Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Meteority s rodokmenem

Meteority si můžete prohlédnout v mnoha muzeích. Vystavenými exempláři bývají nejčastěji horniny s velkým obsahem železa a niklu, neboť právě tyto tzv. železné meteority jsou dostatečně kompaktní, snadno se hledají a identifikují. Jsou to ovšem kusy tak říkajíc bez adresy odesilatele.

Ilustrační foto...Kde se tato tělesa ve sluneční soustavě nacházela, než se srazila se Zemí, přežila průlet atmosférou a po dopadu na zemský povrch byla dříve či později sebrána? Meteoritů, u nichž známe docela přesně alespoň část jejich minulosti, je zatím jen několik. Meteority s "rodokmenem" jsou zkrátka naprostou raritou.

Na astronomické observatoři v Ondřejově se začátkem 50. let rozeběhl ambiciózní projekt systematického fotografování meteorů, jehož vedení bylo svěřeno Zdeňku Ceplechovi. Byla to šťastná volba. Pod Ceplechovým vedením se v roce 1951 rozběhlo sledování meteorů ze dvou stanic. Fotografovalo se každou jasnou bezměsíčnou noc. Na Ondřejově byla od roku 1955 jedna baterie stanic již přímo naváděna za hvězdami, z čehož lze určit čas přeletu meteoru a odpadá nutnost pozorovat souběžně očima. Každý fotografický negativ, na němž byl zachycen meteor, bylo nutné proměřit. Už to byla zdlouhavá práce. Připomeňme, že v samých počátcích bylo nutno veškeré výpočty -- které musely být přesné na 6 až 8 platných cifer -- provádět ručně pomocí přesných tabulek trigonometrických funkcí. Teprve pak přišly kalkulačky s elektrickým pohonem a první samočinné počítače. Po osmi letech -- to představovalo 2500 hodin fotografování meteorů -- došlo konečně k události, ve kterou tajně doufal každý z členů Ceplechova pracovního týmu.

V úterý 7. dubna 1959, zanedlouho po setmění, se na sedm sekund rozzářil na nebi velice jasný bolid. Na krátkou chvíli proměnil začínající noc v den a přelétl celou oblohu. Bylo krátce po půl deváté. Bolid svou září osvětlil polovinu Čech i část Moravy. Citlivé fotografické desky deseti kamer, které let bolidu zachytily, byly po vyvolání téměř úplně černé. Bylo to, jako kdybyste stowattovou žárovkou svítili na emulzi ze vzdálenosti pouhého metru po dobu několika sekund. Desky bylo třeba nejdříve překopírovat, aby se vůbec daly proměřit. Výsledek ale předčil všechna očekávání: přesnost určení polohy na konci světelné dráhy bolidu odpovídala nejistotě pouhých dvou metrů kolmo ke dráze.

Bolid se pohyboval po šikmé dráze -- poprvé zazářil ve výšce 98 kilometrů. Počáteční rychlost: 20,886 kilometrů za sekundu. Mezi 44 a 23 kilometry se těleso postupně rozpadlo na 17 úlomků. Na fotografiích je bolid zachycen ještě ve výšce 22 kilometrů, ale tam pouze končila fotograficky dokumentovaná část dráhy ovzduším. Těleso definitivně pohaslo o něco níž, snad jen 13 kilometrů nad zemským povrchem. Právě pro malou výšku pohasnutí byl vysoce pravděpodobný nález nějakého zbytku -- tedy meteoritu.

Ilustrační foto...Přestože se vše počítalo ručně na elektricko-mechanických kalkulačkách, již týden po přeletu byla vytypována oblast možného dopadu meteoritů. Šlo o území na obou březích řeky Vltavy mezi Příbramí a Sedlčany. Nebylo to nijak snadné: před přeletem tohoto bolidu nikdo neuvažoval o pádech meteoritů z fyzikálního hlediska, meteority byly vždy jen záležitostí geologickou a mineralogickou. Jaká byla poslední fáze letu po pohasnutí bolidu, tedy fáze letu po temné dráze?

Navzdory všem nejistotám se pracovníci Ceplechovy skupiny pustili do hledání meteoritu. To ještě netušili, že první (a největší) kus byl již sebrán. Vyslechli přes 300 očitých svědků události a vyhodnotili jejich výpovědi, do sdělovacích prostředků předali stručnou zprávu o svém výzkumu a požádali obyvatele v oblasti možného pádu o spolupráci. Výzvy v médiích se sice s úspěchem nesetkaly, pátrací akce na místě samém však ano. Pracovník Ceplechovy skupiny Jaroslav Rajchl se v malé prodejně potravin ve vesničce Luhy u Kamýka nad Vltavou dověděl o největším spadlém kusu: již dva dny po pádu -- 9. dubna -- našel místní sedlák V. Vršecký na svém poli v osení čerstvě vytvořenou jamku a opodál nápadně černý kámen tvaru malého bochníku. Zprvu se domníval, že jde o valoun vhozený ze zlomyslnosti na jeho pozemek. Když pak jeho manželka zaslechla zprávu o spadlých meteoritech a řekla mu o tom, usoudil, že by to mohl být jeden z nich. Vršecký věnoval kámen své dceři provdané do sousední vesnice Višňové. Ta jej pak předala pracovníkům ondřejovské hvězdárny a meteorit nakonec, po zevrubném mineralogickém a chemickém průzkumu, skončil ve sbírkách Národního muzea v Praze.

Největší kus o hmotnosti 4,48 kg dopadl jen 300 metrů od předpokládaného místa dopadu. Nalezeny byly ještě další tři kusy (již menší) u okolních obcí Velká, Hojšín a Dražkov. Přes veškerou snahu se už žádný další kus z celkového počtu 17 úlomků nikde nenašel.

Ilustrační foto...Úspěch podobný tomu příbramskému se dostavil 3. ledna 1970. Ve 20 hodin 14 minut místního času se nad střední Nebraskou objevil nápadný bolid, jasnější než Měsíc v úplňku. Bolid zachytily kamery tzv. Prérijní sítě. Těleso vlétlo do atmosféry rychlostí 14 kilometrů za sekundu. Bolid pohasl ve výšce asi 20 kilometrů a podle prvních výpočtů by asi kilogram hmoty měl dopadnout až na zem. Předpokládané místo dopadu (jak se o pár dní později zjistilo po proměření snímků): asi 5 kilometrů východně od malé farmářské osady Lost City v Oklahomě, kterou najdete 60 kilometrů východně od města Tulsy. Je to naprosto zapomenutý kout světa, doslova Ztracená Lhota.

Správce sítě Gunther Schwartz, jakmile se dověděl o bolidu ve večerních zprávách, pustil se do práce. Informoval vedoucího projektu Richarda McCroskyho ze Smithonianské astrofyzikální observatoře. Osmnáct hodin po přeletu bolidu startovalo letadlo vojenské meteorologické služby a ve výšce 20 kilometrů mezi Oklahoma City a Atlantou zachytilo velké množství meteoritických částeček. Ráno 5. ledna se Schwartz vydal z Nebrasky do Oklahomy, ale cesta po zasněžených a zledovatělých silnicích se protáhla na pět dní. Jak se blížil k Lost City, dostávala jeho hledací akce stále jasnější obrysy: musím nejdřív informovat místní obyvatele o pádu meteoritu a taky je poučit, jak mají hledat spadlé kamení, až sejde sníh. Když ale dorazil do vesničky, nemohl uvěřit svým očím: skoro uprostřed zasněžené silnice ležel zcela netknutý desetikilogramový meteorit!

Tedy -- netknutý: později biochemikové zjistili, že na povrchu jsou jakési organické sloučeniny. Bedlivější prohlídka stop kolem místa pádu meteoritu naznačila, že pár hodin před nálezem jej zřejmě ... poskvrnil nějaký pes.

Po pilném vyhledávání byly nakonec sesbírány čtyři kousky, z nichž ten nejmenší, vážící jen 300 gramů, byl nalezen necelý kilometr od vesnice, do poloviny zabořený v drnu.

Ilustrační foto...Třetí meteorit s rodokmenem se podařilo nalézt Kanaďanům. Jejich bolidová síť, vybudovaná po vzoru české a americké "prérijní", byla řízena Ianem Hallidayem. Síť zahrnovala 12 automatických stanic, které operovaly na ploše 700 000 čtverečních kilometrů v jihozápadní části Kanady. Také kanadští astronomové si museli pár let počkat na svůj první úspěch.

Ten přišel 5. února 1977. Posádka letounu Air Canada, letícího na pravidelné lince číslo 167 z Winnipegu do Vancouveru, hlásila řídicí věži v městě Regina jasný bolid. Tato spolupráce pilotů s astronomy byla domluvena již dříve, a nyní přinesla hmatatelný úspěch. Na základě tohoto hlášení byly urychleně vyvolány snímky ze čtyř stanic sítě; na třech bylo sice zataženo, ale čtvrtá bolid registrovala. Nakonec se podařilo vytáhnout jisté informace i z dalšího snímku a výpočty dráhy bolidu naznačily, že by zbytek tělesa mohl dopadnout až na zemský povrch.

Hledání meteoritu v zasněžené krajině záhy slavilo úspěch. Už první hledací den (bylo to 17. února) byl nalezen nejtěžší kousek, a pak ještě dalších pět nedaleko něj o dva měsíce později, až sníh roztál. Meteorit dostal jméno Innisfree podle blízkého městečka, ležícího na silnici z Edmontonu do Saskatoonu.

Ilustrační foto...Poslední případ takto získaného meteoritu je kuriózní v mnoha směrech. K jeho zaznamenání nebylo třeba budovat a udržovat žádnou fotografickou síť, a k jeho nalezení nebylo třeba organizovat žádnou hledací akci.

V pátek 9. října 1992 v 8 hodin večer místního času si to dvanáctikilogramový meteorit namířil přímo do kufru zaparkovaného vozu Chevy Malibu v městečku Peekskill v americkém státě New York. Nicméně 18letá americká studentka Michelle Knappová, které ojeté auto patřilo, byla z nehody nešťastná jen chvíli; vzápětí totiž vydražila meteorit i poškozený automobil za neuvěřitelných 70 000 dolarů.

Let bolidu sledovaly tisíce Američanů po celém východním pobřeží USA, a zejména mezi diváky jednoho fotbalového zápasu středoškoláků se našlo dost těch, kteří let bolidu pohotově zaznamenali svými videokamerami. Právě z těchto záběrů se pak podařilo zjistit dráhu objektu ve sluneční soustavě předtím, než vstoupil do zemského ovzduší.

Zdeněk Pokorný

| Zdroj:  IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Messenger je připraven
Ilustrační foto...
Velký ale chudý bílý trpaslík
Ilustrační foto...
Dejte mi pevnou půdu pod nohama a pohnu zemí!
Ilustrační foto...
Přehled zdrojů světelného znečištění
Ilustrační foto...
Areografie Marsu 4
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691