arizoně vznikl dopadem kovového meteoritu o průměru necelých50 m, jenž se střetl se Zemí rychlostí 11 km/s a vyhloubil krátero průměru 1,2 km a hloubce asi 200 m. Energie uvolněná nárazemdosáhla hodnoty 20 Mt TNT (80 PJ).

N. Gehrels shrnul modelové výpočty ohrožení života na Zemi přivýbuchu blízké supernovy, která by zaplavila Zemi jednakzářením gama a jednak kosmickými paprsky. Ty pak rychle zničíozonovou vrstvu, pokud supernova vybuchne blíže než 8 pc od Země,což se v průměru stává jednou za 1,5 mld. let. Výbuchy supernov(resp. zábleskových zdrojů záření gama) proto nemohou býtpříčinou pěti velkých vymírání organismů v posledních 500 mil.let. Podle B. Schmitze aj. existují dobré geochemické důkazy provelkou srážku s planetkou před 480 mil. lety (střední ordovik)na základě studia vápencových usazenin v moři u jižního Švédska.Sama srážka byla následkem rozpadu většího tělesa v pásmuplanetek a jeho pozůstatkem je dnešní rodina planetek Flora.

K dalšímu velkému vymírání došlo před 380 mil. lety (střednídevon) a podle B. Ellwooda aj. i v tomto případě existujígeochemické důkazy o pádu velké planetky, získané při studiuusazenin z Maroka. Také jedno z největších vymírání na rozhranípermu a triasu (P/T) před 251 mil. lety bylo téměř určitězpůsobeno dopadem planetky, jak se potvrzuje nálezy meteoritův Antarktidě. Podle B. Ivanova a H. Meloshe nemohly impaktyplanetek vyvolat následný vulkanismus na Zemi, neboť k tomu bymusely mít impaktní krátery průměr minimálně 500 km v oceánua dokonce 1200 km na souši. Z toho důvodu zřejmě příčinněnesouvisí mimořádně mohutná vulkanická epizoda v oblastiDeccanských desek v Indii, která se navíc odehrála asi o půlmilionu let dříve, než došlo k masovému vymírání po dopaduplanetky Chicxulub na rozhraní křídy a třetihor (K/T).

G. Gončarov a V. Orlov zjistili, že k velkým vymíráním docházív době, kdy Slunce při oběhu centra Galaxie prochází galaktickourovinou. Domnívají se, že to souvisí s většími gravitačnímiporuchami vyvolanými větším počtem mezihvězdných mračen právěv této rovině. Díky častějším poruchám pak na Zemi dopadá víceplanetek. Nejhorší vymírání (59% druhů) se odehrálo v epoše P/T,následováno vymíráním K/T (42% druhů). C. Belcherová aj. všakzjistili, že vymírání K/T nepředcházely rozsáhlé požáry vegetace,jak se dosud soudilo z modelových výpočtů důsledků obříchimpaktů. A. Melosh aj. tvrdí, že vymírání před 443 mil. lety(konec ordoviku), při němž mj. vyhynuli trilobiti, nezpůsobilpád planetky, ale blízké vzplanutí gama (GRB), které zničiloatmosférický ozón a vedlo k produkci jedovatého NO2.

1.1.2.4. Měsíc

B. Burattiová a L. Johnsonová objevily na podrobných snímcíchMěsíce, pořízených sondou Clementine v r. 1994 a sondou LunarOrbiter v r. 1967 mladý impaktní kráter o průměru 1,5 km.Poloha kráteru (2,3° z.d.; 3,9° s.š.) dobře souhlasila sesvětelným zábleskem o trvání 8 s, který 15. 11. 1953 pozorovalv Oklahomě americký astronom-amatér L. Stuart vizuálněi fotograficky na neosvětlené části Měsíce. Odtud usoudily, žeStuart pozoroval dopad tělesa o průměru asi 20 m, kterévyhloubilo zmíněný kráter. Překvapující koincidenci však rychlevyvrátila prohlídka archivních snímků Měsíce, pořízených 2,5mreflektorem observatoře Mt. Wilson již v r. 1919 - ten čerstvýkráter je tam zřetelně viditelný, což nezávisle potvrdil takésnímek Crossleyho reflektorem z r. 1937. Dalším problémem jedélka záblesku, protože zkušenosti s dopady Leonid na Měsícukazují, že záblesky impaktů trvají jen milisekundy. Podle J.Meloshe by 8s záblesk znamenal, že impaktní kráter by musel mítv průměru asi 80 km. Stuartovo pozorování tak zůstává záhadoua protože původní snímek se ztratil (Stuart zemřel v r. 1969),sotva se je podaří někdy objasnit.

Výzkum měsíčních hornin může přinést geologům cenné zprávyo raných fázích vývoje Země i celé sluneční soustavy, protoževýpočty naznačují, že na každém čtverečním kilometru povrchuMěsíce leží až 200 kg hornin, vymrštěných ze Země při dopadechplanetek. Mnohé z úlomků mohou přitom pocházet z tak raných fázívývoje Země, že se obdobné vzorky nedají dnes nalézt na Zemi.Odborníci NASA začali proto znovu prohledávat vzorky, nasbíranéna Měsíci v blízkosti impaktního kráteru posádkou kosmické lodiApollo 16. P. Bland ukázal, že četnost vzniku impaktních kráterůna Měsíci se v průběhu posledních 4 mld. let nemění, takže přísunkosmického materiálu na Měsíc je dlouhodobě stálý. Četnostimpaktních kráterů s průměrem nad 300 m v polárních oblastechMěsíce je však podle nových radarových měření na vlnové délce0,7 m radioteleskopem v Arecibu překvapivě nízká. Jak uvedli B.Campbell aj., není na povrchu ani do hloubky několika metrů podpovrchem Měsíce souvislá vrstva ledu, jako je tomu v zastíněnýchoblastech na Merkuru. To snižuje vyhlídky na "těžbu" vody naMěsíci při zamýšleném návratu kosmonautů na Měsíc.

1.1.3. Mars

Závěr léta 2003 byl ve znamení planety Mars, která se 27. srpnaocitla k Zemi nejblíže za posledních 60 tisíc let - v minimálnívzdálenosti pouhých 55,76 mil. km. Průměr Marsova kotoučku dosáhlv těch dnech 25,1arcsec a jeho jasnost -2,9 mag. Mimochodem, odpoloviny července do počátku října 2003 bylo možné pozorovat Marsočima i na denním nebi po východu nebo před západem Slunce. Kolemopozice pak stačil k pozorování Phobose a Deimose 0,25mreflektor, pokud se obraz Marsu odstínil neprůhledným terčíkem.Nádherné snímky obou polokoulí Marsu pořídil ve dnech 26.-27. 8.i HST pomocí kamery WFPC2.

Zájem o pozorování Marsu toho večera byl po celém světě obrovskýa přesahoval kapacitní možnosti lidových hvězdáren. Marné byloupozorňování popularizátorů astronomie, že příznivé podmínkyk pozorování Marsu potrvají řadu týdnů. Na druhé straně všakenormní zájem veřejnosti přesvědčivě ukázal, že i v dobětelevize, videa a internetu má pohled dalekohledem na drobnýnačervenalý kotouček s několika tmavšími skvrnami a jasnoupolární čepičkou své nenahraditelné kouzlo. Odhaduje se, že naMars se v ty dny uvědoměle dívalo více než 2 mld. pozemšťanů;podstatně více než při předešlých velkých (perihelových)opozicích v letech 1877, 1892, 1907, 1924, 1939, 1956 a 1971.

I když stejně velké přiblížení se příště odehraje až 28. srpna r.2287, nemusíme si zoufat. Již na podzim r. 2005 se Mars opětpřiblíží k Zemi; o čtvrtinu větší vzdálenost 69,42 mil. km budepro pozorovatele na severní polokouli bohatě vyrovnána většívýškou planety nad jižním obzorem - zatímco v r. 2003 činilananejvýš 25°, letos to bude 56°. Další Marsovy opozice však budouvýrazně méně příznivé až do 27. července 2018, kdy se Marspřiblíží k Zemi na 57,75 mil. km.

Ze Země se podařilo již počátkem července 2003 zpozorovat zárodekočekávané prachové bouře v pánvi Hellas. Očekávané proto, žeprachové bouře se dostavují obvykle tehdy, když je Mars poblížperihelové opozice. Další bouře se objevila v oblasti ChrysePlanitia koncem července a znovu v polovině prosince. Nicméněk obávané celoplanetární prachové bouři jako např. v r. 1971tentokrát kupodivu nedošlo.

Těžiště výzkumu Marsu se pochopitelně už dávno přeneslo nakosmické sondy, které zkoumají planetu z nízkých oběžných drah.P. Bond zveřejnil statistiku kosmických letů k Marsu za čtyřidesetiletí od r. 1963, kdy kolem rudé planety proletěla tehdybohužel již nefunkční první sovětská sonda Mars 1. SSSR, resp.nyní Rusko, vyslalo k Marsu 18 sond, z toho však 15 selhalo a 3byly jen částečně úspěšné. USA podnikly v témže období 16 letů,z toho bylo 10 úspěšných a 2 sondy dosud fungují; 4 pokusy všakselhaly.

Nejdéle činná sonda Mars Global Surveyor (MGS) měří od r. 1997a do léta 2002 předala na Zemi již 124 tis. snímků, které jsoudostupné na internetu. Snímky dokládají změny ve vzhledupísečných přesypů, které způsobuje vítr. Mezi záběry Marsu všaknajdeme i dosud nejlepší snímek družice Phobos z 1. června2003. Byl pořízen na vzdálenost 9670 km a jeho lineární rozlišenídosahuje 36 m. Na snímku je vidět bramborovitý vzhled družiceo hlavních rozměrech 27 x 22 x 18 km a periodě rotace 7,7 h jakoži rovnoběžné rýhy, které pravděpodobně způsobila planetka, ježvyhloubila největší kráter Stickney. MGS dále pořídil 8. května2003 působivý záběr Země s Měsícem. Země má na snímku úhlovýprůměr 19arcsec a jasnost -2,5 mag; Měsíc 5arcsec a +0,9 mag. Sonda téžpomohla J. Grantovi aj. vytipovat místa pro přistání vozítekv programu MER počátkem r. 2004. Do finále se ze 155 uvažovanýchcílů dostaly nakonec dva: kráter Gusev a planina MeridianiPlanum. Na obou místech se údajně kdysi měla vyskytovat tekutávoda.

S. Byrne a A. Ingersoll zjistili na základě infračervenýchpozorování ze sondy Mars Odyssey (MO), že 95% CO2 sev současnosti nalézá v Marsově atmosféře, zatímco zbytek v podoběledu v polárních oblastech. Tloušťka načechraného sněhu CO2v polárních čepičkách nepřesahuje 8 m; pod ním se nachází vodníled. Podle I. Mitrofanova aj. je však i tak množstvíkondenzovaného CO2 v severní polární čepičce na vrcholu zimyúctyhodné - plné 2 bilióny tun, což však představuje jen 5%hmotnosti polární čepičky - ostatek připadá na vodní led! V létěse led CO2 odpaří a vidíme pouze bílý vodní led. T. Titus aj.našli vodní led i na samém okraji jižní polární čepičky, kterávykazuje větší sezónní změny než čepička severní.

P. Christensen aj. se domnívají, že sondami objevené strouhy nasvazích kráterů vznikly táním sněhu při zvýšené teplotě na Marsu,která je důsledkem významných změn sklonu jeho rotační osya výstřednosti oběžné dráhy na časové stupnici kolem stovek tisícaž milionů let. Podle J. Heada aj. kolísá během těchto údobísklon rotační osy od 15° do více než 35° a na časové stupnici 10mil. roků dokonce od 14° do 48°, takže polární oblasti pakdostávají mnohem větší příděl slunečního záření a led tamnahromaděný sublimuje a posléze kondenzuje ve středníchareografických šířkách. Poslední období velkého sklonu rotačníosy se odehrálo před pouhými 500 tis. lety, kdy silná vodní erozetrvala zhruba 5 tis. let. To způsobilo, že plná polovina povrchuMarsu byla tehdy zaledněna.

Měření laserového altimetru na sondě MGS a snímky sond MGS a MOpodle M. Malina a K. Edgetta prokázaly, že celá planeta jepokryta propojenou sítí stružek a řečišť, jimiž voda stékala dorozsáhlých jezer, kde postupně zmizela. L. Ksanfomaliti uvádí, žesnímky MGS zobrazují na svazích kráterů tmavé pruhy, které sesměrem ke dnu zužují. Jde o nejhlubší oblasti na Marsu, kde jetlak atmosféry vyšší než průměrný, takže voda tam může snadnějitéci, ale při stékání díky chladnému povrchu zamrzá a proto sepruhy zužují. Crčící voda ve stružkách na svazích kráterů bylachráněna před rychlým odpařením svrchní vrstvou sněhu, jenžpůsobí jako izolace, podobně jako je to známo na Zemi z Grónska.Rezavý vzhled povrchu planety však není vyvolán vodní korozí,nýbrž meteority, které dopadají na Mars a obsahují nikl.O oxidaci povrchu se stará peroxid vodíkuH2O2, jenž byl v r.2003 na Marsu nalezen pomocí infračerveného teleskopu IRTF NASAzejména v rovníkovém pásmu.

C. Yoder aj. odvodili z nepatrných poruch dráhy orbitální sondyMGS v letech 1999-2002, že Mars má tekuté železné jádro,nepatrně protažené ve směru ke Slunci slapovými silami. Jádrosahá zhruba do poloviny poloměru planety. Sklon dráhy sondy semění o 0,001° za měsíc. Z pozorování přistávacího modulu MarsPathfinder se podařilo určit i dobu precesní periody rotačníosy Marsu na plných 170 tis. roků. K. Mitchell a L. Wilsonukázali, že významným geologickým činitelem ve vývoji Marsu jsouvulkanické epizody trvající řádově milion roků, oddělenédlouhými obdobími klidu v trvání kolem 100 mil. let.

Vulkány, připomínající štítové sopky na Zemi, se soustřeďují vedvou oblastech: Tharsis (zde se nacházejí rekordně vysoké sopkysluneční soustavy Olympus a Ascraeus) a Elysium. Celkem je naMarsu stěží 10 sopek, které se zřejmě po delší přestávce opětprobudí k životu. Jedině tehdy se na Marsu může objevit vícetekuté vody, protože sonda MO odhalila na povrchu planetyminerály jako olivín, který by se působením tekuté vody rozpadlběhem jednoho tisíciletí. J. Lunine aj. porovnávali zastoupenívody na Zemi a na Marsu. Domnívají se, že většina vody na Zemii na Marsu pochází z planetek a protože na výstavbě Marsu sepodílely planetky vzdálenější od Slunce, nashromáždil Mars možnájen šestinu a nanejvýš čtvrtinu množství vody, jež je obsaženov pozemských oceánech, jejichž hmotnost činí asi 1,5.1021 kg.

Někdy se říká, že když je či byla na Marsu tekutá voda, že tím jezaručeno, že tam byl či je život. Voda je však možná nutná, alerozhodně nikoliv postačující podmínka pro život, jak ukázali A.Schuerger aj. v pokusu, kdy vystavili v pokusné komoře sporyBacillus subtilis podmínkám, které panují na povrchu Marsu.Zjistili, že 99,98% populace zmíněného bacilu by tam zahynulaběhem několika minut a zbytek by byl zničen během jedinéhoMarsova dne (solu). To mimochodem znamená, že není žádnénebezpečí kontaminace Marsova povrchu nedostatečněsterilizovanými troskami neúspěšných kosmických sond - potřebnousterilizaci vykoná ultrafialové záření Slunce ve velmi krátkédobě.

Podle měření aparatury MARIE na sondě MO by případná lidskáposádka směřující k Marsu byla vystavena denní radiaci 1,2 mSv,což je jen 3x více než kolik dostává posádka na Mezinárodníkosmické stanici. Sama MARIE však byla zničena na oběžné drázeu Marsu po příchodu energetických částic slunečního větru z obříerupce 28. října 2003 - a to by patrně ani případní kosmonautinepřežili. Problém pilotovaných letů však tkví také v tom, žekonvenční rakety dokáží na Mars dopravit jen 0,01% své počátečníhmotnosti. Má-li tedy na Marsu přistát řekněme 100t kosmická loď(hmotnost měsíčního modulu Apollo přitom činila 15 t, a to seletělo pouze na Měsíc!), vyžaduje to start raket o úhrnnéhmotnosti 1 mil. tun.

1.1.4. Jupiter

T. Spohn a G. Schubert odhadli tloušťku ledu nad kapalným oceánemna družici Europa na několik málo desítek km, zatímcou Ganymedu a Kallisto dosahuje tloušťka ledu až 80 km. Vlastníoceán na Europě je pak hluboký necelých 100 km, zatímco u dalšíchdružic 200 -- 350 km. Samotnou existenci tekutých podpovrchovýchoceánů na Ganymedu a Kallisto by dle W. Moora a G. Schubertapomohly odhalit slapy na povrchu obou družic. Pokud oceányexistují, dosáhne amplituda slapů povrchu družic 5 -- 7 m. Pokudtam nejsou, pak by amplituda slapů nepřesáhla 0,5m, což by sedalo rozlišit altimetrem na některé příští sondě. Kallisto nenígeologicky diferencovaná na rozdíl od Ganymeda, kdežtoAmalthea představuje hromadu sutě, podobně jako řada planetek.Při průletu sondy Galileo kolem Amalthey se podařilo údajněpozorovat v okolí sondy malá tělesa, ale podrobnosti o nich sepro nedostatek údajů nepodařilo získat.

Sonda Galileo ukončila svou veleúspěšnou činnost navedením doJupiterovy atmosféry 21. září 2003, aby se předešlo případnékontaminaci povrchu družice Europa při neřízeném pádu sondy natěleso, které je možná obydleno mikroorganismy. Skončila takjedna z nejúspěšnějších etap výzkumu sluneční soustavy, kteroupřitom provázely nemalé technické těžkosti, zaviněné nejprvehavárií raketoplánu Challenger, kvůli níž se musel změnit plánletu i základní nosič. Nedostatečný tah použité nosné rakety sivyžádal úpravu letového plánu o průlet sondy kolem Venušea řešení rizika přehřátí sondy, která původně nebyla pro takovéteploty konstruována. Nakonec se vše zvládlo, až na závažnýproblém se zaseknutím mechanismu pro rozvinutí hlavní komunikačníantény sondy, což se podařilo do značné míry vyrovnat zlepšenímkompresního poměru pro přenos dat. Nakonec se technici muselivyrovnávat se selháním palubního magnetofonu a postupnýmpoškozováním řídícího počítače a přístrojů silnou radiací v okolíJupiteru.

Sonda však přinesla úžasné údaje již po cestě k Jupiteru, kdyžpozorovala zblízka planetky Gaspra (říjen 1991) a Ida (srpen1993) - přitom byl navíc objeven malý průvodce planetky, jenždostal jméno Dactyl. Sonda též sehrála jedinečnou roli přinečekané příležitosti pozorovat dopady úlomků kometyShoemaker-Levy 9 na Jupiter v červenci 1994. Po příletuk Jupiteru koncem r. 1995 se sestupný modul úspěšně oddělila měřil profil Jupiterovy atmosféry, zatímco oběžný modul jednakpředával tyto údaje směrem k Zemi a jednak se zcela podle plánuvěnoval dlouhodobému výzkumu obřích (Galileových) družic Jupiterui družice Amalthea i samotného Jupiteru až do okamžiku svéhozániku.

Průlet sondy Cassini kolem Jupiteru na přelomu let 2000/2001umožnil B. Maukovi aj. odhalit v okolí Europy hustý oblakneutrálního plynu tvaru koblihy o hmotnosti kolem 60 kt. Oblak sevzhledem podobá ještě hustšímu vulkanickému oblaku kolem družiceIo, ale jeho původ je nejspíš odlišný: vzniká bombardovánímmolekul vodního ledu na povrchu družice energetickými iontyJupiteru. Ke studiu atmosféry planety a vývoje "počasí" sepoužilo celkem 26 tis. snímků, pořízených sondou Cassini běhempůl roku. Sonda nalezla celkem 43 různých bouřek v atmosféřeJupiteru a odhalila vzestupné plynné proudy v tmavých pásechJupiteru, kdežto klesající plyn ve světlejších zónách atmosféry.Charakteristické zonální pásy v atmosféře obsahují zejména vevysokých jovigrafických šířkách četné skvrny, které se v danémpásu pohybují všechny jedním směrem tempem až 180 m/s, alev přilehlých pásech směrem opačným. Jupiterovy prstence jsoutvořeny částicemi erodovanými mikrometeority, které patrněpocházeji z družic Metis, Adrastea a Himalia.

Družice Jupiteru objevené v průběhu r. 2001 dostaly rozhodnutímMezinárodní astronomické unie (IAU) definitivní čísla a jména,jak uvádí tabulka:

Nové družice Jupiteru (2001)
Předběžné označení Definitivní označení Jméno
S/2001 J1 XXVIII Autonoe
J2 XXIX Thyone
J3 XXX Hermippe
J11 XXXI Aitne
J4 XXXII Eurydome
J7 XXXIII Euanthe
J10 XXXIV Euporie
J9 XXXV Orthosie
J5 XXXVI Sponde
J8 XXXVII Kale
J6 XXXVIII Pasithee

Pozemní dalekohledy Subaru, CFHT a UHT pokračovaly i r. 2003v úspěšném hledání dalších malých družic Jupiteru. Během únoraaž května tak byly objeveny družice 2003 J1 - J21 s oběžnýmidobami 236 -- 983 d, výstřednostmi drah až e = cca. 0,8 a sklony aži = cca. 39°, a až na jednu výjimku s retrográdními dráhami, takžejde téměř určitě o zachycené planetky o rozměrech několika málokm. Jupiterova rodina družic se tak rozrostla na 61 členůa planety sluneční soustavy tak mají dohromady již 136 průvodců.Vývojem drah a srážkami drobných nepravidelných družic Jupiteruse zabývali D. Nesvorný aj. Ukázali, že zejména retrográdní dráhys velkým sklonem jsou dlouhodobě nestabilní, podobně jakoprográdní dráhy s dlouhými poloosami. Naproti tomu retrográdnídráhy s dlouhou poloosou jsou stabilní na časové stupnici 100mil. roků. Velké a hmotné družice vyvolávají srážky malýchdružic, jejichž úlomky pak vytvářejí dvě rodiny nepravidelnýchdružic planety.

1.1.5. Saturn

Pozorovatelé nejkrásnější planety se mohli v r. 2003 těšitz nejpříznivější konstelace Saturnu za posledních bezmála třicetroků, neboť planeta prošla 26. července přísluním, měla širocerozevřené prstence a vysokou deklinaci +22°, výhodnou zvláště propozorovatele na severní polokouli. V noci ze 4. na 5. ledna 2003šlo v Severní Americe pozorovat přechod Saturnu přes známouKrabí mlhovinu. Mlhovina má sice úhlové rozměry o řád větší nežje největší rozměr prstenců planety, ale zato je o 9 mag slabší,takže v záři Saturnu prakticky zanikala. Na jaře 2003 pořídilsérii nejvíce rozevřených prstenců Saturnu také HST ve 30úzkopásmových filtrech. "Špice" (angl. spokes) v Saturnovýchprstencích, objevené pomocí snímků ze sond Voyager, jsou veskutečnosti vizuálně občas pozorovatelné i ze Země, jak v r.1977 zjistil S. OarcminMeara a dokonce i mnoho pozorovatelů už od r.1877. Stačí k tomu dalekohled s průměrem objektivu 0,5m a přirozeně orlí zrak. Špice vznikají levitacíelektromagnetického prachu uvnitř prstenců.

P. Goldreich a N. Rappaport porovnali polohy družic Prometheusa Pandora, objevených sondami Voyager, se současnými snímkyz HST a zjistili, že zatímco Prometheus se na své oběžné drázekolem Saturnu opozdil proti předpovědi o plných 20°, Pandora seo tentýž úhel předběhla. Autoři spočítali, že na vině jsouvzájemné gravitační poruchy obou těles, které vedou k chaotickézměně dráhových parametrů, přičemž jejich oběžné doby jsouv resonanci 121:118 a jejich hmotnosti dosahují 5,8 a 3,4v jednotkách 10-10 M0. Obě družice jsou pastýřkami jemnéhoprstence F, jenž byl objeven teprve kosmickými sondami Voyagerpočátkem 80. let minulého století. Podle T. Hartquista aj. jenejhmotnější prsten B, dosahující hmotnosti 3.1019 kg a za nímprsten A o hmotnosti 6.1018 kg. Prsten C má jen 1.1018 kga prsten F 1.1014 kg; hmotnost prstenu D známa není.

A. Sánchezová-Lavegová aj. zjistili porovnáním snímků Saturnu,pořízených sondami Voyager a kamerou WFPC2 HST v letech 1980- 2002, že rychlost rovníkového tryskového proudění atmosféryběhem té doby klesla o plných 200 m/s, kdežto mimo rovník seneměnila a činila stále až 470 m/s.

T. Geballe aj. identifikovali pomocí infračervených spekterTitanu v jeho troposféře a mezosféře kyanovodík, acetyléna metan. Oranžový nádech husté atmosféry družice působí kapénkyetanu, jenž vzniká rozkladem metanu působením slunečníhoa kosmického záření. Snímky Titanu, pořízené teleskopy Keck IIa Gemini N, odhalily koncem února 2002 bouřku o průměru 1400 km,sahající až k vrcholkům mraků ve výši 15 km nad terénem. C.Griffith aj. objevili na povrchu družice vodní led.S. Sheppard ohlásil v dubnu 2003 objev nové družice S/2003 S1,která obíhá kolem Saturnu po retrográdní dráze s výstřednostíe = 0,33, oběžnou dobou 989 d a sklonem 136°. Tím stoupl početdružic Saturnu na 31. IAU mezitím schválila jména Saturnovýchdružic, objevených v r. 2000, jak uvádí tabulka:

Nové družice Saturnu (2000)
Předběžné označení Definitivní označení Jméno
S/2000 S1 XIX Ymir
S2 XX Paaliaq
S4 XXI Tarvos
S6 XXII Ijiraq
S12 XXIII Suttung
S5 XXIV Kiviuq
S9 XXV Mundilfari
S11 XXVI Albiorix
S8 XXVII Skadi
S10 XXVIII Erriapo
S3 XXIX Siarnaq
S7 XXX Thrym

1.1.6. Nejvzdálenější planety

Kamera ACS HST potvrdila koncem srpna 2003 existenci družiceUranu 24 mag s předběžným označením S/1986 U10, kterou předtímpozorovala pouze sonda Voyager 2 a rozpoznal v r. 1999 E.Karkoschka. Družice oběhne Uran za 15,3 h a byla v r. 2003 o 48°vpředu proti předpovědi z r. 1999. Současně pozorovala i družicis číslem VII Ophelia. Družice Uranu s předběžným označenímS/2001 U1 dostala definitivní číslo XXI a jméno Trinculo. Běhemroku 2003 bylo pozemními přístroji resp. HST objeveno dalších 5družic, z nichž S/2003 U3 má přímou dráhu se sklonem 51°,rekordní výstřednost e = 0,78 a velkou poloosu 0,1 AU. Koncemroku 2003 měl Uran už 27 družic a "dotahuje" se na Saturn.

D. Hughes přijal pro rotační periodu Uranu hodnotu, odvozenouz radiových měření sondy Voyager 2 - (17,24 ±0,1) h. ProNeptun vychází z rotace jeho magnetosféry perioda (16,11±0,05)h. C. Max aj. pořídili Keckovým teleskopem s adaptivníoptikou snímky Neptunu s úhlovým rozlišení 0,05arcsec, což odpovídározlišení 1000 km na povrchu planety. Na snímcích jsou patrnéoblačné struktury v podobě atmosférických pásů. L. Sromovsky aj.zjistili porovnáním snímků Neptunu, pořízených HST v letech 1996- 2002, že albedo planety v optické a blízké infračervenéoblasti spektra vzrostlo až o 4%. Autoři to přičítají sezónnímzměnám během dlouhých "ročních dob". Rotační osa Neptunu je totižskloněna ke kolmici k oběžné dráze pod úhlem 29° a jednotlivéroční doby trvají přes 40 pozemských let

E. Karkoschka shrnul údaje o malých blízkých družicích Neptununa základě rozboru 87 snímků, které pořídila sonda Voyager 2 v r.1989. Družice se nacházejí v mezerách mezi obloukovými prstenciplanety, resp. v jejich blízkém okolí a mají vesměs nekulovétvary, charakterizované přibližně jako trojosé elipsoidyo rozměrech 48 x 30 x 26 km (Naiad), 54 x 50 x 26 km (Thalassa),90 x 74 x 64 km (Despina), 102 x 92 x 72 km (Galatea) a 108x 102 x 84 km (Larissa). Rozměry jsou počítány za předpokladu, žealbedo povrchu družic kolísá v rozsahu 0,07 -- 0,14.

M. Holman aj., J. Kavelaars aj. a D. Jewitt aj. pokračovaliv hledání dalších družic Neptunu velkými dalekohledy na Havajia v Chile, přičemž objevili v r. 2002 čtyři nové družiceo jasnostech 25 -- 26 mag a lineárních průměrech do 60 km,dráhových výstřednostech 0,17 -- 0,60 a velkých poloosách kolem0,1 -- 0,3 AU; pátou novou družici pak našli v r. 2003 - ta márekordní oběžnou dobu 26,3 roku, přičemž se v apocentru vzdalujeaž na 80 mil. km od Neptunu. Tři z nových družic mají retrográdnídráhy. Jde o první objevy nových družic planety od památnéhoprůletu sondy Voyager 2 v r. 1989 a první pozemní objev od r.1949. Úhrnem má tak Neptun již 13 družic. Neptun má též svéhoprvního Trojana - planetku 2001 QR322 o průměru 230 km, jakukázalo dlouhodobé sledování její nezvyklé dráhy.

J. Elliot aj. a B. Sicardy aj. zjistili rozborem zákrytů hvězdP126 a P131 (cca 16 mag) Plutem, k nímž došlo 20. 7. a 21. 8.2002 a jež byly podrobně sledovány řadou teleskopů na Mauna Keai v Arizoně, že atmosféra Pluta se od r. 1988 nijak neochladilaa stále má teplotu 104 K, ačkoliv se Pluto od té doby dostivýrazně vzdálil od Slunce. Navíc se atmosféra od té dobyrozepnula o 40 km a ve výškách do 80 km stoupl tlak plynu nadvojnásobek, tj. až na 0,5 Pa. Podobná zvýšení byla zaznamenánataké u Neptunovy obří družice Triton. Příčina těchto nečekanýchproměn je nejasná.

C. Olkin aj. měřili vzájemné polohy Pluta a Charonu nasnímcích pointeru FGS HST a podařilo se jim tak pokrýt 69% délkyoběžné elipsy. Odtud obdrželi poměr hmotností obou těles (0,122±0,008) a dále poloměry 1151 -- 1195 km (Pluto) a 593 -- 621 km(Charon) i střední hustoty 1,8 -- 2,1 (Pluto) a 1,6 -- 1,8 (Charon)v jednotkách hustoty vody v pozemských podmínkách. Hmotnost oboutěles dohromady činí 1,5.1020 kg (1/5 hmotnosti Měsíce). Odtudvyplývá, že obě tělesa obsahují horniny; led představuje 70%hmotnosti Charonu a 60% hmotnosti Pluta. Hustota Pluta je velmiblízká hustotě Tritonu (2,05). Lze očekávat, že tyto hodnoty sepodaří v budoucnu zpřesnit, jelikož Pluto se blíží k roviněGalaxie, kde vzrůstá četnost hvězd, které budou poslézezakrývány. M. Bui a D. Tholen objevili pomocí HST malouexcentricitu oběžné dráhy Charonu e = 0,0075 kolem Pluta.Jelikož slapy v soustavě jsou silné, nemůže být tato výstřednostpříliš stará, protože jinak by ji už slapové síly odstranily.Autoři odtud usuzují na náraz nějakého většího tělesa do Plutav posledním milionu let.

1.2. Meziplanetární látka

1.2.1. Planetky

Čeští i slovenští pozorovatelé planetek se i v r. 2003 činili atak počet nově pojmenovaných planetek s vazbou na naše státy bylopět úctyhodný - bohužel již naposledy, protože usnesení IAU z r.2004 omezuje počty nových pojmenování velmi výrazně. Takže si tenpředloňský seznam náležitě vychutnejte:
České a slovenské planetky, 2003

  • Zeměpisné názvy
    (47294) Blanský les, (17600) Dobřichovice, (13804) Hrazany,(37279) Hukvaldy, (43954) Chýnov, (40206) Lhenice, (26328)Litomyšl, (49448) Macocha, (18497) Nevězice, (59419) Prešov,(38674) Těšínsko, (38684) Velehrad, (21290) Vydra.
  • Astronomové
    (55874) Brlka, (48171) Juza, (26973) Lála, (14550) Lehký,(40410) Příhoda, (26340) Evamarková, (35446) Stáňa.
  • Osobnosti vědy
    (40440) Dobrovský, (40441) Jungmann, (22505) Lewit, (40444)Palacký, (37141) Povolný, (52604) Thomayer.
  • Umělci
    (21270) Otokar, (27974) Drejsl, (27986) Hanuš, (46280) Hollar,(36226) Mackerras, (29490) Myslbek, (53159) Mysliveček, (15946)Satinský, (27978) Lubosluka, (48794) Stolzová, (38461) Jiřítrnka.
  • Panovníci
    (53285) Mojmír, (44613) Rudolf, (25340) Segoves.
  • Přístroje
    (42377) KLENOT, (29555) MACEK.
(Pokračování)
Tvorca HTML: Richard Komžík
rkomzik@ta3.sk

Jiří Grygar

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Běsnící Slunce
Ilustrační foto...
Slet astronautů -- den po dni
Ilustrační foto...
Geovycházky 3
Ilustrační foto...
O sobotním dění nad Třešňovou ulicí - díl
Ilustrační foto...
Objeveny tři exoplanety o velikosti planety Neptu
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691