Část definice hvězdy omezuje její hmotnost na interval osm setin až asi sto hmotností Slunce. Po novém výzkumu se horní hranice posunula směrem k vyšším hodnotám. A už by nás tedy neměl překvapit výskyt hvězd s hmotností až 200 hmotností Slunce.
Nejhmotnější hvězdy jsou masivní hvězdy na začátku svého vývoje. V HR diagramu je najdeme vlevo na hlavní posloupnosti. Spektrální třídy O a B jim přisoudily teploty od 14 do 40 tisíc Kelvinů a svítivosti dosahující až jednoho miliónu svítivosti Slunce. Tyto hvězdy můžeme najít v takzvaných asociacích typu OB, které se nacházejí převážně ve spirálních ramenech galaxie v těsné blízkosti galaktické roviny, kde je dostatek plynu a prachu. V naší galaxii se předpokládá několik set těchto asociací, ale známo je jich zatím kolem padesáti.
Asociace jsou seskupení několika desítek až stovek hvězd stejného stáří, vzniklých pospolu z jedné zárodečné mlhoviny. Na obloze bychom je ale nepoznali. Vzájemné gravitační působení vede k jejich nestabilitě a rozpadu a s rozměry desítek až stovek světelných let stojí na pokraji mezi fyzicky sounáležnou skupinou a samostatnými hvězdami.
V zimním období můžeme sledovat asi nejznámější OB-asociaci a to při pohledu do souhvězdí Oriona, majestátně se tyčícího nad jižním obzorem. Tvoří ji jeho namodralé hvězdy a její střed čtyřhvězda Trapéz uspořádaná do lichoběžníku ve Velké mlhovině, kde i nové hvězdy stéle vznikají a kolem některých se formují i protoplanetární disky -- zárodky nových slunečních soustav.
Astronomové z Astronomického institutu v anglickém Cambridge a univerzity v americkém Michiganu zkoumali historické data 12 OB-asociací z Mléčné dráhy a Magellanových oblaků a došli k závěru, že nejhmotnější hvězdy se nacházejí v intervalu hmotností 120 až 200 hmotností Slunce. Tato domněnka existovala už dříve, ale byla založené na základě pozorování jen jedné asociace. Nový výzkum na širší množině je tedy statisticky věrohodnější.
Rozsah hmotností hvězd, je jednou ze základních otázek vývoje hvězd a existence vesmíru vůbec. Nové odpovědi přispívají k nafouknutí Pascalovy koule a přinášejí sebou tedy i nové otázky. Je horní hranice jaké můžou hvězdy dorůst omezená dostupným materiálem při jejím vzniku, nebo svou roli hrají i jiné fyzikální omezení?
